sobota 1. září 2018

O zemi, kde ráno znamená odpoledne II - rychlokurz náboženství

Posvátný most Shin-kyó
Vyprávět, že vlak směrem Nikkó jel načas, byl rychlý a pohodlný, to by bylo nošením dříví do lesa. Ale z činnosti průvodčích jsem zůstal paf. Vejdou do vagónu, pozdraví a rychle zmapují situaci, aby náhodou neprudili některého cestujícího zbytečně. Zbylým pasažérům zkontrolují jízdenky či místenky, dojdou na konec vagónu, udělají čelem vzad, ukloní se, pozdraví a pak teprve odejdou. Že potom za několik minut dorazí se servírovacím vozíkem plným občerstvení, to už je jen nepodstatný detail.

Ještě před vstupem do Nikkó jsme ale nemohli minout nádherně červeně lakovaný posvátný most Shin-kyó a větrem poháněnou zvonkohru, umístěnou na jeho předpolí. Stovky zvonků, reagujících na každý náhodný záchvěv větru, vyrábějí nenapodobitelný zvukový vjem.

Než vstoupíme do chrámového komplexu Nikkó, musíme něco vědět o místním náboženství. Přiznávám, že čím víc jsem se dozvídal, tím větší jsem z toho měl v hlavě guláš. Šintoismus a buddhismus zde po mnoho generací existují vedle sebe. Bohové a bůžci na sebe zřejmě ani moc nežárlí a přestup od jednoho vyznání k druhému zde neznamená žádný smrtelný hřích už proto, že mnoho Japonců praktikuje obě víry. Šintoistické brány Torii, které původně ohraničovaly přístup ke svatyni a mimo jiné slouží jako přistávací plocha pro boží posly (my jim říkákáme ptáci), najdeme nejen všude na zemi, ale velice často i ve vodě. Šintoismus zaplnil celé Japonsko neskutečným množstvím bohů a bůžků a jejich sošek nejrůznějších velikostí, mnohým z nich opatřil slušivé bryndáčky nebo pletené čepičky. A Buddha, ten je nad věcí a tváří se spokojeně. I on má dostatek příznivců. 

Protože Šintoismus nevyžaduje žádný iniciační obřad, vstupují Japonci do života převážně jako Šintoisté. A v pokročilém věku, když zjistí, že budhismus se šancí na reinkarnaci není úplně marný, stanou se z nich buddhisté. A nepoučený Evropan, když se v tom pokouší zorientovat a zjistit, kdo za co může, nemá nikdy úplně jasno. Ví jen, že není radno chodit do lesa, protože tam se nějaký duch či bůh může objevit za každým stromem či kamenem, pokud bohem zrovna není právě ten kámen. A zkoumejte v tom mumraji, který duch je hodný a který zlý. 

Má zlý výraz a proto je vlastně hodný
Při rozdělování na dobro a zlo nepomůže ani výraz tváře, protože čím strašlivěji se která postava tváří, tím lépe dokáže zahnat zlo a tak je vlastně hodná. Je dobré vědět, že zlo neumí překonávat horizontální překážky, protože vodorovné trámy v dřevěných stavbách mu brání, aby vstoupilo dovnitř. Mám ale jedno podezření. Dávní stavitelé praděpodobně postřehli, že stavby s vodorovnými trámy na úrovni podlahy jim lépe drží pohromadě a tak si jen našli vhodné zdůvodnění. 

Musím ale uznat, že některé tradice spojené s vírou jsou velmi zajímavé a užitečné. V některých oblastech věřící například jednou ročně vezmou sošky, naloží je na speciální nosítka a projdou s nimi městem, aby se bohové mohli přesvedčit, co nového se za ten rok podařilo vybudovat. Vcelku chápu, že u nás se nic podobného neujalo. 

Vstupní portály vedoucí ke svatyním bývají nádherné a jejich výzdoba dokonalá, aby lidé svá božstva náležitě uctili. Tedy skoro dokonalá, aby
Výzdoba musí být téměř dokonalá

se bohové neurazili, protože dokonalost je vyhrazena jen jim. Složité, co? Ale najít tu jednu konkrétní nedokonalost na bráně, kterou jsme začali zkoumat, by se nám bez nápovědy do konce otevírací doby zřejmě nepodařilo.

Tak které přání splníme dnes? 
Božstva ovšem umí své věrné náležitě odměnit. Čím? Tu vyslyší modlitbu, tam splní přání a támhle nakloní paní štěstěnu na správnou stranu. Fantazii se meze nekladou. Věřící mají dostatek příležitostí, jak své požadavky doručit.  Někdy stačí napsat je na lístek, ten složit do úzké pásky a pásku přivázat na  správné místo k ostatním přáním. Pak už jen stačí čekat, kdy na ně dojde řada. Božstva jsou vcelku chápavá a vědí, že v lidském světě se dá každá žádost podepřít hmotnými argumenty. A tak ta správná kasička pro sponzorské dary bohům bývá obvykle nablízku.

Ještě jedna věc ve mně vyvolávala zmatek. Co je chrám a co je svatyně. Věc je pravděpodobně složitější, ale já si našel mírné zjednodušení (znalci prominou). Do chrámu mohou věřící vstoupit, zatímco na svatyni se mohou jen dívat zvenčí. A tak například vím, že Toshogu je svatyně, ale ono to pro nás turisty není až tak důležité. Další hádanku jsem ale po celou dobu návštěvy Japonska nerozluštil. Co je jen řemeslo a co už je umění. Tolik propracovaných detailů, staletími vypiplaných postupů, to se v takové koncentraci jinde na světě těžko najde. 


3 komentáře:

  1. Je to hezke se divat na pagody a pripomenout si, kdyz jsem tam byl a absolvoval detailni navstevu vyhlasenych mist a mest.. Verim, ze se ti to libilo. MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
  2. :).. Mirku, nekdy proberem.. Ja jsem prosel kus Japonska (diky svemu mistnimu kolegovi), kde se cizinci temer nevyskytuji:)..
    Je to hezky to takhle poznavat.. Ja jsem velmi otevreny.. rekl jsem napriklad, ze jim vsechno, jen se mi to nesmi hybat v ustech:).. tedy zadne zive chobotnice:)..
    Ale jinak jsem videl/zazil take ledasco:).. "Skolacky", co si zvedaly sukne:), zeny ve strednim veku ve skolnich uniformach.. proste tak:).. rada veci neni v Japonsku "tabu":).
    Verim, ze jste si to uzili na max!:). At se dari! Ulgtra zdar! 12:)

    OdpovědětVymazat
  3. Jo jo, bylo to velice zajímavý. Tak jo, až se někde při běhu potkáme, probereme to.

    OdpovědětVymazat