Běh Prokopským údolím - pan Murphy tě slyší

Na začátku je vždycky stres. Nevěřím, když nějaký pořadatel bude tvrdit, že před závodem je úplně klidný. Jsou to vždycky daleko větší nervy, než být v roli závodníka. Přijdou? Nebude pršet? Dorazí pomocníci? Nezapomeneme na něco důležitého? Co se pokazí? Nestane se někomu něco? Takových a podobných otázek probublávají hlavou desítky, i když pořádat osmnáctý ročník je přece jen o fous klidnější, než když jsme kdysi dávno připravovali ten první.

A co je na konci? Zvláštní druh úlevy, že je to za námi. Svým způsobem je to pocit podobný tomu, jaký závodníci prožívají, když proběhnou cílem. Asi to je ten hlavní impulz, který nás postrkuje k pořádání dalších ročníků. Nemáme ambice vybudovat nějaký megazávod. Ke spokojenosti nám stačí uspořádat akci pro pár kamarádů a jejich dětí a pro jejich kamarády. Vrcholem spokojenosti pro nás je, když ještě přijdou kamarádi jejich kamarádů. Na pořádání se nechystáme zbohatnout. Obvykle jsme rádi, když neproděláme kalhoty.

Proto nikdy nebudeme mít žádnou masivní propagaci, luxusní ceny pro vítěze, mažoretky, alegorické

vozy, trička pro všechny účastníky. Zatím jsme se vždycky obešli bez čipů. Když jsme se do našich polních podmínek pokoušeli zavést počítače, obvykle jsme zjistili, že práci víc komplikují, než aby pomáhaly. Daleko nejvíc spoléháme na ruční práci.

 Ale že se na každých závodech musí něco přihodit, to už je takový zákon, protože jinak by to nebyl ten správný adrenalin a hlavně by nebylo o čem vyprávět. A co se tedy přihodilo v neděli? Dlouho všechno klapalo jak na drátku, až to začínalo být podezřelé. Všichni pořadatelé dorazili včas, nikdo nezaspal, dokonce i to auto s lavicemi a přístřešky mělo docela lidský rozměr, takže se mi s ním podařilo bez úhony vmanévrovat na správné místo. Náboje do startovací pistole jsem dostal včas a v dostatečném množství.

Protože jsem byl v cíli se dvěma ostřílenými časoměřiči, ani jsem se nebál, že bychom nedokázali změřit výkony a zapomenout zapsat nějaké výsledky. V tom je Michal naprosto spolehlivý. A Kervi? Ten je zcela nepřekonatelný. Po výstřelu klidně zmizí někde v lese, dokáže fandit na trati, kontrolovat své svěřence, číst jim mezičasy a v momentě, kdy si člověk řekne, že se asi někam zatoulal, vynoří se u cílové čáry přesně včas, aby odmačkal stopky vítězi i všem poraženým.

Závodníci nám do cíle dobíhali pěkně spořádaně, většinou ve velkých rozestupech, takže jsme neměli

Dvě jedenatřicítky na startu

vůbec žádné trable s určením pořadí. Vše běželo jako na drátku. Dokonce i časový rozpis jsme drželi přesně. A pak mi ke startovní čáře přišli dva dospělí závodníci. Oblečení jen vyběhnout, přišpendlená čísla. "My už chceme běžet, kdypak už nás odstartujete," povídá jeden z nich. "Váš start je v půl dvanácté, tedy za půldruhé hodiny," zkontroloval jsem na hodinkách. "A můžeme se jít proběhnout na trať," nedal se odbýt ten druhý. "Jistě, proč ne? Za hodinu a půl si to celé stihnete proběhnout klidně i třikrát." Nevím, jestli je má odpověď uspokojila, ale na víc se už neptali a zmizeli v lese.

A přišel na řadu první blok vyhlašování výsledků. Když zvali na bednu mladší žáky, Michal, kterého označili jako třetího v cíli, se začal vzpouzet. "Já nebyl třetí, byl jsem až čtvrtý." A tak jsme přerušili vyhlašování a začali zkoumat zápis. Objevit chybu bylo dílem pár vteřin, přepsání diplomu už zabralo o fous víc. V té chvíli jsem neodolal, abych pěkně nahlas nepoužil tu slavnou větu: "Taková věc se stane jednou za deset let."

A pan Murphy mě slyšel a řekl si, že je na čase, abychom poznali, že jeho zákony platí a že se s nimi nežertuje. Vše, co potom následovalo, bylo nutným důsledkem vyřčeného. Ke startu se přihlásili všehovšudy čtyři starší žáci. A protože běží stejnou trať jako ženy, přifařili jsme tu čtveřici k ženskému startovnímu poli. Nikdo z nás si v té chvíli nevšiml, že číslo třicet jedna se nám mezi startujícími vyskytlo dvakrát. V klidu jsme odstartovali, změřili, zapsali čísla a dvě jedenatřicítky prohodili. Jenda z nich jako na potvoru vyhrála, zatímco ta druhá byla hluboko v poli.

A bylo další vyhlašování, opět se vloudila chybička a já znovu dostal příležitost: "Taková věc se stane dvakrát za deset let."

Pak už nám zbývalo jen odstartovat a změřit poslední běh, tedy všechny juniory, muže a veterány. Opět vše bez problému. Všichni doběhli, byli zapsáni, změřeni a čekali jsme jen na poslední dva závodníky. V cíli byl i ten nejpomalejší, uplynulo pět minut, deset, dvacet. Ti dva borci, kteří chtěli startovat o půldruhé hodiny dřív, někam zmizeli. Nedali o sobě vědět, nevrátili čísla, prostě se vypařili. Nepřišli ani za hodinu, ani za dvě. Přiznávám, že do setmění jsme nečekali. A tak se nám poprvé v historii závodu ztratili dva závodníci. Taková věc se stane jednou za osmnáct let.

________________________________________________

Pár obrázků ze závodu najdete na rajčeti.

Odkaz na výsledky. A nebojte se, jsou správně :-)