neděle 3. prosince 2017

Valencia es oro

foto: Jana Kratochvílová
Jak bych mohl propást šanci zaběhnout si maraton ve Valencii, když na tohle město mám jen nejlepší vzpomínky. Ještě pořád mám v živé paměti, jak jsem se tehdy po dvouměsíčním zdravotním martyriu při pěší prohlídce města sotva vlekl za ostatními a byl úplně vyřízený. No a pak jsme dorazili na městskou pláž, vlezli do vody, trochu si zaplavali, znovu vylezli a ... asi jsem si to tehdy plně neuvědomoval, ale přesně od toho momentu se můj zdravotní stav úplně otočil. Do španělska jsem odlétal jako lazar a vracel se jako prakticky uzdravený.


Ale zpátky do přítomnosti. Odlétali jsme ve čtvrtek navečer a ten den jsme se už jen stihli ubytovat a zaskočit do města, abychom našli nějakou rozumnou restauraci, kde by se dalo povečeřet a trochu doplnit zásoby tekutin. Díky tomu, že nás vedl Enrico, asi to nemohlo skončit jinak, než že jsme v nabídce restaurací vybrali pizzerii. Ale i když jídlo nebylo úplně španělské, cíl splnilo beze zbytku.

V pátek dopoledne nás čekala pěší prohlídka Valencie, tedy něco podobného, co už jsem před dvěma lety zažil. Ale tentokrát jsem byl fit, takže šlo o příjemné oživení vzpomínek. Prošli jsme známá místa, jen v trochu jiném pořadí. Času bylo o něco méně, takže už jsme nestihli vystoupit na věž u katedrály a podívat se na město z výšky. Ovšem lézt po věžích těsně před maratonem by asi nebyl úplně nejlepší nápad. Poté, co jsme dostali rozchod, jsme si vybrali menší zahrádku a objednali tradiční španělské jídlo, tedy paellu. To jsem ještě netušil, že paella mě bude čekat i každý další den. Ovšem tahle první byla určitě nejpovedenější.

A pak už jen rychlý přesun do hotelu, abychom stihli společný odchod do maratonského expa. Expo zabralo celou plochu přízemí a prvního patra v budově Vědeckého muzea prince Filipa. Místní ovšem té budově neřeknou jinak, než kostra velryby. Vše klapalo jak na drátku a prakticky bez front, i když občas jsme trošičku tápali. Část výpravy se přihlásila i na sobotní breakfast run. Uvědomil jsem si trochu pozdě, že by to mohla být docela dobrá příležitost, jak se před maratonem přiměřeně rozklusat a tak jsem začal hledat, kde se dodatečně zaregistrovat. Stálo mě to trochu bloudění po expu, ale nakonec se zadařilo a já měl postaráno o program na sobotní ráno. Docela vtipné bylo, že úplně všichni přihlášení "závodníci" vyfasovali startovní číslo jedna. Kdy se člověku podaří, aby v tak obrovském startovním poli běžel s jedničkou, že? A pak už jen návrat do hotelu a na samý závěr dne lehká večeře přímo v hotelové lobby.

V sobotu ráno jsme museli vyřešit jen jednu drobnou termmínovou kolizi. Breakfast run se běžel od devíti hodin, tedy příliš brzy na to, abychom se v hotelu stihli nasnídat předem. Naštěstí se ukázalo, že španělské pojetí rána je hodně benevolentní a hotelová snídaně trvala až do jedenácti. V pohodě jsme tedy stihli ranní pětikilometrové proběhnutí, absolvovali první snídani a přesunuli se do hotelu na snídani číslo dvě. Pak jen půlhodinka na rychlou sprchu a odchod na pláž. Tu pláž, která na mě před dvěma lety měla ten zázračný uzdravující účinek.


Místní obyvatelé už chodili v zimnících, ale nám se osmnáct stupňů zdálo jako optimální plážová teplota. Mně se mořská voda zas až tak horká nezdála a bohatě mi stačilo vlézt do ní po kolena. Někteří borci z naší party ale neváhali a vážně v té ledárně plavali. Z pláže se část naší party vydala do oceanária, já zamířil na hotel. Ještě jsem nestačil zout boty, když volala Janina, že nemáme žádnou společnou fotku a že bychom to ještě měli napravit. Měli s Pavlem půjčená kola, takže nebyl problém domluvit se na srazu poblíž expa. Parčíkem za "kostrou velryby" proudily davy lidí, ale v momentě, kdy jsme potřebovali někoho, kdo zmáčkne spoušť, najednou kolem nebyla ani noha. Rozhodli jsme se chvíli počkat. První člověk, který se objevil, byl Carlo Capalbo. Tak jsme chvilku pokecali, vyfotili se a šli. Já už se těšil, jak se natáhnu a budu odpočívat.

V den maratonu jsem vstával už v půl šesté. Možná to bylo zbytečně brzy, ale už bych toho stejně moc nenaspal. Snídaně v klidu a pohodě. Díky tomu, že hotel byl pár minut od startu, rozhodl jsem se nic nedávat do úschovny a jít do koridoru rovnou v běžeckém. Takže co byl můj hlavní úkol, když jsem dorazil na místo? To je asi jasné každému, kdo podobnou akci někdy absolvoval. Stoupnout si do fronty před barevnými plastovými domečky a čekat. Jak už to tak obvykle bývá, zdálo se mi, že jsem zvolil nejpomalejší frontu, ale to byl jen dojem. Občas se to zasekne všude.

Když jsem vypadl z první fronty, vyřídil vše potřebné a namířil ke svému koridoru, uviděl jsem daleko kratší frontu k daleko širší řádce kadibudek. Tomu se prostě nedalo odolat a tak jsem si stoupl do fronty znovu. Výborné vyplnění předstartovního času. Ovšem nebylo to úplně taktické, protože díky tomu, jak druhá fronta rychle odsýpala, najednou jsem zjistil, že ve svém růžovém koridoru jsem příliš brzy.

Tak jsem alespoň využil čas, pořádně se rozklusal a rozcvičil. No a nervy pochopitelně pracovaly, takže do startu chybělo ještě dobrých deset minut a mně se chtělo zas... Takže taktika byla jasná. Rozeběhnout se a vyhlížet nějaké vhodné křoví. Věděl jsem, že podobné problémy jako já bude mít spousta dalších běžců, takže křovíčka na prvních kilometrech budou asi docela slušně obsazená. A taky že jo. Výstřel pro první vlnu, pro druhou a konečně i náš start. Kolem špalíry diváků a šance odskočit si minimální. Diváci nediváci, ti největší zoufalci obsadili všechny nejbližší keře hned po startu. Já jsem zase až tolik nespěchal, takže jsem se rozhodl, že zatím zkrátka poběžím a počkám, až se okolí trati trošinku uvolní.

Moje chvíle přišla zhruba po čtyřech kilometrech, když se po pravé straně objevil krásný palmový háj. Můj valencijský maraton se tedy dá rozdělit na dvě části. Do čtvrtého kilometru, kdy jsem měl jednu jedinou starost. A od čtvrtého kilometru, kdy už jsem neměl starost vůbec žádnou. Mohl jsem si jen tak běžet a na nic nemyslet. Jenomže ono to tak docela nejde, na nic nemyslet. V hlavě něco šrotovat musí. A tak jsem si, jak už bývá mým zvykem, počítal. Kolikátinu trasy už mám za sebou, kolikátinu před sebou. A taky pochopitelně, jaké držím tempo. První kilometry vždycky bývají tak trochu loterie, ale časem se tempo ustálí a odhady začnou mít smysl. A to co jsem si dokázal spočítat, mě mile překvapilo. Zjistil jsem, že sice ztrácím asi minutu na pětiminutový průměr, ale že ztráta nijak zvlášť nenarůstá. Osmina se rychle překlopila na sedminu, pak z toho byla pětina, čtvrtina ... a pořád pohoda, žádná velká únava a žádný problém.

Příjemné bylo, že jsem na trati měl své vlastní fanoušky. Moje podpůrná skupina, tedy Janina s Pavlem, si do Valencie přibalila nejen foťák, ale taky vlajku. No a protože českých vlajek se ve Španělsku zase tolik nevyskytuje, bylo to skvělé, do dálky viditelné poznávací znamení. Stačili se po trati přemístit na čtyři místa. Vždycky když jsem je zblejskl, jsem si to v běžeckém poli namířil přímo k nim, halekal a mával, abych zvýšil šanci, že stihnou udělat nějaké to foto. A jestli se nějaké foto zdařilo? Ano. Řekl bych že obrázky jsou o fous lepší, než ty tři kousky od Marathon-photos.

Přesně na metě půlmaratonu jsem se docvakl na vodiče s časem 3:45. Sice mi nebylo jasné, na jaký čas vlastně běží, protože mi to s mými výpočty vůbec nesedělo, ale potěšilo mě, že poměrně rychle zmizeli někde vzadu. Trasa se po městě docela slušně klikatila a já musím přiznat, že jsem se vůbec neorientoval, v jaké části se nacházím. Ale ono to vůbec nebylo důležité. Hlavní jsou kilometrovníky, a ty pomalu ale jistě přibývaly.

Diváctvo kolem trati bylo jižansky temperamentní. V Praze se taky sejde hodně diváků, ale možná se tak trochu stydí nahlas fandit, takže člověk do tichého klapání vlastních podrážek občas zaslechne nějaké to "makej", "přidej" nebo "pojď" hlavně od kamarádů. V Aténách převládalo "bravo", v Americe zase "come on". A ve Valencii? Nejčastější bylo "animo", ale diváci se nebáli zafandit úplně cizímu člověku, takže bylo příjemné vnímat nějaké to "čeko" nebo dokonce "Miroslav", které si poměrně snadno mohli přečíst z mého startovního čísla. Ve Valencii totiž uplatňují jednu docela šikovnou vychytávku. Člověk si může při vyplňování přihlášky zvolit, jaký nápis se mu objeví na startovním čísle vedle vlaječky jeho země. Když tenhle zlepšovák časem převezme i Praha, určitě se to setká s nadšením. Ono je to hezké mít na čísle celé jméno a příjmení, ale když já na to spotřebuju osmnáct písmen a to žádný divák kolem trati nepřeslabikuje.
foto: Jana Kratochvílová

A občerstvovačky? Bylo jich dost a byly velice slušně zásobené. Místo kelímků člověk dostal do ruky celou plastovou láhev. Z láhve se za pohybu pije mnohem pohodlněji než z kelímku, ale přišlo mi jako zbytečné plýtvání dát si lok a zbytek láhve zahodit. S postupem času jsem si s tím poradil. Co jsem nevypil, jsem si vylil na hlavu a na záda, abych nahradil houbičky s vodou, na které jsme zvyklí z jiných závodů. No a pak ještě soukromá dovednostní soutěž, když se člověk pokoušel trefit prázdnou lahví do kontejneru na odpadky, umístěného těsně u trati.

Bývá takové nepsané pravidlo, že do třicátého kilometru člověk kilometry přičítá. Od třicítky se počítání překlopí a počítají se zbývající kilometry do cíle. Vždyť zaběhnout si dvanáctikilometrový běh, to je přece pro maratonce brnkačka, ne? Zároveň v té době musí běžec trochu zbystřit, protože někde vpředu může číhat zeď. Takže od třicítky jsem přestal tlačit na pilu a zhruba pět kilometrů běžel trochu opatrněji. Ale zeď tentokrát nepřišla a tak jsem ke konci zase začal trošinku zrychlovat. Je to podobný pocit, jako když kůň ucítí blízkost stáje. Podvědomě začne do běhu dávat víc úsilí s vědomím, že konec je na dosah a že už se přece nemůže nic stát.
foto: Jana Kratochvílová


Jak se blížil cíl, diváctvo kolem trati houstlo. Natažených rukou na plácnutí nebylo tolik, kolik třeba bývá v Karlových Varech, ale zase jsem si uvědomil, jak takové obyčejné tlesknutí s úplně czím člověkem dokáže doplnit energii. Těch pár kroků navíc, když ta natažená ruka nebyla úplně v dosahu, se vždycky bohatě vrátilo. Na některých místech chybělo mobilní zábradlí a dav diváků nechával běžcům tak uzoučkou uličku, že zlatá čára, vyznačující optimální trasu, byla pod jejich nohama stěží k zahlédnutí. Chvílemi jsem si připadal jako na Tour de France. Ostatně od té doby, co někteří závodníci na Tour zapomínají kola, byl dojem naprosto dokonalý.

A pak už tu byl poslední kilometr. Když Carlo Capalbo před deseti lety vnukl valencijským pořadatelům nápad přemístit doběh na lávku těsně nad vodní hladinou nádrže v parku u muzea věd a umění, byla to dobrá volba. Závěrečné metry tím získaly nenapodobitelnou atmosféru. Video to může trochu přiblížit, ale ten konec se musí zažít. A pak už jen cíl, láhev s vodou, zlatá pláštěnka z termofólie, na krk těžká medaile s černozlatou stuhou a pěší cesta do hotelu.

Ve Valencii dělají všechno pro to, aby maratonci odjížděli spokojení. Mezi skvělé vymoženosti patří "late check out". Přestože jsme v hotelu už netrávili další noc, byl pokoj se sprchou k dispozici až do čtvrté odpoledne. Zbývalo pár posledních položek našeho valencijského pobytu. Slavnostní večeře (překvapivě paella, za čtyři dny potřetí), cesta na letiště a let domů. Ze španělských dvaceti do českých dvou stupňů nad nulou.

Mé vzpomínky na Valencii byly doposud jen ty nejlepší a jsem rád, že ani teď na tom nemusím nic měnit. Až se mě někdo zeptá, který zahraniční maraton bych mu doporučil, mám jasno.

Pár dalších fotek z Valencie je k nalezení zde.