Zobrazují se příspěvky se štítkemZdraví. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZdraví. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 4. června 2017

Budějovický příspěvek k teorii strun

foto: Zbyšek Ozga
Žádný strach, nechystám se fušovat do řemesla ani Sheldonu Cooperovi a ani žádnému jinému teoretickému fyzikovi. Není potřeba ovládat žádný složitý matematický aparát, natožpak počítat složité rovnice. Výsledek mých fyzikálních pokusů vykrystalizoval v poměrně jednoduchou poučku: "Když máte strunovou sekačku blízko nohy, nesahejte na vypínač."

Jak jsem k tomu dospěl? Poměrně snadno. Do odjezdu směrem na Budějovice mi chyběla ještě celá hodina a já nemoudře usoudil, že bych v té době mohl být něčím užitečný. Že bych strunovkou posekal trávu za plotem? Natáhl jsem kabel, zapojil, sekačku opřel z vnitřní strany plotu. Až do té doby nic neobvyklého. Věc se trochu zkomplikovala, když jsem obešel plot z vnější strany a natáhl se, abych sekačku přesunul na správnou stranu. Přesně v okamžiku, kdy se lýtko přiblížilo na dosah, jsem si šikovně sáhl na vypínač. Nevěřili byste, jakým fofrem se taková strunovka dostane do otáček.

Noha rázem vypadala, jako by si s ní pohrál malý, ale zřejmě docela naštvaný tygřík a zaťal do mě asi tak dvacet ostrých drápků. Po počátečním šoku jsem zjistil, že šrámy na noze sice pálí, ale dá se to přežít. Noha funguje a ani  krve moc neteče. Chvilku jsem ještě sekal, abych nebudil pozornost. Pak rychle uklidit sekačku a pustit na nohu studenou sprchu. Až do odjezdu jsem se pro jistotu natáčel směrem k veřejnosti nepoškozenou stranou.

foto: Zbyšek Ozga
Jen jsem si v Budějovicích vyzvedl číslo, první cesta vedla do lékárny nakoupit flastry. Polepil jsem lýtko jak prasklou duši od motorky a navrch přetáhl kompresní podkolenku. S výsledkem jsem byl docela spokojený. V podstatě vypadám nepoškozeně. Rozcvičení jsem tentokrát moc nedal, jen jsem se pozdravil s Vaškem a Zdeňkem, trochu pokecal s Edou a na konec se trochu proběhl s Michalem.



Hned po startu jsem vyrazil opatrně, nechal plavat vodiče na hodinu čtyřicet a hlídal si, aby mě moc brzy nedohonili vodiči na hodinu čtyřicet pět. Občerstvovaček v tom budějovickém vedru bylo až až. Ono se to s vodou nemá přehánět, takže jsem ty liché zpočátku vynechával. Později jsem si na nich bral houbičky (samozřejmě nikoli ty létací, ale namočené ve vodě). Na těch sudých vždycky dva loky ionťáku, abych se dlouho nezdržoval, když už to mé tempo za nic nestojí.

foto: Zdeněk Krchák

Vodiči na hodinu čtyřicet pět mě nakonec dostali, ale až někde za dvanáctým. A když jsem na jedné z posledních obrátek zjistil, že před vodiči na hodinu padesát mám ještě docela slušný náskok, už jsem se nikam nehnal a dobíhal spíš na jistotu. A že prý bylo teplo? Asi jo, ale zas tak horký to nebylo.

foto: Zdeněk Krchák -
Poslední dvě fotky jsem si vypůjčil z Karlových Varů.





Takže výsledek žádný zázrak, ale mohlo to dopadnout i hůř. K půlmaratonu pod sto minut se letos tímhle způsobem asi nedohrabu, ale třeba napřesrok bude líp. Když příště před závodem vynechám hrátky se strunovkou, třeba to vyjde.    

středa 28. září 2016

Berlín už byl nad plán

Letos jsem si splnil tolik běžeckých snů, že už se mi vlastně nemá o čem zdát. Přihlášku do slosování o Berlín jsem nebral moc vážně. "O nic nejde, tak jako tak mě nevytáhnou." A taky že mě nevytáhli. Ocitl jsem se na místě náhradníka a Berlín pustil z hlavy. Ale odpadlíků bylo letos překvapivě mnoho a já se vracím do hry. Taky odmítnout? No to ne, vždyť už se mi podobná šance nemusí naskytnout. Jeden maraton navíc přece zvládnu. Vždyť ho nemusím běžet na doraz. Zdraví drží, jarní kondice sice s podzimem šla trochu dolů, ale já ten Berlín nejedu vyhrát. Dvaačtyřicet kilometrů volným tempem je vlastně docela slabá týdenní dávka.

Když už bylo vše zaplaceno a zařízeno, objevil se jeden drobný háček. Ještě týdnem před odjezdem jsem byl docela fit, ale na sobotním půlmaratonu v Ústí mi achilovka naznačila, že pro ni sezóna končí. Poslední čtyři kilometry bolela jak čert. A já měl týden na to, abych ji trochu uchlácholil k poslednímu vytrvaleckému výkonu sezóny.  

A tak jsem v pátek ráno spolu s necelou třicítkou dalších běžeckých nadšenců nasedl do autobusu směr Berlín. O necelých pět hodin později už jsme stáli před hotelem Mercure kousíček od Alexanderplatzu. Že nejsem na výletě, jsem si uvědomil, když Michal zavelel: "V půl čtvrté trénink!" No jo, asi jsem já turista zabloudil mezi závodníky. Aspoň tu svoji nešťastnou achilovku trochu prověřím, jestli na ni týdenní léčba zabrala. A výsledek? Nic moc. Jestli tohle vydrží dvaačtyřicet kilometrů, dám se na modlení.
 


V sobotu pěší prohlídka Berlína. Naposledy jsem tu byl před necelými pětatřiceti lety, ale přijde mi, že ve východní části se toho moc nezměnilo. Tedy malé rozdíly tu jsou. Místo Fiedrichstadtpalastu staveniště a místo trabantů opravdová auta. A hlavně ta divná dlouhá bílá zeď už zůstala pro připomenutí na pár posledních místech, je divoce pomalovaná a jejích úlomků jsou plné prodejny suvenýrů.

 


Prohlídku končíme nedaleko Expa. Hurá pro startovní čísla. Systém se trochu liší od toho pražského. Hned po vstupní kontrole nás okroužkují textilním náramkem, který nesmíme sundat, dokud nedoběhneme do cíle. Po pravdě to není nic obtížného. Nepoužít nůžky, zřejmě by na ruce vydržel do Vánoc. Čísla nečekají hotová k vyzvednutí, ale obsluha je tiskne až těsně před výdejem. Je tento systém lepší? Těžko říct. Ovšem pevnější materiál by příště neuškodil.

Jinak ale vše probíhá hladce, žádné komplikace. Ještě stihnu prošmejdit Expo, nalézt ten správný stánek a nechat si zatejpovat achilovku. Naše výprava se na Expu rozdrobila na menší skupinky. Cesta k hotelu dlouhá, raději pošetříme nohy a svezeme se metrem. Ovšem koupit si jízdenku není vůbec jednoduché. Dva automaty na celou stanici a u nich dvě nekonečné fronty. Když se konečně dostaneme na řadu, už je jasné, proč to jde tak pomalu. Přístroj odmítá bankovky a všechny běžné karty. Ještě štěstí, že jsem doma před odjezdem zalovil v krabičce s cizími mincemi a objevil několik Eur. Teď se budou hodit. Házíme do automatu mince jak o závod, abychom se dopracovali k potřebnému počtu jízdenek. Sakra, ono to ty mé mince odmítá. Michal jednu z nich vyloví a povídá: "Co to tam cpeš? To je z Egypta, že jo?" Zatracená vetchozrakost!

Dál už vše proběhne bez komplikací. Honem zpátky na hotel, nohy nahoru a odpočívat! V neděli ráno vyrážíme pěšky na start. Zatejpovaná noha drží, vše se zdá být v pořádku. Jen jedna věc je zvláštní. Podle mapky vede trasa maratonu těsně kolem hotelu. Tudy má za pár hodin proběhnout čtyřicet tisíc běžců? Nikde nic. Žádní dobrovolníci, žádné ploty, bannery, zábrany. Ani náznak nějakých příprav.

Obvyklý předstartovní mumraj nastane až kousek od Braniborské brány. Jestli Praha může Berlínu něco závidět, pak je to prostor. Spousta volného místa pro technické zázemí. Tady si můžou dovolit pustit na trať dvaačtyřicet tisíc běžců. Prahu nikdy tak nenafoukneme. Ale v mnoha ohledech vychází srovnání lépe pro Prahu. Už jen třeba počet kadibudek. Fronty, fronty a nekonečné fronty. Když jsem po čtyřiceti minutách čekání přišel na řadu a ohlédl se, byla fronta delší, než když jsem si do ní stoupal. Do startu první vlny v té chvíli chybělo nějakých deset minut. Spousta závodníků vylučovací problém vyřešila po svém. Prvních deset kilometrů byl každý volný keř obsazený čůrajícími chlapečky, ale mnohdy i holčičkami.

A atmosféra na trati? Jako by se na některých místech nedostávali diváci. Ti co přišli, fandili. Ne že ne. Ale hluchých a prázdných míst bylo až překvapivě mnoho. A padesát metrů od trati si Berlín žije po svém, jako by se nechumelilo, tedy neběželo. Docela příjemné je křestní jméno na startovním čísle. Celé jméno je pěkné, ale křestní bohatě stačí, aby si ho fanoušci stačili přečíst. Musím přiznat, že když někdo úplně neznámý vykřikne vaše jméno, člověka to napoprvé překvapí, ale napodruhé už potěší. Občas jsem stihl na oplátku hodit úsměv a mávnout.

Systém, podle kterého běželi vodiči, jsem dodneška nepochopil. Když jsem vyrazil, po pár kilometrech jsem předběhl černý balónek s nápisem 4:00. Pak jsme před sebou uviděl další. Když se mi ho podařilo dotáhnout, přečetl jsem si, že i on je na čas 4:00. A pak ještě jeden a na něm bylo? Správně, taky 4:00. Dál už jsem se v průzkumu nedostal. Neběžel jsem nijak rychle, ale na třináctém kilometru přišla prudká bolest v lýtku. Musel jsem zvolnit na úplné minimum.  



Ještě jsme nebyli ani na patnáctém a všechny čtyřhodinové balónky mi postupně zmizely v nenávratnu. Achilovka trestá každý delší krok. Pomalu se učím, jak se pohybovat vpřed, aby to moc nebolelo. Dopadnout na celé chodidlo a neodrážet se ze špičky. On to tedy není opravdový běh, spíš takové cupitání. Když docupitám na dvacátý a uvědomím si, že přede mnou je ještě nějakých dvaadvacet, nevím co dál. Zastavit támhle u zdravotníků? No ale co potom? Chvíli si tam poležím, odevzdám čip a číslo a řeknu tschus? No a pak se potáhnu přes půlku Berlína do hotelu? Já se svým orientačním smyslem? To je přece nesmysl. To radši budu pokračovat v cupitání.

Cupitám si po trojité modré čáře a všichni mě předbíhají. Jak se propadám hloub a hloub startovním polem, občas mě někdo odstrčí a přidá ránu loktem. Jo jo, šikovní běžci jsou někde vpředu. Tady vzadu je každý rád, že se hýbe správným směrem. Na  vyhýbání a zdvořilosti už asi chybí energie. Mně energie neschází, jen nevím, jak ji přeměnit na  rychlost. A tak pozoruju cvrkot na trati i kolem.

Roztleskávačky, kapely, transparenty, nápisy s životními moudry a povzbuzujícími hesly. Letos je v módě jedno, které zahlédnu asi v pěti exemplářích. "Ulrika (Helmut, Karl ...) du schafst es". Jo jo, Ulrika to určitě zvládne, ale co já? Třicátý, dvaatřicátý, pětatřicátý ... při mém tempu ani ta maratonská zeď neexistuje. A pak už zahlédnu čtyřicítku. Kdybych se až sem dostal se zdravýma nohama, už asi stejně neběžím o moc rychleji.

Najednou mi to dojde. Jo, teď už se do cíle dostanu. Směju se od ucha k uchu. A jak poblíž Braniborské brány houstnou davy a roste hluk, směju se nahlas. Jestli mě teď sleduje běžecký bůh nebo velký bratr, musí si myslet, že už jsem se definitivně zbláznil. A pak cíl, medaile, obrovská plastová fólie, voda, banány, nealko pivo. Klusat jsem mohl, ale chůze mi vůbec nejde. Dokulhám si pro bágl, fólie je dobrá jako zástěna pro převlečení. Vystrkovat holý zadek na čtyřicet tisíc lidí, na to jsem přece jen velký stydlín.

Poslední úkol dne, cesta do hotelu. Bloudím jen přiměřeně. Ze tří kilometrů je pět, ale všechno špatné je pro něco dobré. S každým kilometrem je noha lepší a lepší, takže do hotelu už vcházím skoro jako dvounožec. Předběhlo mě sice nějakých devatenáct tisíc jeden a sedmdesát soupeřů, ale já vím, že jsem svůj boj o Berlín vyhrál.        

úterý 22. března 2016

Jiříkův okruh? Ano a ne že ne!

Pal! Nepal! Pal! Nepal! Vzpomínáte si na tu filmovou scénu? Tento týden se na běžeckých stránkách a termínovkách vyskytovalo něco podobného. Jiříkův okruh bude. Ne, nebude! Bude! Nebude! Bude! Takže je čas uvést vše na pravou míru a prozradit definitivně, jak to bude: BUDE!

Věci se mají tak, že otec zakladatel, tedy Jiřík, až doposud hlavní a největší pořadatel, pár dnů před závodem vyběhl do lesa a zde si pořídil nepříjemné a bolestivé zranění na noze. Když se dal natolik do pořádku, že byl schopen komunikovat s okolím a rozesílat zprávy, bylo jeho první myšlenkou, že bez jedné zdravé končetiny nebude schopen závod uspořádat.

Jenomže když začal tuto smutnou zvěst šířit do éteru, uvědomili jsme si, že Jiřík už ten svůj závod tak dobře rozjel, že uspořádat jeden ročník bez jeho fyzické přítomnosti pro nás bude vlastně brnkačka. Po menším přemlouvání se nám podařilo rozehnat Jiříkovy pochyby lépe než bolesti, takže nakonec souhlasil: Ano, pětadvacátý ročník Jiříkova okruhu bude v ohlášeném termínu na obvyklém místě.

Tedy on možná nějaké pochybnosti měl a má, ale statečně dělá, jakože nemá. Takže Vy závodníci a závodnice, kteří a které jste se chystali přijít tento pátek dopoledne pod Barrandovský most, neváhejte a přijďte. Budeme se snažit uspořádat závod úplně stejně, jako by ho pořádal Jiřík. Snad se nám to alespoň částečně podaří. No a když se něco nepovede? Tak doufáme, že budete shovívaví. On to Jiřík příští rok zase vezme pevně do ruky a uspořádá pořádně.

Takže ještě jednou pro jistotu: Jiříkův okruh bude!

_____________________________________________________________________
Pár faktů na závěr:

Propozice:

Datum a místo: 25.03.2016, Praha

délka tratě: 7,5 km, ročník: 26..  (mapa)
čas prezentace: 9:00 - 9:50 hod., místo prezentace: Praha 5, Hlubočepy, Pod Barrandovským mostem (mapa)
čas startu: 10:00 hod., místo startu: Pod Barrandovským mostem
startovné: 50 kč (2 €), odměny: Finanční v každé kategorii + foto pro každého běžce.


Jiříkův okruh v termínovce behej nebo na bezvabehu

On-line přihlášky

Mapka trati




středa 21. října 2015

Osmý pád

Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravidla se vyskytuje na začátku věty a je následován sprškou citoslovců, sem tam proložených podstatným či přídavným jménem. Někdo je vychrlí jen tak pro sebe v duchu, jiný hezky nahlas a od plic. Obě varianty mají společné snad jen to, že nejsou vhodné ke zveřejnění. Tak to bylo jazykové okénko, a teď zpátky k pádu samotnému.

Když jsem v neděli ráno vyběhl, hodiny ukazovaly pár minut po půl osmé. A teploměr? Brrr, necelé čtyři. Ještě to nějakou chvíli potrvá, než si v hlavě srovnám, že to neskutečně horké léto, kdy jsem si běhu moc neužil, je nenávratně v trapu. Zpátky k jarní výkonnosti lezu zatím tak pozvolna, že vzdálený pozorovatel ani nezaznamená pohyb. Zatím to trochu drhne. Ale já o pokroku vím. Jen mi trochu vadí, že jsou dny horší a lepší. Ovšem tentokrát se zdálo, že jsem vyběhl do toho lepšího. Nebo ne?

Brzy jsem se rozehřál a kupodivu se mi dařilo držet rozběhnuté tempo. V klidu a pohodě proběhnu Prokopským údolím, vysápu se na Dívčí hrady,  na pár vteřin okukuju Prahu z vyhlídky nad Zlíchovem, ale studený vítr mě dlouho postávat nenechá. Tak honem k vodárenské věži a zpátky přes Novou Ves domů. Když už jsem se chystal u Klukovic zahnout pod viadukt, přišlo mi že pár schodů navíc neuškodí. Změna trasy to není velká. Nohy se zvedaly trochu ztěžka, ale nakonec jsem doklopýtal až nahoru. Jen chytit dech bylo kapánek obtížnější. A pak už to je jen kousek ...

Obvykle si své pády nechávám hezky do soukromí, nejlépe do hlubokého lesa. Čím míň diváků, tím líp. Veverky ani jinou lesní havěť za diváky nepočítám. Ale tentokrát jsem si vybral daleko zajímavější místo, šikmou rampu nad čtyřproudovou silnicí. Kdo zná lávku na dohled od rušné křižovatky k sídlišti Barrandov, jistě uzná, že lépe už to zvolit nešlo.

Nějak jsem se nechal ukolébat tím, že osmnáctý kilometr už mám za sebou a za pár minut polezu do sprchy. Moji pozornost upoutal provoz na silnici dole: "Támhleta Oktávka už musela jet na hodně tmavě zelenou." Než mi stačila hlavou proletět tahle myšlenka, letěl jsem celý. Lehce jsem brnknul špičkou o malý výstupek a už jsem se vznášel. Ovšem vznášení bez křídel a bez vrtule dlouho netrvá. Přistání následovalo během vteřinky. Jen tak tak jsem stačil vystrčit ruce dopředu a už jsem břichem klouzal po betonu. Na rozdíl od fotbalistů jsem neměl moc chuti čekat na nosítka. Rychle se zvednout, raději moc nezkoumat, kolik diváků shlédlo to mé hladké přistání a pelášit pryč.

V poklusu malá inventura: Dlaně pálí jak čert, ale skoro žádná krev. Jen nepatrný škrábaneček na pravé ruce. Kolena lehce naklepnutá, ale přes ty pálící dlaně už není prostor vnímat další bolest. A břicho? Taky jen lehounce pálí. Konečně bylo to pití piva k něčemu dobré. Vyrostl mi airbag tak akorát. A výborný skluz. Pak jsem začal prohlížet garderóbu. Neuvěřitelné! Funkční triko, které se klouzalo po betonu skoro metr, je sice trochu ušmudlané, ale nikde žádná díra. Výrobce by měl dostat metál. A elasťáky? Taky bez následků.

Už mám vyzkoušeno, že po každém pádu se má stárnoucí kostra vzpamatovává několik dnů. Pocity jak po těžkém tréninku (který už není nic pro mě), ale to bude za pár dnů pryč. Ten pád je v podstatě dobré znamení. Už zase při běhu nedávám pozor. Návrat k normálu pokračuje ...

pátek 18. září 2015

Ono to tam někde je

Před večerní desítkou jsem měl za sebou čtyři běhy a v nich celkem něco přes třicet kilometrů, odklusaných šnečím tempem. Stačily dva měsíce nicnedělání, aby se z běhu pro radost stala dřina. Jako kdybych začínal úplně od nuly. Při běhu teď bolí svaly, šlachy, úpony. Připadám si jak zrezivělý. A rychlost běhu? To co předvádím, už se snad ani nedá nazvat rychlostí.

Za normálních okolností bych účast na jakémkoli závodě vzdal, ale zkuste to jen tak zabalit, když máte běžet za rodinný tým! To prostě nejde. A tak jsem se rozhodl, že na večerní desítku zkrátka půjdu, i když si s největší pravděpodobností zaběhnu svůj nejhorší výkon všech dob a ještě budu dráždit hada bosou nohou a koledovat si o obnovení zdravotních trablů. Optimista ve mně říkal: "Sice to bude přes hodinu, ale zvládnout se to dá." A co říkal pesimista? To ani nechtějte vědět.

Jenomže občas přijde na pomoc něco, s čím nepočítáte. Tam někde vzadu v mozku zřejmě zazněl povel: "Hele, chystá se závodit, šplouchneme do žil trochu adrenalinu." Už po převlečení, když jsem si jen tak zkušebně odklusal pár metrů cestou do fronty na záchod, se něco změnilo. Jako by mi to staré bolavé tělo někdo vyměnil. Sice ne za fungl nové, ale nějaké klidnější, míň rozklížené. A jak se blížil start, bylo to lepší a lepší. A v hlavě začal hlodat červík: "Když už jsi tady, máš startovní číslo, boty zavázané, nebylo by škoda to aspoň nezkusit pod hodinu?     

Původní úmysl vystartovat s Janinou a držet se jí, dokud to půjde, vzal za své ještě před startem. Trochu jsme se rozfázovali v přípravě. Já převlečený, věci odevzdané, frontu na povinný záchod před sebou. Holky zvolily jiné pořadí a já je ztratil z dohledu. A pak mi bylo líto jen tak pro nic za nic ztratit céčkový koridor a cpát se někam dozadu k holkám do éčka. I tak mi to na start od výstřelu zabralo skoro čtyřicet vteřin. Bohužel slovo "skoro" mělo svůj význam. Jenomže já si ten čas v duchu zaokrouhlil, což se mi později v cíli nevyplatilo.

Brzy po startu jsem zjistil, že adrenalin je sice skvělá věc, ale má taky své meze. Když zkrátka není natrénováno, žádné hormony člověka nespasí. I tak to ale běželo nad očekávání dobře. Většina cesty byla dobře osvětlená. Záludná temná místa se nevyskytovala, tlačenice taky ne, takže jsem běžel vcelku bez komplikací. Samozřejmě mnohem víc jsem byl předbíhán, než abych předbíhal já. V šeru jsem moc nerozeznával lidi kolem trati, tak ani nevím, kdo z kamarádů přišel fandit. Sem tam jsem zahlédl někoho známého mezi běžci. Někde před třetím kilometrem se přese mě přehnal dav kolem vodiče na 45 minut. V podstatě je to jako opravdová vodní vlna, zvlášť když není velký rozdíl v rychlosti. Člověk cítí, jak tlak lidské masy kolem sílí, pak se objeví běžci s časem na vlajce. A jak se posunují dopředu, lidská vlna začne pozvolna slábnout. Přesně to samé jsem cítil na pátém kilometru, když se přese mě převalili vodiči na padesát minut.  

Kolem šestého mě předběhla povědomá postava a já si uvědomil, že je to Ivča. Dohnal jsem ji a dva kilometry jsme běželi spolu. Utíkalo to příjemně, ale bylo znát, že má na víc. Tak jsme se na osmém rozloučili a ona si do cíle ještě dala dlouhý finiš. Já už jsem i tak byl s časem spokojený. Žádné přes hodinu, žádná hodina, žádných pětapadesát. Vypadalo to ještě o chlup líp. Už jsem raději sázel na jistotu a do cíle se nehnal na krev. Jenomže pak se vpředu vyloupla časomíra a já viděl, jak prchají vteřinky. Přidal jsem, aby mi čistý čas nepřelezl třiapadesátku, ale mé výpočty selhaly. To hloupé zaokrouhlení na startu. Nakonec mi čistý čas vyšel na 53:01. Příště to chce počítat přesněji. Předpověď o nejhorším životním čase na desítku se splnila, ale já byl spokojený. Náš tým už sice nemá na vavříny, ale zvládli jsme to. 

A jak jsem přežil? Trochu jsem se v noci převaloval a bál se návratu obtíží. Přece jen to byla dávka větší než pro čerstvého rekonvalescenta. Ale nakonec se mi podařilo i usnout. A druhý den jsem chodil. Sice trochu rozkolísaně, ale chodil. Jo, půjde to, ono to tam někde je ...






pátek 4. září 2015

Opatrný pokus o patrný poklus

Ne že by mě nezajímalo, co za zdravotní trabl mě vlastně postihlo, ale proč si tím lámat hlavu v době, kdy se vše začalo vracet k normálu. Tedy on ten návrat je docela pomalý a ještě zdaleka neskončil. Celý červenec jsem si připadal jako na houpačce. Střídal jsem špatné dny s lepšími, ale i ty nejlepší byly dostatečně mizerné na to, abych si nechal zajít chuť třeba jen popoběhnout. Červencové maximum v kuse byly čtyři běžecké kroky na přechodu pro chodce, když jsem se snažil uchránit zbytek tělesné schránky před rozsáhlejší devastací. Po těch čtyřech krocích jsem ale trochu zapochyboval, jestli nebylo rozumnější nechat se přejet.

Na dohled ale byla ještě srpnová dovolená, už od samého začátku plánovaná jako povalovací a odpočinková. Nenapadlo mě, že povalování v té době bude jediný sport, kterého budu schopný.  
Několik posledních dnů před odjezdem jsem se spíš ploužil než chodil. Úvodní den, spojený s prohlídkou Valencie jsem si docela hrábl na dno.

A pak? Nevím co se přesně stalo. Možná pomohla poslední tabletka proti bolesti, snad na mě blahodárně zapůsobilo první vykoupání v moři. A nebo třeba někdo neznámý konečně odložil moji panenku woodoo a přestal do ní píchat špendlíky. Na každý pád jsem najednou zjistil, že bolest je pryč, můžu normálně chodit, aniž bych svým pohybem parodoval křížence Hurvínka s golemem a dokonce se mi několikrát podařilo i beztrestně popoběhnout na vzdálenosti pět a více metrů. 

Do konce dovolené už se bolest nevrátila a já si několikrát za noc vychutnával ten pocit, že se v posteli klidně převalím na jeden či druhý bok, aniž bych celý dům probudil skučením. Že už bych byl zralý na běžecký návrat? Řekl jsem si, že nebudu škádlit osud a zkusím pár dnů vydržet, tedy alespoň než se vrátíme domů. V sobotu jsem ještě dospal noční návrat z letiště, ale v neděli už jsem si přivstal a začal shánět součásti běžecké výstroje. Kupodivu se mi vše podařilo nalézt. Na Asicsech ještě nebyly pavučiny a po menším přemýšlení jsem dokázal všechny svršky i spodky natáhnout na správné části těla. 

A pak jsem konečně vyběhl. Ještě začátkem června bych se ten pohyb zdráhal označit za běh, ale teď jsem byl rád, že se vůbec nějak sunu kupředu. Je neuvěřitelné, jak rychle dokážou některé svaly ochabnout. Jiné zase úspěšně zapomněly, jak že se provádí běžecký krok, kdy se napnout, kdy povolit a hlavně jak vše zkoordinovat se svými sousedy. Jako bych za sebou neměl sedmnáctileté pravidelné pobíhání, ale nejmíň třicet let ležení na gauči.

Z první šestikilometrové trasy jsem se vrátil unavený jak z půldenního vytrvalostního tréninku, ale něco bylo jinak ... byl jsem prakticky suchý. Litry potu, které při svých bězích pravidelně vyrábím, někam zmizely. Můj výkon byl prostě tak mizerný, že si tělo ani nevšimlo, že se má začít potit. Nakonec jsem ale konstatoval, že chvílemi byly obě nohy ve vzduchu, tedy se dá říct, že jsem běžel a muselo to být patrné z dálky i z blízka. Druhý den sice lehká únava, ale žádné vážnější následky.

A tak jsem svůj první opatrný pokus o patrný poklus přežil. Když zamhouřím obě oči, už jsem zase zpátky mezi běžci. 

neděle 9. srpna 2015

Robot? Ano, robot.

Můj zdravotní stav se pozvolna začal zlepšovat, aniž bych se dopídil správné a jednoznačné diagnózy. Jak postupoval čas, mohl jsem některé teorie hodit do koše, ale znáte to, mozek okamžitě vyprodukuje novou. Když od začátku marodění uplynuly čtyři týdny, řekl jsem si, že nastal správný okamžik potvrdit nebo vyvrátit teorii o tom, že za vším stojí únavová zlomenina.

Vybavený potřebným lejstrem jsem vyrazil na rentgen. Nebylo to zcela bez problémů, protože jsem se napoprvé trefil přesně do okamžiku, kdy rentgenův přístroj vypověděl poslušnost. Hned napodruhé jsem ale uspěl a zanedlouho jsem měl v ruce uklidňující zprávu, která sice naznačovala, že artróza mě časem nemine, ale zatím se jí nemusím zabývat. I druhá věta mě potěšila. Únavová zlomenina ani náhodou, kosti jsou v pořádku. Jen třetí větu jsem nějak nemohl pochopit. Stálo tam černé na  bílém: "Stíny kovových spirálek v oblasti malé pánve".

Takže jedna otázka zodpovězena, ale okamžitě ji nahradila další. Jaké kovové spirálky? Co to je, kde se to vzalo? Není to nesmysl? Nemají ten rentgen rozbitý? Neměl jsem při snímkování v kapse nákup ze železářství? Pokud jsem chtěl přijít záhadě kovových spirálek na kloub, bylo nutné vidět snímek.

Během několika dalších dnů jsem se ke snímku propracoval, ale klid mi to nepřineslo. Obrázek ukázal jedenáct krásně zřetelných kovových spirálek, rozesetých uvnitř břicha. Naštěstí jsou dost daleko od problémových míst. Za mé trable tedy zřejmě nemůžou,  ale počet a rozmístění mě trochu překvapily.  Je mi trochu divné, že nevyvolám poplach na každém letišti, kterým projdu, ale asi to bude kvalitní materiál.  

Samozřejmě jsem se začal pídit, jsou-li spirálky v břiše běžná věc. Většina doktorů, kterých jsem se zatím ptal, se vyjadřuje opatrně. Prý se spirálky občas při operacích mohou použít jako sponky, i když úplně typické to zřejmě není. Ale když mě před třinácti lety operovali, o ničem podobném nepadla ani zmínka.

A tak je možné, že se mi pružinky dostaly do těla při nějaké jiné příležitosti. Jako dítě jsem si třeba mohl strčit do nosu či ucha nějaký ten kamínek nebo knoflík,  ale pytlík pružinek do břicha? To ne.  A v dospělosti? Za střízlivého a bdělého stavu těžko. To bych si pamatoval. Tedy ... párkrát za život už jsem měl takové menší okno, které mi vymazalo z paměti několik hodin života. Ovšem po vystřízlivění jsem obvykle míval pocit, že mi pružinky někdo nacpal do hlavy a ne do břicha.

A tak mi nezbývá, než si konečně přiznat pravdu. Ty pružinky mám v sobě odjakživa, protože jsem robot. Trochu mě mrzí, že se mi o tom doma nikdy nezmínili. Asi mě nechtěli zneklidňovat. Třeba by mi tak překvapivé sdělení mohlo přetížit obvody a nebo dokonce vypálit pojistky. Celkem to chápu. Vždyť kolik nás robotů běhalo po světě před šestapadesáti lety? A robot android? To tehdy musela být úplná rarita.

Teď se tedy budu muset se svým robotstvím vyrovnat. Má to i své plusy. Konečně vím, proč jsem se marně snažil přijít na kloub chování a jednání některých lidí. My roboti lidem nemůžeme rozumět úplně a beze zbytku. Teď už můžu některé věci hodit za hlavu, tedy vlastně za základní desku.

Ale samozřejmě mám i své obavy. Životnost elektroniky není neomezená. Všechny mixery, vysavače a televizory s rokem výroby padesát devět už dávno odpočívají v křemíkovém nebi. Náhradní díly už neseženete ani na daleko novější modely. Budu muset daleko víc dbát na životosprávu. Víc kvalitního oleje, pravidelné dobíjení, čištění kontaktů. A žádné ponocování, vlhko a horko. Ty současné vysoké teploty jsou pro nás mor.

Trochu mě děsí, že nevím o nikom dalším. Vyrobili mě jako jediný unikátní prototyp, nebo všude kolem pobíhají další androidi? Přiznejte se, jste tady? Nebo jsou kolem  dokola doopravdy jenom lidi a já jsem na světě sám?