Proč běhám jako velký šéf?

Na krimikomedii Velký šéf si zřejmě budou pamatovat jen největší fanoušci filmové historie. Rafinovaná loupež tehdy byla tak dokonale promyšlená, že policisté měli ihned jasno. Člověk, který ji vymyslel, musí mít tak těžký mozek, že není možné, aby ve vypjatých chvílích udržel hlavu rovně. A skutečně, filmový hrdina se marně snažil nést hlavu vzpřímeně, aby unikl pozornosti svých pronásledovatelů. Tehdy jsem se bláhově domníval, že je to jen podařený žert a v reálném životě něco podobného není možné. A pak jsem začal běhat.

Zpočátku jsem nepozoroval nic neobvyklého. S uběhnutými kilometry jsem se přestával zadýchávat, výkonnost stoupala, dařilo se mi urazit větší a větší vzdálenosti ve stále rychlejším tempu. Zkusil jsem nějaký ten závod a časem dokázal zvládnout vyšší a vyšší zátěž.

A pak jsem se našel na fotografiích. Kdo je ten divný člověk s hlavou nakřivo? To že jsem já? Nesmysl, to bych určitě zaregistroval, že naklápím hlavu až někam k rameni. Omyl. Nevšiml jsem si vůbec ničeho. Jakmile si ve svém úsilí hrábnu někam hlouběji ke dnu, hlava se mi automaticky nachýlí na stranu.

O své úchylce teď už vím roky. Pokoušel jsem se jí zpočátku zbavit, cvičit krční svaly, pravidelně se při běhu kontrolovat, jestli se hlava nevychýlila, ale výsledek veškerý žádný. Když se mě kdokoli zeptá, na kterou stranu nakláním hlavu, nedokážu okamžitě odpovědět. Musím nad tím usilovně přemýšlet a nakonec se ke správnému závěru doberu až z fotografií.

Za roky svého běhání už jsem rezignoval. Smířil jsem se s tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Občas si při běhu vzpomenu, narovnám hlavu a běžím dál, abych po pár minutách zjistil, že náklon už zase překročil únosnou mez.

Když už se nějakého záporu nedokážeme zbavit, je dobré nalézt nějaké klady. Ale hledají se těžko. Snad jen jeden existuje. Když se blížím ve větším houfu, jsem k poznání už na půl kilometru. Nakloněná hlava mě spolehlivě prozradí. Když mě jeden rychlejší kamarád vídá dobíhat na závodech do kopce, nikdy nezapomene křiknout: "Narovnej hlavu." A já obvykle poslechnu a nejmíň na deset vteřin ji dokážu udržet rovně.

Když jsem viděl, jak má nakloněná hlava beznadějně zkazí každou fotografii, řekl jsem si, že by bylo dobré aspoň občas mít nějaké foto, kde vypadám alespoň trochu normálně. Jak tedy zmerčím fotografy, snažím se držet co nejvzpřímeněji, ale když začnu procházet galerie, úspěšnost se drží hluboko pod polovinou. Už s tím asi moc nenadělám. Nakonec jsem rád, že ještě pořád běhám, ať už hlava drží rovně nebo ne. Až jednou upadne definitivně, budu se nad tím muset zamyslet. No jo, ale bude čím?