pondělí 19. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (3) - Neptun tě vidí

Co je na moři nejdůležitější? Pokud možno být zadobře s Neptunem. A jak? Samozřejmě dobré vztahy se skvěle navazují přes alkohol. Hned při prvním lodním přípitku jsme Neptunovi do moře nalili docela slušnou dávku (až by to jednomu skoro přišlo líto). A pak hlavně: na lodi si zásadně nepřiťukávat! Takže jsme si nepřiťukávali ráno, v poledne, večer a občas ještě párkrát mezi tím. Skoro bych si dovolil tipnout, že díky příznivému větru jsme v prvních dnech plavby měli v součtu za celou posádku spotřebu srovnatelnou s lodním motorem.

Ale občas se člověk zapomene a v tom fofru si sklínkou lehce cinkne. A Neptun to slyší a pamatuje si. A pak? Ve vhodnou chvíli vám to spočítá. Příležitost k prvnímu počítání přišla hned čtvrtý den. Kotvili jsme v krásné zátoce u Svatého Vincenta. Nádherné šnorchlování, ještě lepší koupání a do toho sem tam trocha rybaření. Jen prý bacha na karibské mořské ježky. Dlouhé ostré bodliny, které se v ráně zlomí jen při křivém pohledu. A těch zajímavých bakterií, co na nich žije?  Jejich středomořští bráchové jsou proti nim jen takové nevinné molitanové houbičky.

Ještě že máme boty do vody, takže se nám nemůže nic stát. Jenomže proč bych si obouval boty do vody, když do moře lezu po žebříku rovnou z lodi a po stejném žebříku pak zase šplhám zpátky na palubu? Taková zbytečnost! A pak člověk občas připluje blíž k útesu, než by bylo zdrávo. Vlna šplouchne zleva, potom hned zprava a už jste na skále. A tak jsem si tou bosou nohou do něčeho kopl a chodidlem projela ostrá bolest. "Snad jsem jenom kopl do ostré skály," utěšuju se cestou k lodi. Pak se chodidlo vynořilo z vody a ... těsně pod malíčkem na mě koukal takový malý jehelníček. Bylo těch ostnů patnáct, dvacet? Kdo by se s tím počítal? Bolest byla jen jedna.

Ještě že na palubě máme doktory. Za pár minut už jsem ležel na břiše jako pacient. A protože kardiochirurgové jsou zvyklí, že jim pacienti do práce nekecají, mlčel jsem taky. Když operace skončila, uklidnili mě, že většina ostnů už je venku a ty ostatní se za pár dnů možná taky objeví. Chodidlo mi natřeli Framykoinem a zavázali. Aby mi obvaz držel na noze, natáhl jsem přes něj pořádně tlustou ponožku. Druhý den nás čekala výprava do hlavního města a já si uvědomil, že konečně můžu vyřešit odvěké módní dilema, jestli nosit sandály naboso nebo s ponožkami. Jedna noha naboso, druhá v ponožce. Ovšem zřejmě se mé řešení v módních kruzích neujalo. Žádného jednoponožkového následovníka jsem zatím nepotkal. Když se mi za tři dny podařilo vydolovat ještě jeden hlouběji zabodnutý osten, mohl jsem zase začít chodit skoro normálně.

Cesta ke druhé Neptunově výstraze byla trochu kostrbatější. Natěšený na bohatý podmořský život jsem si před cestou pořídil malou vodotěsnou kamerku. Jako správný začátečník jsem se začal učit. Točil jsem všechno, kdejakou blbost. Pod vodou, nad vodou, na palubě, na suchu, v klidu, za pohybu. Zpočátku byly záběry roztřesené, neklidné, kostrbaté, kameru jsem neudržel v rovině. Ale točil jsem a točil a všechny ty nepovedené záběry poctivě ukládal na disk, dokud bylo volné místo. V příslušenství byla kupa držátek, udělátek, šroubů, úchytek, skřipců a já nevím čeho všeho ještě. Postupem času jsem zjistil, že daleko nejlepší výsledky mám, když všechna hejblátka nechám v kufru a vodotěsný kryt držím jen tak v holé ruce. Postupně jsem cítil, že záběry jsou lepší a lepší. "Ještě měsíc učení," říkal jsem si, "a bude to ono."


A že bylo na co koukat jak nad hladinou, tak i pod ní. Korály, mořské sasanky, mí oblíbení ježci, malé ryby, prostřední ryby, občas i docela velké ryby. Dokonce se mi před objektivem párkrát nachomýtl rejnok. Jenom želva mému objektivu unikla, protože jsem ji zblejsknul u dna zrovna ve chvíli, když jsem si šnorchloval jen tak nalehko bez kamery. Pomalu jsem plaval kousek za ní a čekal, kdy jí dojde vzduch a bude se muset vynořit. Vydržela to děsně dlouho, ale nakonec přece jen musela nahoru k hladině. Chudák si ale nevybrala dobrý směr. Vyplavala vzhůru necelý metr daleko a tak hrozně se mě lekla, že jsem rychlejší želvu v životě neviděl.      

Na Tobago Cays nás čekal zlatý hřeb. Když nám skipper Martin sdělil, že tam často potkává žraloka Pepu, zpočátku jsme mu moc nevěřili. Kde by se tady vzal žralok. Ale pak se od reefu vrátil Honza, že doopravdy viděl žraloka. Tedy nebyl to žádný velký bílý, ale on i metrový žralok karibský dokáže vzbudit respekt. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že já svého žraloka nepotkám. Vracel jsem se k lodi z posledního šnorchlování, když mi cestu překřížila Laďka: "Máme Pepu." Dodnes nechápu, jak se dokázala v tom korálovém labyrintu zorientovat. Plaval jsem za ní, co mi ploutve stačily. Doleva, doprava, rovně, kus zpátky, pak zase doleva. Najednou ukázala rukou dolů ke dnu. Nějaký temný stín. No jo, vážně je to žralok. Čumákem byl zaparkovaný dole u útesu. Chvilku mu trvalo, než zjistil, že ho shora od hladiny pozorují nějací divní ploutvonožci. Pak se zlehka zavlnil a zmizel někam do větší hloubky. "Mám ho, natočil jsem žraloka." Asi to nebude nijak úžasný záběr, ale to nevadí, stejně se tím budu všude chlubit.

S očima navrch hlavy jsem se vrátil na loď. Jo! Doopravdy. Žádná sláva, na Oskara to asi nebude, ale žralok byl na záběru docela dobře k poznání. Škoda že na disku už není místo. Zítra bych měl vyměnit paměťovou kartu, abych o ten cenný záběr nepřišel. Jenomže v té chvíli už toho měl Neptun plné zuby. "Nejsou ti suchozemští červi nějak drzí? Budou mi tady vyrušovat, chytat ryby, lekat želvy a otravovat mé žraloky? Asi bych jim měl dát za vyučenou." A když si Neptun něco naplánuje, to si pište, že to udělá.  

Z Tobago Cays jsme měli namířeno na Mayreau, nebo jak říkal Martin, na Majrovku. Mým uším slovo Majrovka znělo tak trochu jako Aerovka. Nevím proč, ale současně se mi vybavila další podobná slova. Waltrovka, Poldovka, Kolbenka. Aha, to asi nebude nic moc. Kdybych chtěl do Kolbenky, mohl jsem zůstat doma. Jenže Majrovka mě ohromila. Když vezmete obrázek, na kterém je ostrov Mayreau, řeknete si, že ten blbec, který si hrál s fotošopem, neměl vůbec soudnost. Nic takového přece ve skutečnosti nemůže existovat. Čistý kýč. Může a není to kýč, je to holá skutečnost.

Když jsme zakotvili, přeplavili se na břeh, vyšplhali na vyhlídku u kostelíka, na vlastní kůži vyzkoušeli, že písek na pláži je opravdový a že palmy kolem nejsou žádná papundeklová kulisa, zbývalo už jen ověřit, jestli i to koupání je taky opravdové. Bylo. Kousek od břehu v metrové hloubce zbytky starého vraku. No to budou záběry. Skupinka langust s dlouhými tykadly je docela fotogenická. A ty nádherné mušličky. Kamerku odložím do kapsy a začnu hledat nějaký suvenýr do sbírky. Vybírám si nejhezčí úlovky. Ty vlny ale mají sílu, dokážou s člověkem pěkně šmejknout. Ještě abych si tak rozbil kameru. Sáhnu do kapsy ... a prázdno. Musela vypadnout, když jsem lovil škeble. Kde jsem ji spolehlivě měl naposled? Támhle, nebo snad tady?        

Další dvě hodiny jsem já a pak i zbytek naší skupinky věnoval hledání. Jenže mořské vlnobití na  té písečné pláži, to bylo jako když zapnete velikánskou míchačku na beton. Vždycky přišla vlna a nic nebylo na svém původním místě. Navíc jsem ani nevěděl, jestli plavala, vznášela se, nebo šla ke dnu jako kámen. Neověřil jsem si předem ani nejzákladnější věci. Hledání jsme vzdali těsně před západem slunce. Druhý den jsme odplouvali brzy ráno.

Takže sorry Neptune, příště už budu hodný a žádné Tvé žraloky vyrušovat nebudu. Doufám, že si ty obrázky máš na čem pouštět. Ale stejně Ti řeknu, máš to tam pod tou vodou moc pěkný ... 

__________________________________________________________________________

A zase pár rajčatových obrázků z Tobago Cays, Mayreau a video od Petra:





neděle 11. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (2) - Vincenci, nedělej že jsi svatý

Protože Martinik je součástí Francie, byli jsme pořád jednou nohou doma. Teprve když jsme vyrazili na širé moře, obepluli první velký ostrov a zamířili k úzkému proužku pevniny na obzoru, ocitli jsme se doopravdy v cizích krajích. Malý proužek pozvolna rostl, až z něj po pár hodinách byl pořádně velký ostrov. Už žádná Unie, žádná Eura, ale opravdu exotický stát s docela dlouhým jménem Svatý Vincenc a Grenadiny. S vlastní vlajkou, vlastní měnou, vlastními státními svátky a pravděpodobně i vlastní hymnou, ale tu nám bohužel nikde nezahráli.  

Že jste o Svatém Vincentu ještě nikdy neslyšeli a nikdy jste odtamtud nic neviděli? A byli jste v kině na Pirátech z Karibiku? Velká část prvních dvou dílů se natáčela právě tady. Slavná skála s oběšenci doopravdy existuje, jen ti oběšenci už naštěstí chybí. A ještě slavnější molo, u kterého tak elegantně přistál kapitán Jack Sparrow, ještě pořád stojí. Jen dvě dřevěné přístavní věže, které tu prý ještě loni stály, někam zmizely.    


Vstoupit v Karibiku na cizí území, to není jen tak. Posádka se musí přihlásit k pobytu na nejbližším úřadě a samozřejmě zaplatit příslušný poplatek. Celý ten komplikovaný proces si vzal na starost náš skipper Martin a hned napodruhé se mu podařilo zastihnout správné úředníky v těch správných dveřích. Na znamení, že jsme splnili potřebné formality, vyvěsil na stěžeň malou svatovincentskou vlajku, která nás po zbytek cesty ochránila před zbytečnými kontrolami. Cesta na pevninu byla volná. 

První malý zahřívací výšlap k vodopádu Dark View Falls posloužil Martinovi jako nenápadný test, co od nás čekat. Perfektně nám jednou větou popsal, kam půjdeme, jakým terénem a jak dlouho to bude trvat. Mávl rukou trochu neurčitým směrem a pravil: "Je to co by kamenem dohodil", tedy přesně tolik, kolik měřily všechny ostatní tůry od dvou do šesti hodin. Na prvním výletu nás ještě překvapilo, že jde bos a celou cestu nese pádlo. Později už nás nemohlo překvapit nic. Pokud si dobře vzpomínám, sandály obul jen jednou, když jsme vyrazili do hlavního města. 

Na cestě k vodopádům poprvé vnímáme exotiku všude kolem. Palmy, liány, tropické rostliny nejrůznějších tvarů. A jako u nás rostou u cest jabloně, které nikdo nesklízí, tady úplně stejně rostly mangovníky a další stromy s neznámým ovocem. Nejdříve jsme nevěděli, jak poznat, co je jedlé, ale bylo to úplně jednoduché. Do čeho se zakousl Martin, zakousli jsme se taky. Dobrá taktika. Všichni přežili. Taky se ukázalo, že pádlo je docela užitečný sklízecí nástroj. 

A pak? Překvapení. Cesta přes půl světa a najednou cedule jako doma za humny. Financováno Evropskou unií. Určitě to jsou dobře vynaložené peníze a místní lidé si zaslouží podporu, ale člověka přece jen trochu překvapí, že abyste získali dotaci z Evropské unie, je důležité umět dobře vyplnit žádost, vyrobit ceduli správných rozměrů a ani nemusíte být z Evropské unie. Vstupné ale nikdo nevybíral. Výběrčí asi poznal, že my už jsme svůj podíl zaplatili.

Pochod v tropickém pralese má svá úskalí. Asi nejhorší je všudypřítomná vlhkost. Já, protože s sebou pravidelně vláčím foťák, který není zrovna vodotěsný, jsem měl největší problém. Udržet jej v suchu. Bylo úplně jedno, jestli bylo před deštěm, při dešti nebo po dešti. Musel jsem si zvyknout, že sehnat kousek suchého hadříku na čištění objektivu, bude občas docela těžký úkol. Ale ty vodopády vážně stály za to. Úžasná masážní sprcha.  
  
Když jsme se od vodopádů vrátili všichni živí a zdraví, rozhodl se Martin druhý den trochu přitvrdit. Sopka La Soufriere byla překvapivě také "co by kamenem dohodil, ale tentokrát jsme na cestu potřebovali tři hodiny docela ostrého pochodu. Kdo si cestu představuje tak, jak známe turistické chodníčky od nás, byl by asi trochu překvapený. Občas bylo těžké rozpoznat, kudy vede cesta, žádné šipky, žádné rozcestníky. Občas neprošlapaná tráva, kamení, sem tam bláto. Ale neprostupná zelená stěna kolem nás vždycky nasměrovala správně. Nebýt skupinky místních dělníků s krumpáči a lopatami, kteří se v jednom hodně divokém úseku pokoušeli vybudovat schodiště, nepotkali bychom živáčka. 

Jediná stopa, že před námi tu již někdo šel, byly občas pohozené zničené boty. Škoda, že mě od začátku neapadlo dělat si čárky, ale možná to bylo víc než deset párů. Nevím, jak ti lidé pokračovali v cestě. Měli s sebou náhradní pár? Nebo po ztrátě bot napodobili Martina a pokračovali bosí? Kdo ví. Rozhodně jsem byl rád, že mi boty vydržely na noze až do konce. Šli pak bosi? Možná, kdo ví? Taky mě trochu znervózňovalo, že jsem pořád nevěděl, ke kterému vrcholu vlastně míříme. Tak kde je ta sopka? Támhle? Nebo snad vedle? Nebo až tam vzadu? Všechny vršky zhruba stejně vysoko, tak kdo se v tom má vyznat? Teprve nahoře se mi rozsvítilo. Všechny vrcholky, které jsme viděli, tvořily okraj kráteru sopky. Kdybychom hranu kráteru chtěli obejít celou, byl by to zřejmě výšlap na další tři dny.    

Poslední den pobytu na Vincentu jsme navštívili hlavní město Kingstown. Je to asi nejmenší metropole, co jsem kdy zažil. Přístav, rybí tržnice, pár ulic, pár škol, katolický kostel, anglikánský kostel, evangelický kostel. A také perfektně udržovaná místní chlouba, botanická zahrada. V Kingstownu nás chytil asi největší liják celé dovolené. Hodinu jsme čekali v nějakém podloubí, než se proudy vody z oblohy zastavily. Z čeho jsme byli úplně paf, byly svatovincentské děti. Úplně všechny slavnostně oblečené do národních barev. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že tak nechodí každý den. Měli jsme totiž kliku a dorazili sem právě v předvečer největšího státního svátku - Dne nezávislosti.

A co ještě jsme zažili na Svatém Vincentu? Úžasné koupání, šnorchlování a také poznání, že není dobré rozzlobit si Neptuna, ale o tom zase až příště.


_______________________________________________________

Pár obrázků z vodopádů, ze sopky a nebo třeba z Kingstownu naleznete na rajčeti.

A jestli chcete zažít pohodu na palubě, podívejte se na video od Petra Fajfra.


sobota 3. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (1) - mořský vlk začátečník

Poprvé jsem to zaslechl těsně před Silvestrem. "Cože? Dovolená na lodi? Dva týdny? Ne, to je přece blbost, něco takového nepřežiju. Tísnit se dobrovolně s další desítkou lidí skoro čtrnáct dnů na pár čtverečních metrech? Ne, to je naprostý nesmysl."

"Ale to není obyčejná jachta, to je katamaran!"

"Hmm, tak katamaran. Ale to je taky jenom loď, ne?"

Ale pak jsem se dozvídal další a další podrobnosti, v hlavě se to pomalu rozleželo a zvědavost začala získávat navrch. Výsledek? "Ono by to možná mohlo být docela zajímavé." Postupně jsem se začal těšit. Sice mnou občas ještě zacloumaly obavy z mořské nemoci, z vysokých vln, z ostrého slunce, z exotických nemocí, neexotického průjmu, žraloků, z ostatních mořských potvor, ale postupem času těšení vyhrávalo na celé čáře. Navíc si na přelomu října a listopadu docela zajímavě prodloužíme léto.    

Cesta na Martinik je docela dlouhá a únavná. Mezipřistání v Paříži a cesta autobusem z mezinárodního letiště na vnitrostátní, protože Martinik je součástí Francie. Při shánění jízdenek na autobus jsme si na letišti prožili francouzskou verzi pohádky o slepičce a kohoutkovi. S kufry přes půlku letiště jedním směrem, půl cesty zpátky, čtvrt cesty dopředu ... ale konec dobrý, všechno dobré. Konečně sedíme ve správném letadle a tiše doufáme, že naše kufry jsou tu někde s námi. Let na Martinik trvá skoro osm hodin. Po první hodině si člověk říká: "Cože? Ještě sedmkrát tolik?"  Po dvou hodinách: "Ne, tohle asi nepřežiju." Po třech hodinách už neříká vůbec nic. Pak přijde stav podobný komatu a když se z něj proberete, chystá se přistání. A všichni jsme nejen živí, ale dokonce se i sami dokážeme vybelhat z letadla. Všechny naše kufry nějakým zázrakem přijely na ten správný pás.  

Před letištěm se nacpeme do dvou taxíků a vyrážíme k maríně. Taxikář by pro nás udělal první poslední. Abychom se cítili jako doma, pouští klimatizaci naplno. "Cože? Vypnout?" Pod vousy si mumlá něco o podivínech, ale naštěstí v jazyce, kterému nerozumíme. A pak už vlečeme kufry po nekonečném molu a vyhlížíme tu správnou loď. Míjíme malé čluny, větší jachty, největší jachty, malé katamarany, velké katamarany. Tak kde je ten náš? Vždyť už budeme na konci mola a pořád nic. A pak už molo končí. Na jeho konci úplně největší loď široko daleko. Copernic.  

Na palubě už nás nedočkavě vyhlíží posádka. Kapitán (nebo přesněji skipper) Martin. Ostřílený mořský vlk. Tedy proti mě je ostřílený mořský vlk úplně každý, ale Martin moji představu naplňuje vrchovatě. Během plavby jsme ho poznali jako majitele dvou triček a jedněch kraťasů, sandálů (během dvou týdnů je obul asi třikrát na pár minut) a psa Clifa (kterého musel nechat na břehu). Shovívavě sleduje, jak po palubě vláčíme obrovská zavazadla plná naprostých zbytečností od dlouhých kalhot přes bundy, svetry, tenisky až po plavky. Co bylo podstatné, věděl jak používat všechna hejblátka na lodi, kdy a jak zatáhnout za které lano nebo na kterou stranu zatočit kterou klikou. Vždycky nás ve zdraví dovezl nebo dovedl do cíle. Občas shovívavě zpovzdálí sledoval naše počínání, připravený zasáhnout až teprve v momentu, kdy bychom se pokoušeli provést nějakou pitomost překračující bezpečné meze. Krom toho jsme časem zjistili, že je světovým rekordmanem v hodu kamenem. Vlastně jsme ho nikdy kamenem házet neviděli, ale všechny vzdálenosti od sta metrů do šesti hodin usilovného pochodu byly "co by kamenem dohodil".

Jako úplný poklad se ale ukázala druhá členka posádky, Libuška. Nenápadná, drobná, skoro sedmdesátiletá paní. Potkat ji na ulici, určitě byste do ní neřekli, že nejprve lezla po horách, aby pak manželovi pomohla postavit loď, na které pak společně obepluli svět. A co víc, v tom světě se dokázala pořádně rozhlížet. Nezaskočila ji žádná exotická surovina, žádná chycená ryba, se vším si věděla rady. Stačilo naťuknout nějakou věc, o které jsme my ostatní v životě neslyšeli a ona hned zalovila v paměti, že nejlepší je to s octem nebo na cibulce. Několikrát jsem si v duchu vybavil scénku z Macha a Šebestové. Mach nevěděl, jak pračlověk nejraději vařil mamuta. Pan Huml jeho otázku rozlouskl: "No mamut je přece nelepší s šípkovou omáčkou, jak jinak?"  Libuška byla zkrátka nepřekonatelná kuchařka, cestovatelka a znalkyně místních poměrů.  

První plavba nás čekala až druhý den ráno. Tak rychle rozdělit se do kajut, než padne tma a pak do hajan. Ani největší kajuta nebyla nijak obrovská. Na nás připadla prostřední velikost. Prostoru pro spaní dost, s prostorem pro ostatní věci už to bylo trochu slabší. Ale stačilo nechat kufry nevybalené, zalovit v nich až v případě nejvyšší nouze a hned bylo dost místa. Všechny kajuty měly vlastní záchod s umyvadlem a zbývající prostor koupelny o ploše okopu pro stojícího střelce se dal v nouzi použít jako sprchový kout. Ovšem nakonec nouze nenastala a o naši hygienu se dokonale postaralo moře ve spolupráci s hadicí na schůdcích do vody. 

Lodní záchod není obyčejný splachovací záchod. Je to důmyslné zařízení s ručním čerpadlem a složitou soustavou trubek a ventilů, které nasávají vodu z moře a v moři také končí. Každou návštěvu si musíte tvrdě odpracovat, zběsile pumpovat a ve správnou chvíli přepnout příslušný ventil. O každém použití záchoda tak měli perfektní přehled nejen nájemníci sousedních kajut, ale i všichni obyvatelé mořského světa v okruhu jedné námořní míle. Situaci nám moc neulehčil ani kapitán, když nás upozornil, že návštěva toalety za jízdy je skvělým spouštěčem mořské nemoci. Než jsme pronikli do všech záchodových záludností, docházelo k větším či menším a někdy docela humorným kolizím. Časem jsme si osvojili umění odhadnout, kdy je a kdy není správná doba pumpovat a kdy je vhodnější spojit příjemné s užitečným a zaplavat si v moři, pokud možno v bezpečné vzdálenosti od lodi.   

Hned první noc jsem měl dojem, že se v těsné kajutě s malými okénky zadusím. A usnout za takových podmínek? Zhola nemožné. Ještě štěstí, že katamaran má na přídi napjaté dvě obrovské sítě, ve kterých se krásně leží za klidu i za jízdy. S polštářem a osuškou místo prostěradla jsem se tedy první noc přesunul na síť. Dalo se tam nejen zhluboka dýchat, ale i pozorovat nádhernou hvězdnou oblohu tak, jak ji ve městě nikdy ani nezahlédneme. Krásně to ovšem bylo jen do prvního lijáku, který se přihnal za necelou hodinu. Napoprvé jsem se jen schoval pod přístřešek, napodruhé jsem se vrátil do kajuty a napotřetí už nevylezl. Druhou noc se lijákové stěhování opakovalo. Třetí noc už jsem byl tak nevyspalý, že mi taková prkotina jako chybějící vzduch nevadila. Zbylé noci jsem tedy zůstával v kabině. Noční deště jako mávnutím proutku ustaly a už se neopakovaly.  

První ráno, první krátká plavba do zátoky svaté Anny a první koupání. Neskutečné koupání. Vzduch třicet a průzračná modrá voda dvacet devět. Člověk by vydržel plavat hodiny, tedy mít tu správnou vytrvalost. Víc než před vodou jsme se museli mít na pozoru před sluncem. V triku a kšiltovce jsem v prvních dnech  vypadal jako cvok, ale počáteční opatrnost se vyplatila. Ani já, ani nikdo další jsme se vážněji nespálili. Trable nastávaly při sušení. V Karibiku je nejen teplo, ale také vlhko. Plavky můžete mít pověšené na šňůře celý den a pořád jsou mokré. Snáz je cestou ztratíte v moři, než usušíte. Jak dny postupovaly, koupací oděv měl méně a méně dílů, až jsme všichni pochopili, že pravdu má Martin, který se plavkami neobtěžoval od samého začátku.

Samostatnou kapitolu si zaslouží mořská nemoc. Strach z ní jsme měli všichni. Každého z nás strašil katastrofický scénář: "První týden mořská nemoc, druhý týden průjem a domů." Moc mi nepřidala ani poplašná zpráva od Ivy. Jedna její kamarádka, ostřílená mořská vlčice, jí řekla: "Já mám na moři odcouváno, co vy všichni dohromady naplaváno. Nikdy mi nebylo špatně. Tedy do té doby, než jsem poprvé jela na katamaranu." Proto jsme vyrazili vyzbrojeni. Někdo sázel na klasický Kinedryl, další na lízátka proti cestovní nevolnosti, my na žvýkačky TravelGum. Možná jde o náhodu, ale lízátka to projela na celé čáře. Postižené mořeplavkyně naštěstí zásobovaly Neptuna jen dva dny. A já? Zjistil jsem, že asi mám kliku. Z jízdy pod plachtami, na vlnách a ve větru jsem byl nadšený jak malý kluk. Buď na mořskou nemoc doopravdy netrpím, nebo jsme měli štěstí na počasí.      




Z Martiniku jsme vyrazili na jih, minuli Svatou Lucii a zamířili na ostrov Svatého Vincence. Když se k nám na volném moři při připojila skupinka delfínů, byl jsem z toho úplně paf. To jsem ještě netušil, jaké další zážitky nás čekají. Ale o nich zase příště.