Portugalsko - výběr z hroznů

Když jsem ještě netušil, jak se věci zvrtnou v červenci, stihl jsem v blažené nevědomosti absolvovat zájezd po Portugalsku.

Co jsem o téhle zemi věděl před startem naší poznávací cesty? Že mají obyvatel o fous víc než my a rozlohu větší o dva fousy? Že milují fotbal a uctívají své hvězdy jako bohy? Že jim kdysi patřila půlka zeměkoule, ale že z té světové slávy už nezbyla ani polní tráva? Že svoji samostatnost a někdy také holou existenci museli po staletí hájit proti mnohem většímu sousedovi? Kdysi jsem se potkal s jedním Portugalcem, který mi tvrdil, že Portugalci rozumí Španělům, ale Španělé nerozumí Portugalcům. Přijdu alespoň tomuhle záhadnému tvrzení na kloub?

Stihl jsem prolistovat pár průvodců, nalézt na internetu několik jmen z naší předpokládané trasy a to bylo všechno. Nevím proč, ale v hlavě jsem měl tu zemi propojenou s vedrem. Takovým vedrem, jaké na nás sálá z plátna westernu "V pravé poledne". Vím že ten film neměl s Portugalskem nic společného, ale přesně tak jsem si představoval portugalské klima. Všichni leží zašití ve stínu a snaží se přežít největší žár, nikde se nepohne lístek a kdo nemusí, nevyleze před setměním.

Během několika hodin bylo všechno jinak. Opustili jsme rozpálenou letní Prahu a v Lisabonu nás čekalo šestnáct stupňů opepřených přeháňkami. Nespletli se piloti a nepřistáli s námi někde na severu? Ne, to si s námi příroda jen trošinku zažertovala. Během pár dnů se všechno vrátilo do normálu. Pravé portugalské vedro ještě dostalo šanci.

Naše skupina čítala necelých čtyřicet duší. Nenapadlo by mě, že ve svém věku hluboko po padesátce budu patřit do nejmladší čtvrtiny. Při pozemním přesunu z Prahy na mnichovské letiště jsme se seznámili s průvodkyní. Je obrovská klika, když natrefíte na člověka, který má tuhle profesi jako koníčka. A přesně takovou kliku měl náš zájezd. Snad je to tím, že se Lenka po většinu roku živí něčím úplně jiným. Možná to někdo vnímal odlišně, ale mně stačilo pár úvodních vět a věděl jsem, že má-li nás někdo provést Portugalskem bez trablů, ukázat nám ta nejkrásnější místa a nakazit nás zaujetím pro tuhle rozporuplnou zemi, je to právě ona. A mé tušení nezklamalo. Starala se o nás jako o vlastní děti, snažila se splnit, co nám na očích viděla a občas i to, co snad ani vidět nemohla. A navíc nás neúnavně zásobovala zajímavostmi z historie i ze života Portugalců.

Po příletu jsme se v Lisabonu moc neohřáli (doslova) a zamířili k severu. K první zastávce na trase, městečku Óbidos, jsme dorazili ještě dopoledne. Tam přišel startovací šok. Vůbec nic jsem tady nečekal. "Koukneme a pojedeme dál", říkal jsem si v duchu. Ale tohle malé městečko, které tu zřejmě zamrzlo od středověku, mě doopravdy dostalo. Křivolaké uličky, kostely, domky, nádherné hradby, z nich úžasný rozhled do krajiny i do vnitřního města. Nevěděl jsem, kam namířit objektiv dřív. A tak jsem zíral, valil oči, rozhlížel se, popocházel, couval, mířil, ostřil, cvakal ,,, nějak mi v té chvíli nedošlo, že do podobného fotografického tranzu se tady budu dostávat dnes a denně.

Hned další příležitost přišla o pár desítek kilometrů později, když jsme dorazili ke klášteru Batalha. Z mnoha úhlů nádherná stavba, ale to by nebylo nic zvláštního. Nejzajímavější část je právě ta, která má k dokonalosti daleko. Nedokončená kaple. To, co by v našich drsných podmínkách propadlo zkáze nejpozději po pár desítkách let, tady získalo se stoletími zvláštní kouzlo a patinu. Dokáže tohle zobrazit obyčejná fotografie? Nevím ... alespoň jsem se pokusil.

A pak už jsme se na dohled od městečka Nazaré konečně mohli pokochat mořem, tedy vlastně oceánem. Jo, to je něco, co jim můžeme jenom závidět. Ten nezastavitelný stroj na vlnobití, kterému nikdy nedojdou baterky. Ta nejasná linka obzoru, ta křivka, která dává tušit, že zeměkoule by asi vážně mohla být kulatá. Ne, tohle všechno si můžu vrýt do paměti, ale odvézt si z toho domů nejde ani kousek, i kdybych měl v aerolinkách neomezený váhový limit.

První noc v malém příjemném hotelu a pak první setkání s tvrdou realitou. Místní lidé jsou fajn, ale brzké ranní vstávání nebo snídaňová logistika jsou pro ně pojmy z jiné planety. "Cože? Snídat už od půl osmé? To je hrozně brzo. Ale dobrá, když na tom trváte, bude snídaně od půl osmé."

A co se dělo v půl osmé? Tak trochu chaos odkoukaný od brownova pohybu. Když něco chybělo (a ono zpočátku chybělo skoro všechno), obsluha projevila neuvěřitelný talent vyhmátnout a přinést něco úplně jiného. "Není káva? Tady máte sýr. Chybí talířky? Už nesu šunku." Ale nakonec jsme vše bez újmy na zdraví a životech zvládli. Když se podobná story opakovala další rána v dalších hotelech, přestali jsme se tou prkotinou stresovat, nasadili maximální trpělivost a větší časovou rezervu a ono to nakonec vždycky nějak dopadlo. Optimista by dokonce řekl, že k všeobecné sytosti.

Později jsme pochopili, že celý problém byl jen v odlišném přístupu k jídlu. My jsme zvyklí jídlem pokud možno rychle doplnit energii nebo se zbavit hladu, kdežto portugalští jedlíci mají své rituály. A je možné při rituálech honit čas? Není!!! Když jsme si jednou ve spěchu objednali hamburger a čekali půl hodiny, pochopili jsme, že pojem Fast food zde má úplně jiný význam než u nás.

V čem je ale úplně největší rozdíl, to je bezesporu víra. I ti nejpevnější čeští věřící by zřejmě Portugalcům připadali jako naprostí neznabozi. Je to snad dáno tím, že u nás, na křižovatce Evropy, jsme se naučili nevěřit nikomu a ničemu, zatímco slavní portugalští mořeplavci se dnes a denně museli spoléhat nejen na vlastní síly. Úspěšný návrat domů se neobešel bez pomoci boží. A víra Portugalcům zůstala. Věří v Boha, v jeho uzdravující moc, v přátelství, v lepší zítřky ... věří ve všechno, o čem my si dovolíme pochybovat. Víra jim pomáhala vždycky. Když byli na vrcholu slávy, ale také když bylo těžko. Musí pomoci i teď, kdy země není v úplně nejlepší kondici.

Až tady jsem si uvědomil, jak důležité jsou pro správného křesťana zvony. Doma kolem nich chodíme netečně, mnohé z nich nezaslechneme, jak je rok dlouhý. To portugalské zvony se musí hýbat a musí být slyšet. Zvuk zvonů je tady stejně důležitý, jako vzduch k dýchání. Na jedné túře jsme procházeli vesničkou s pár polorozpadlými domy. Na dvorku stožár, čtyři mohutné tlampače. Že by místní informační kanál? Omyl. V příslušnou hodinu se po liduprázdném údolí rozezněly zvony jak ve Vatikánu. A jaké to bylo? Zvláštní, krásné, zajímavé. Škoda, že se u nás nezvoní víc. Ale bydlet u kostela, asi bych mluvil jinak.

Jak přibývala navštívená místa a města, zážitky se hromadily, vršily, překrývaly a já si uvědomil, že není možné popisovat jedno místo po druhém a odškrtávat si je na seznamu. Člověk se musí soustředit na ty nejsilnější zážitky, nejpůsobivější místa, na dojmy, které to v něm zanechalo. Takže už žádný seznam, jen "výběr z hroznů". A ty nejlepší a nejsladší kuličky? Monsanto, Guimares, Coimbra ... sakra, já bych to zase musel vyjmenovat všechno.

Dřív, když jsem slyšel mluvit o Portu, vybavil se mi fotbal a Tři mušketýři, kteří se velice často opíjeli portským. Návštěva Porta mi s tímhle žebříčkem pořádně zatřepala. Nejkrásnější mosty v Portu jsou jako vystřižené z verneovek, portské postoupilo na druhé místo. A fotbal? Ten hodně klesl. Portugalci v hospodách sledovali obrazovky s fotbalovými přenosy tak trochu netečně. To u nás by mnohde zažili bouřlivější atmosféru.

Ale co se babrat v takových prkotinách, když kolem byla taková spousta zážitků, krásných staveb a ještě krásnější přírody. Výlety do hor, ale i po pobřeží, to vám zase byly fotografické orgie. Jenomže brzy jsem byl tak zmlsaný, že mi obyčejné kopce a skály začaly být málo. Začal jsem  nahánět racky, holuby a ostatní žoužel, aby mi obrázky trochu oživila. A musím říct, že zvlášť rackové se docela snažili. Jenomže pozor, racek je hrdé zvíře a když si ho dostatečně nevážíte, dá vám to při vhodné příležitosti sežrat.

Mě si jeden z nich vychutnal v Lisabonu, těsně před tím, než jsem vkročil do kláštera svatého Jeronýma. Pták podnikl nálet, vypustil páchnoucí bombu a ... naštěstí mě zasáhl jen do nohy. Část prohlídky kláštera jsem  tedy strávil v umývárně nejbližšího záchoda. Ještě štěstí, že jsem měl jen sandály a nebo že jsem nebyl půl metru rychlejší. To by mě v autobuse asi zrovna nemilovali.

Mluvil tady někdo o záchodech? Jaké jsou v Portugalsku záchody? Jaké by byly? Docela dobré. Žádný přehnaný luxus, ale jsou čisté a většinou zadarmo. Tedy přesně to, co potřebuje český cestovatel s lehce opotřebovanou prostatou. Většinou cesty jsem si mohl spokojeně broukat s Danielem Landou: "... to mám rád."  

Portugalci  jsou sice historicky skvělí mořeplavci a cestovatelé, ale pěší turistika jim  nic neříká. O turistickém značení, tak jak ho známe od nás, si můžou nechat jen zdát. Na pár místech se vyskytuje několik značených turistických tras, ale nesmíte si představovat, že jde o značky, mapy, kilometrovníky a rozcestníky tak, jak je znáte z domova. Značky, pokud nějaké vůbec naleznete, znamenají: "Ano, tudy vede cesta. Odkud a kam? Hloupě se nevyptávejte a šlapejte." V horském terénu jsou značky nahrazeny kamennými "mužíky". Ale na druhou stranu, proč také budovat nějaké turistické cesty, když tady nejsou žádní turisté. Oni možná ani netuší, že něco jako pěší turistika existuje.

Dokonale se to projevilo, když část jedné naší trasy vedla po silnici. Tipovali jsme, jestli na tříkilometrovém úseku vůbec potkáme nějaké auto. Nakonec jedno doopravdy přijelo. Jeho osádka u nás zastavila a z jejich portugalského multitaskingu jsme vyrozuměli, že nás považují za poutníky do Santiaga de Compostela.

Všude, kam jsme na naší poznávací cestě dorazili, jsme žasli nad neuvěřitelným množstvím památek, církevních i architektonických skvostů. Některé z nich byly v docela dobrém stavu, ale na spoustě se podepsal nejen zub času, ale také nedostatek péče. Ovšem něco se přece jen mění. Když jsme na cestách pustinou konečně narazili na nějaké lidi, obvykle neseděli s rukama v klíně. Opravovali, čistili, nahazovali, stavěli a na mnoha místech byly už vidět výsledky. Nebude to hned, ale dostanou-li čas, dají spoustu věcí do pořádku.

Portugalci trochu nabourávají stereotyp, že na jihu se nikdo při práci moc nepřetrhne. Naopak, většinou nám připadali skromní a pracovití. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Muži v oblasti Alentejo jsou proslulí svou leností. Prý jen věčně vysedávají na židlích a pozorují okolí. Na práci mají ženy. No, doopravdy tam nějací seděli ...

Někde v chytrých knihách jsem četl, že když Portugalsko bylo na vrcholu svých objevitelských a kolonizačních aktivit, došlo to tak daleko, že doma nastal zoufalý nedostatek lidí. Občas mi připadalo, že ten zoufalý nedostatek ještě pořád trvá. Při našich pěších túrách po severu jsme hodiny nepotkali ani živáčka. I obydlené osady se zdály jako po vymření a velice podobně to vypadalo i na silnicích.

Po vstupu do tehdejšího Evropského společenství (1986) dokázalo Portugalsko vybudovat skvělou dálniční síť, která má jen jednu drobnou chybičku. Skoro nikdo po ní nejezdí. Tak prázdné dálnice se u nás nevyskytují snad ani v půl třetí ráno. Takže zdánlivě rozdíl, ale ve skutečnosti stejný stav jako u nás. Jak to ten geniální evropský úředník, který rozhoduje o miliardách, dělá? Vždycky dokáže neomylně nasměrovat peníze tam, kde přinesou nejmenší užitek.

Jazykový rébus jsem nakonec nevyřešil. Portugalština mi ze všeho nejvíc připomínala ušišlanou španělštinu (kterou taky neumím). Naučil jsem se pár základních slovíček a rozhodl se jimi nešetřit. Místní oceňovali snahu, měli radost z každého "óbrigadu" (děkuji) a velkomyslně přecházeli, když jsem ranní pozdrav používal večer. Dokonce přinesli správný nápoj ve správném množství, když jsem jejich řeč nedopatřením zkombinoval s maltštinou a objednal "Doiš birraš". Ale všichni, kteří žijí z turistického ruchu, už dávno pochopili,že bez angličtiny se neobejdou. Takže dorozumět se v Portugalsku? Žádný problém.

Těch pár portugalských dnů uběhlo hrozně rychle. Krásná země, kterou stojí za to poznat, aspoň tak jako my "z rychlíku". Snad bych se sem i rád pravidelně vracel, jen kdyby praotec Portugalec tehdy nedošel tak hrozně daleko. Vzpomínat na ni ale budu jen v dobrém.

____________________________________________________________________

Obrázky z Portugalska: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/