Než to zapomenu: Počkej si do Ústí, tam to vyústí

Léto uteklo neuvěřitelně rychle a na jeho konci čekal poslední závod seriálu RUNCZECH. Během roku se mi na ostatních závodech série dařilo ... jak se mi vlastně dařilo? Žádný úlet směrem k mimořádným výsledkům, ale ani žádný vyložený propadák. Nakonec jsem vždycky nějak doklopýtal do cíle. Sice s hlavou nachýlenou k pravému rameni, ale po svých. Tak co chtít ještě víc?

Fronta přede mnou, fronta za mnou ...

Cesta domluvena s Pavlem, loni jsme pod jeho vedením stihli ještě před startem krásný výlet lanovkou na Větruši. Třeba se letos podaří něco podobného. Ráno menší pochodové cvičení z chaty směrem k místu odjezdu, ovšem jako pěší turista jsem se moc neosvědčil. Čtvrt hodiny do srazu a já ještě dobré dva kilometry daleko. Raději neriskuji další pochod a volám o pomoc. Pavel mě ochotně naloží tam, kam jsem až stihl dojít. Doufám, že do cíle půlmaratonu se dnes dostanu po svých.

A teď už dohlédnu na konec trápení ...

Do Ústí přijíždíme s rozumnou rezervou, ale ukáže se, že stejně rozumnou rezervu zvolili všichni pražáci, středočeši, východočeši a pravděpodobně i většina Moravanů. Fronta na výdej čísel předčí všechny pesimistické představy. I když jsem nikdy nebyl na Rudém náměstí, takhle nějak si představuji frontu u Mauzolea. Ale co se dá dělat, ukázněně stojíme, občas si trochu zabrbláme a sledujeme hodinky. Naštěstí pořád rovnoměrně postupujeme. Po čtvrthodince už máme na dosah hlavní vchod budovy, ve které se vydávají startovní čísla. A za dalších deset minut, přesně pět minut po oficiálním konci výdeje, už držíme své obálky. Jak málo stačí ke štěstí. Ti, na které se zatím nedostalo, na nás vrhají stejně závistivé pohledy jako my na své předchůdce. Fronta venku se ale rychle zkracuje a nakonec všichni dostávají svá čísla včas.

Kdo dnes fotí? Petr s Martinem.

Já mezitím už ale mám za sebou kolečko v technickém zázemí. Žádné velké zdržování, převléknout, přišpendlit číslo, utáhnout tkaničky, nacpat věci do báglu, vystát krátkou frontu před zelenými budkami, odevzdat bágl a hurá nalézt nějaké volné místo na chodníku na proběhnutí a rozcvičení. Na prohlížení ústeckých památek tentokrát nebude čas. Ale místo rozběhání je to jako jedna velká potkávací akce. Pořád někoho potkávám. Petra s Martinem, kteří jsou dnes v rolích fotografů, Radka, který dnes běží s Jitkou desítku, Tomáše, který má v tu chvíli plnou hlavu příprav. Zajímavé, dva z nich mi nezávisle na sobě přejí "Gůd lak". Je mi to jasné, můj lak je už trochu oprýskaný, tak mi asi chtějí naznačit, že by to chtělo nový nátěr. No jo, ale já vím, že jen nový nátěr to nespraví. Ještě bych potřeboval generálku motoru, seřídit ventily a nejspíš i nové pneumatiky. Jediná dobrá je ta, co nosím jako rezervu kolem pasu.

Katce naše společnost nestačila.
Rozhodla se seznámit se slonem

Když už mířím do svého béčkového koridoru, hlasatelka oznámí, že za chvilku začíná rozcvička, kterou povede Martina. No tu si přece nemůžu nechat ujít. A tak koridor počká, pódium je ode mě jen pár desítek metrů. První jednoduché prvky ještě zvládám, ale jak se Martina rozjíždí, mé pohyby se stávají parodií na cvičení. "Však většina ostatních na tom zřejmě bude podobně," utěšuji se. Vždyť přece běháme hlavně proto, že jsme složitější kombinaci pohybů nezvládli. Ale Martina se nenechá rozhodit a rozcvičku dovede do zdárného konce, i když jí při pohledu na chaoticky křepčící vytrvalce občas trochu zacukají koutky.

A teď už konečně do koridoru, ať se nemačkám někde vzadu. Už se smiřuji s dvacetiminutovkou nudy, když se vedle objeví Katka. Na startu obvykle vídám jejího manžela Marka, ale tentokrát se role obrátily. Marek hlídá a fotí, zatímco Katka se chystá pokořit hodinu padesát. Do startu s Katkou probereme vše podstatné a čekání na start krásně rychle uteče.

A start. Jsme poměrně blízko čáry, takže nám husí pochod netrvá ani čtvrt minuty. A pak už běžíme. Zpočátku zvolna, jen co dovolí tlačenice, ale velmi brzy je prostor kolem docela volný. V prvních kilometrech se držím s Katkou, ale ta se mi najednou někam ztratí. Snažím se držet tempo těsně pod pět minut na kilometr. Průběh chemičkou se mi loni v dešti zdál nekonečný, teď je pryč, než bys řekl švec. Na otočkách, kde se běžci chvíli potkávají, se snažím zjistit, neběží-li blízko někdo známý. Petrův syn Honza je přede mnou asi dvě minuty, Nick běží kousek za ním. A hele, támhle je Jirka. Volám na něj, ale on nereaguje. Aha, jak by mohl, když běží támhle. S někým jsem si ho popletl. Zahlédnu ještě pár povědomých tváří, ale pak se proudy opět osamostatní.

Na první občerstvovačce si beru jen kelímek s deckou vody. Trochu horší je to na druhém občerstvení. Hezká dívčina natahuje ruce se dvěma kelímky. Už už se po jednom natahuji, když borec přede mnou mine cíl a vyrazí jí z rukou oba. Už se nebudu vracet, oželím vodu a u dalšího stolu sáhnu po iontech. Jsou docela rozumně naředěné, žádné lepidlo, takže jsem neprohloupil.

Lidé kolem trati fandí jako o život a já jen v klidu počítám kilometry. Sice žádné závratné tempo, ale to které jsem nasadil, zatím držím. Zahlédnu povědomou tvář. "Už máš zase hlavu na stranu," připomíná mi Radka. Stačím s ní prohodit dvě tři věty a Radka mizí kdesi vpředu. Na její tempo tedy nemám, ale to pro mě není žádné překvapení.

Honza Kostovič je evidentně spokojený.

A znovu chemička, znovu klesání, znovu stoupání. Most tam, most zpátky. Nějak ztrácím přehled, ale koridor a ostatní běžci mi nedovolí seběhnout z trati, i když kličky v centru jsou docela záludné. Ale pak už se blíží konec. Poslední zatáčka a já dohlédnu do cíle. Teď už přečtu i číslice na časomíře. Nějak nebezpečně se blíží pětačtyřicítce. Nevím, kde se to ve mně bere, ale posledních sto padesát metrů letím jako o život. Hlava se naklání na stranu, ale na tom mi v tu chvíli nezáleží. A nakonec se to podaří. Do pětačtyřicítky chybí ještě dvě vteřiny.

Mám to za sebou. Rychle do zázemí, vyzvednout batoh, shodit propocené svršky a ještě si stihnu zajít zafandit na trať. Pivo jen zasyčí, ale guláš si odpustím. Místo toho raději ještě nafotit pár obrázků a konečně si v klidu popovídat s těmi, které jsem před startem sotva pozdravil. Ústí se letos mimořádně vydařilo. Hezká trasa, výborná organizace i diváci, všude kolem spousta skvělých kamarádů, co víc si přát? Za rok mě tu máte znovu.