Má labuť letos byla bílá

Týden bez běhu dokáže s nervy běžeckého závisláka pěkně zamávat. Když takový výpadek nastane tři týdny před maratonem, zacvičí to i se sebevědomím. A co se mnou udělá, když se po týdnu běhání výpadek zopakuje? Darmo mluvit. Závěr mé maratonské přípravy byl tentokrát silně nevydařený. To zase bude výkon!

Už teď cítím v kostech, jak se budu v závěru trápit. Copak se mi nikdy nepodaří zažít vydařený maratonský trénink od začátku až do konce? Loni se mi celkem dařilo, ale poslední dva týdny se všechno zvrtlo. A předloni? Bída. Rok předtím? Tomu se snad ani nedá říkat trénink. A předchozí rok? Děs běs.

Jak to, že mi nikdy nedošlo, jak je to s existencí ideální přípravy. Bezpochyby existuje, ale pravděpodobnost, že ji zažiju, je asi stejně vysoká, jako šance, že se na jezírku v Prokopském údolí bude prohánět černá labuť, o které se nedávno rozepsal 12Honza. A tak jsem si k jezírku pro jistotou zaběhl. Labuť tam skutečně byla, ale ... bílá.

Je to tak, smiřme se s tím. Maratonská příprava je dlouhodobá záležitost, během které se může přihodit cokoli. Onemocníme, zraníme se, pošlou nás na dlouhou služební cestu nebo jen budeme dohánět pracovní resty? Vždycky se něco najde. A tak možná budeme trénovat roky a nebo desítky let a tu svoji ideálně vydařenou maratonskou přípravu nezažijeme. Ale to neznamená, že se o ni nebudeme znovu a znovu pokoušet.

A pak se zkrátka postavíme na start s tím, co nám okolnosti dovolily natrénovat. Bude to stačit na výkon, se kterým bychom mohli být spokojeni? To zjistíme po pouhých dvaačtyřiceti kilometrech. Nebude tak důležité pořadí nebo čas, ale pocit, že jsme pro dobrý výsledek udělali všechno, co se zrovna udělat dalo.

A tak nám v neděli na maratonu držte palce všem, ať už jsme letos tu svoji černou labuť potkali, nebo jsme se museli spokojit s tou obyčejnou, bílou.