pondělí 3. září 2012

S cizím chlapem v cizím pokoji

No konečně dovolená, oddech, klidný lázeňský hotel. Ideální čas nasbírat nějaký ten běžecký kilometr na novém neprozkoumaném území. Už mám vyzkoušeno, že nejlepší je vstát brzy ráno, abych se vrátil ještě před snídaní a nenabořil další plánovaný program.

První den trochu větší porce. Sice jsem předem prostudoval mapu, ale když přišla plánovaná odbočka, uviděl jsem tunýlek kamsi do houští a na zemi mokrou trávu. Raději jsem zůstal na oschlé silnici a přidal si pár kilometrů navíc. Časová rezerva dostatečná, nic se nemůže stát. Mé výpočty byly skoro správné, jen ten šílený krpál na zpáteční cestě vypadal na placaté mapě mnohem přívětivěji. Nakonec jsem ale dorazil včas, snídaně zachráněna, program taky. Jen nohy se chvilku rozmýšlely, jestli mají upadnout hned, nebo to se mnou ještě pár kilometrů zkusí.

Další ráno už jsem šel najisto. Vybral jsem si rozumnou část včerejší trasy, ve vhodné chvíli zavelel k ústupu a běžel nazpátek. Blížím se k domovu a vidím, že můj odhad byl až příliš zbabělý. Mám ještě časovou rezervu. Že bych ji využil k jedné neplánované lázeňské proceduře? Nesnáším studenou vodu, ale když je jen těsně nad kolena, snad to přežiju.

Zuju boty, sundám ponožky a sestoupím do přírodního bazénku. Do nohou se mi zabodnou tisícovky jehliček. Prý bych se tu měl vydržet brouzdat dvě minuty. "Na Titaniku to měli horší," snažím se nalézt nějakou světlejší stránku své situace. Ještě chvilku pochoduji kolem zábradlí, ale po půldruhé minutě zamířím po schodech nahoru. Pan Priessnitz by to určitě vydržel aspoň o minutu dýl. Improvizovanou lázeňskou proceduru mám za sebou. Nepočítal jsem s ní, takže se budu muset obejít bez ručníku. Naboso vklouznu do svých Asicsů, tkaničky nechávám rozvázané a doufám, že se na půlkilometru, který mi zbývá k hotelu, nohy z rampouchů promění zpátky v živý orgán.

Asi to doopravdy funguje. Když procházím recepcí, už zase vnímám normální chůzi. Teď žádný výtah, hezky svižně vyběhnout po schodech. Tady v hotelu to klape dokonale. Člověk by si podle nich mohl řídit hodinky. Stejně jako včera se vyhýbám uklizečce, vysavač překáží na úplně stejném místě. Stejně jako včera se vyhnu vozíku s prádlem a zabočím k pokoji. Otevřu dveře do předsíně, vezmu za kliku a ... zamčeno.

Zopakuji zacloumání klikou, ale dveře drží. Proč se žena zamkla? Co ji donutilo vstát a otočit za mnou klíčem? Ale už je to v pořádku, slyším kroky. Zámek zarachotí, dveře se rozletí a než stačím udělat krok vpřed, na prahu se objeví ... úplně cizí chlap. A manželka si támhle klidně sedí ... teprve teď jsem zaostřil, není to manželka, ale nějaká cizí ženská.

Teprve teď ochlazený mozek nastartoval. Zmateně koktám: "Omlouvám se, spletl jsem si patra." Zařazuji zpátečku a rudý hanbou ustupuji z bojiště. Takže tu mám jedno poučení. Až budete chtít vyzkoušet ledovou koupel podle pana Priessnitze, v příbalovém letáku chybí jedna důležitá informace: "Ledová koupel pomůže vašim nohám, ale možná utlumí váš mozek. Dobře se rozhlédněte, než někam vlezete!"
  

6 komentářů:

  1. :))) Tak jeste, ze jsi to nemusel zakoncit nejakym boxem .)

    OdpovědětVymazat
  2. Měls tam vlézt celý, to by se tělo dostalo do rovnováhy. Tohle je stejné jak strčit tam prst - to je málo :)

    OdpovědětVymazat
  3. Machy, starý otužilec, má pravdu. Ne prstíček, ale celý člověk se má otužovat :o) JJ

    OdpovědětVymazat
  4. Celej do studený vody? Tak to ani náhodou. Něco takovýho je mimo všechny mé nejhrůznější představy.

    OdpovědětVymazat
  5. Pěkny. Takhle sem kdysi lomcoval klíčem a říkal co stim zámkem sakra zase je než vylezla sousedka co bydlí o patro níž :))

    OdpovědětVymazat