pondělí 19. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (3) - Neptun tě vidí

Co je na moři nejdůležitější? Pokud možno být zadobře s Neptunem. A jak? Samozřejmě dobré vztahy se skvěle navazují přes alkohol. Hned při prvním lodním přípitku jsme Neptunovi do moře nalili docela slušnou dávku (až by to jednomu skoro přišlo líto). A pak hlavně: na lodi si zásadně nepřiťukávat! Takže jsme si nepřiťukávali ráno, v poledne, večer a občas ještě párkrát mezi tím. Skoro bych si dovolil tipnout, že díky příznivému větru jsme v prvních dnech plavby měli v součtu za celou posádku spotřebu srovnatelnou s lodním motorem.

Ale občas se člověk zapomene a v tom fofru si sklínkou lehce cinkne. A Neptun to slyší a pamatuje si. A pak? Ve vhodnou chvíli vám to spočítá. Příležitost k prvnímu počítání přišla hned čtvrtý den. Kotvili jsme v krásné zátoce u Svatého Vincenta. Nádherné šnorchlování, ještě lepší koupání a do toho sem tam trocha rybaření. Jen prý bacha na karibské mořské ježky. Dlouhé ostré bodliny, které se v ráně zlomí jen při křivém pohledu. A těch zajímavých bakterií, co na nich žije?  Jejich středomořští bráchové jsou proti nim jen takové nevinné molitanové houbičky.

Ještě že máme boty do vody, takže se nám nemůže nic stát. Jenomže proč bych si obouval boty do vody, když do moře lezu po žebříku rovnou z lodi a po stejném žebříku pak zase šplhám zpátky na palubu? Taková zbytečnost! A pak člověk občas připluje blíž k útesu, než by bylo zdrávo. Vlna šplouchne zleva, potom hned zprava a už jste na skále. A tak jsem si tou bosou nohou do něčeho kopl a chodidlem projela ostrá bolest. "Snad jsem jenom kopl do ostré skály," utěšuju se cestou k lodi. Pak se chodidlo vynořilo z vody a ... těsně pod malíčkem na mě koukal takový malý jehelníček. Bylo těch ostnů patnáct, dvacet? Kdo by se s tím počítal? Bolest byla jen jedna.

Ještě že na palubě máme doktory. Za pár minut už jsem ležel na břiše jako pacient. A protože kardiochirurgové jsou zvyklí, že jim pacienti do práce nekecají, mlčel jsem taky. Když operace skončila, uklidnili mě, že většina ostnů už je venku a ty ostatní se za pár dnů možná taky objeví. Chodidlo mi natřeli Framykoinem a zavázali. Aby mi obvaz držel na noze, natáhl jsem přes něj pořádně tlustou ponožku. Druhý den nás čekala výprava do hlavního města a já si uvědomil, že konečně můžu vyřešit odvěké módní dilema, jestli nosit sandály naboso nebo s ponožkami. Jedna noha naboso, druhá v ponožce. Ovšem zřejmě se mé řešení v módních kruzích neujalo. Žádného jednoponožkového následovníka jsem zatím nepotkal. Když se mi za tři dny podařilo vydolovat ještě jeden hlouběji zabodnutý osten, mohl jsem zase začít chodit skoro normálně.

Cesta ke druhé Neptunově výstraze byla trochu kostrbatější. Natěšený na bohatý podmořský život jsem si před cestou pořídil malou vodotěsnou kamerku. Jako správný začátečník jsem se začal učit. Točil jsem všechno, kdejakou blbost. Pod vodou, nad vodou, na palubě, na suchu, v klidu, za pohybu. Zpočátku byly záběry roztřesené, neklidné, kostrbaté, kameru jsem neudržel v rovině. Ale točil jsem a točil a všechny ty nepovedené záběry poctivě ukládal na disk, dokud bylo volné místo. V příslušenství byla kupa držátek, udělátek, šroubů, úchytek, skřipců a já nevím čeho všeho ještě. Postupem času jsem zjistil, že daleko nejlepší výsledky mám, když všechna hejblátka nechám v kufru a vodotěsný kryt držím jen tak v holé ruce. Postupně jsem cítil, že záběry jsou lepší a lepší. "Ještě měsíc učení," říkal jsem si, "a bude to ono."


A že bylo na co koukat jak nad hladinou, tak i pod ní. Korály, mořské sasanky, mí oblíbení ježci, malé ryby, prostřední ryby, občas i docela velké ryby. Dokonce se mi před objektivem párkrát nachomýtl rejnok. Jenom želva mému objektivu unikla, protože jsem ji zblejsknul u dna zrovna ve chvíli, když jsem si šnorchloval jen tak nalehko bez kamery. Pomalu jsem plaval kousek za ní a čekal, kdy jí dojde vzduch a bude se muset vynořit. Vydržela to děsně dlouho, ale nakonec přece jen musela nahoru k hladině. Chudák si ale nevybrala dobrý směr. Vyplavala vzhůru necelý metr daleko a tak hrozně se mě lekla, že jsem rychlejší želvu v životě neviděl.      

Na Tobago Cays nás čekal zlatý hřeb. Když nám skipper Martin sdělil, že tam často potkává žraloka Pepu, zpočátku jsme mu moc nevěřili. Kde by se tady vzal žralok. Ale pak se od reefu vrátil Honza, že doopravdy viděl žraloka. Tedy nebyl to žádný velký bílý, ale on i metrový žralok karibský dokáže vzbudit respekt. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že já svého žraloka nepotkám. Vracel jsem se k lodi z posledního šnorchlování, když mi cestu překřížila Laďka: "Máme Pepu." Dodnes nechápu, jak se dokázala v tom korálovém labyrintu zorientovat. Plaval jsem za ní, co mi ploutve stačily. Doleva, doprava, rovně, kus zpátky, pak zase doleva. Najednou ukázala rukou dolů ke dnu. Nějaký temný stín. No jo, vážně je to žralok. Čumákem byl zaparkovaný dole u útesu. Chvilku mu trvalo, než zjistil, že ho shora od hladiny pozorují nějací divní ploutvonožci. Pak se zlehka zavlnil a zmizel někam do větší hloubky. "Mám ho, natočil jsem žraloka." Asi to nebude nijak úžasný záběr, ale to nevadí, stejně se tím budu všude chlubit.

S očima navrch hlavy jsem se vrátil na loď. Jo! Doopravdy. Žádná sláva, na Oskara to asi nebude, ale žralok byl na záběru docela dobře k poznání. Škoda že na disku už není místo. Zítra bych měl vyměnit paměťovou kartu, abych o ten cenný záběr nepřišel. Jenomže v té chvíli už toho měl Neptun plné zuby. "Nejsou ti suchozemští červi nějak drzí? Budou mi tady vyrušovat, chytat ryby, lekat želvy a otravovat mé žraloky? Asi bych jim měl dát za vyučenou." A když si Neptun něco naplánuje, to si pište, že to udělá.  

Z Tobago Cays jsme měli namířeno na Mayreau, nebo jak říkal Martin, na Majrovku. Mým uším slovo Majrovka znělo tak trochu jako Aerovka. Nevím proč, ale současně se mi vybavila další podobná slova. Waltrovka, Poldovka, Kolbenka. Aha, to asi nebude nic moc. Kdybych chtěl do Kolbenky, mohl jsem zůstat doma. Jenže Majrovka mě ohromila. Když vezmete obrázek, na kterém je ostrov Mayreau, řeknete si, že ten blbec, který si hrál s fotošopem, neměl vůbec soudnost. Nic takového přece ve skutečnosti nemůže existovat. Čistý kýč. Může a není to kýč, je to holá skutečnost.

Když jsme zakotvili, přeplavili se na břeh, vyšplhali na vyhlídku u kostelíka, na vlastní kůži vyzkoušeli, že písek na pláži je opravdový a že palmy kolem nejsou žádná papundeklová kulisa, zbývalo už jen ověřit, jestli i to koupání je taky opravdové. Bylo. Kousek od břehu v metrové hloubce zbytky starého vraku. No to budou záběry. Skupinka langust s dlouhými tykadly je docela fotogenická. A ty nádherné mušličky. Kamerku odložím do kapsy a začnu hledat nějaký suvenýr do sbírky. Vybírám si nejhezčí úlovky. Ty vlny ale mají sílu, dokážou s člověkem pěkně šmejknout. Ještě abych si tak rozbil kameru. Sáhnu do kapsy ... a prázdno. Musela vypadnout, když jsem lovil škeble. Kde jsem ji spolehlivě měl naposled? Támhle, nebo snad tady?        

Další dvě hodiny jsem já a pak i zbytek naší skupinky věnoval hledání. Jenže mořské vlnobití na  té písečné pláži, to bylo jako když zapnete velikánskou míchačku na beton. Vždycky přišla vlna a nic nebylo na svém původním místě. Navíc jsem ani nevěděl, jestli plavala, vznášela se, nebo šla ke dnu jako kámen. Neověřil jsem si předem ani nejzákladnější věci. Hledání jsme vzdali těsně před západem slunce. Druhý den jsme odplouvali brzy ráno.

Takže sorry Neptune, příště už budu hodný a žádné Tvé žraloky vyrušovat nebudu. Doufám, že si ty obrázky máš na čem pouštět. Ale stejně Ti řeknu, máš to tam pod tou vodou moc pěkný ... 

__________________________________________________________________________

A zase pár rajčatových obrázků z Tobago Cays, Mayreau a video od Petra:





2 komentáře:

  1. :).. Mas neskutecne zazitky! Takze nejen chrestyse neni radno drazdit bosou nohou!! :)
    Tak at ten jehelnicek zdarne vylecis! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už je to docela dobré. Potom co asi po třech vyšel jeden nepříjemný osten, už se to vcelku dalo vydržet. Pořád jsem ještě cítil, že tam něco je, ale člověk si zvykne. Zajímavé bylo, že při klusu to vadilo míň než při chůzi. No a pak, možná po měsíci, možná ještě o něco později, jsem si uvědomil, že už to vlastně nevadí vůbec. Asi se ten zbytek vstřebal, nebo co ...

      Vymazat