pondělí 10. září 2012

Jak jsme vyhráli neexistující kategorii

Týmové soutěže jsou na běhu stejně nejlepší. Sám za sebe si můžu oddechnout, povolit v tempu, vynechat finiš. Ale když běžím za tým, copak to jde, abych ubral a zkazil to ostatním? A tak, když se všechno sejde, mohou dosáhnout na zajímavý výsledek i běžci, kteří by sami neměli šanci.

Loni se smíšená týmová soutěž na noční Grand prix přesunula na desítku. Na tu neměly mé spoluběžkyně natrénováno a týmy běžely bez nás. Na letošek už jsme se ale připravili. Holky se pustily do tréninku s elánem, který jsem já mohl jen tiše závidět. Tým řádně přihlášený, nic nás nemůže zastavit.

I mě s postupujícím časem vtáhla tréninková horečka a má příprava se od bezcílného pobíhání opět začala podobat tréninku. Den D se nezadržitelně blížil. I dovolenou jsem, tedy v rámci možností, tak trochu proměnil na tréninkový kemp. Ve chvílích ztráty soudnosti jsem dokonce měl pocit, že se má kondice doopravdy zlepšuje.

A pak? Samozřejmě přišly komplikace. Nenápadné škrábání v krku se změnilo v pokašlávání, přešlo do trvale ucpaného nosu a knedlíku, pevně usazeného kamsi do krku. Postupně se vše začalo přece jen mírně zlepšovat a z choroby zůstaly jen záchvaty nezastavitelného kašle, který přišel vždy v tu nejnevhodnější chvíli, například v momentě, kdy se manželka zeptala, jestli si vážně myslím, že už jsem úplně zdravý.

A tak se za poslední týden před noční desítkou na mém běžeckém kontě skvěla čistá a nefalšovaná nula. Sice bych rád podpořil teorie o tom, že odpočaté tělo podává ty nejlepší výkony, ale co si budeme povídat, je to jen taková pohádka na předzávodní utěšení nepřipravených nervózních běžců.

Mou poslední nadějí bylo to, čemu tenisté říkají falešná forma. Někdy se stane, že tenista přijde na kurt po delší pauze, vezme do ruky raketu a hraje jako bůh. Obvykle to vydrží několik gemů, ve lepším případě setů, než se ukáže krutá pravda. A co tedy se mnou? Zkusím, jestli se taky projeví falešná forma. Zbytečně tedy nebudu tělo dráždit během, jen lehký rozklus a pak hupky na start.

Mé týmové spolubojovnice přišly nažhavené a soustředěné. Každá chce podat nejlepší výkon. Nesmím jim to pokazit. Domlouváme se na taktice. Vyrazím volněji a ony se ze začátku budou držet se mnou. A později? Uvidíme. Hlavně dorazit do cíle, ne?

Trocha té předstartovní nervozity v koridoru, pak už konečně tlukot srdce, nenápadná rána, tóny z Vltavy. A my se spolu s ostatními šineme dopředu. Zprvu nenápadný a omezený pohyb je čím dál rychlejší, až je z toho tempo, o kterém jsem zpočátku ani neuvažoval. Už nemám šanci zjišťovat, jestli holky jsou někde se mnou, tak trochu se nechávám strhnout rytmem ostatních chrtů a snažím se nemyslet na to, jestli mám šanci je udržet až do cíle.

A ono to k mému překvapení pořád jde. Ne bez obtíží, ale jde. Pořád běžím a pořád mám dojem, že nijak zvlášť nezpomaluji. A když v hlavě začne vrtat červík, ponoukající mě, abych zvolnil a zbytečně si nehuntoval tělo, naštěstí vždy mnohem silnějším hlasem promluví týmový duch: "Ty to chceš těm holkám zkazit? Trénovaly jak divý a ty si teď chceš odpočívat? Když nemůžeš, přece ještě nejmíň dvakrát můžeš!"

Vnitřní přemlouvání nějak zafungovalo a já se dostal za polovičku, za sedmý, za osmý, posledních osm set metrů, tři sta ... cíl. Čas, nad kterým bych ještě před třemi roky ohrnul nos. Teď mi přijde úplně báječný. Přes popohánění pořadateli se snažím zůstat kousíček od cílové čáry. Kde jsou holky? Teď už konečně můžu myslet i na ně. Ivča dobíhá po dvou minutách. Spolehlivý výkon. Je na ní znát, že i ona si hrábla až někam ke dnu. Ale je v pořádku a já ji nechávám jít si pro medaili.

Teď už jen, aby dorazila Janina. Je to její první závodní desítka. Pomaličku se blíží limit, který si stanovila. Už jen pár vteřin a vyprší. Ale ne, už ji vidím. Je znát, že si sáhla na mnohem hlubší dno než já, ale zabojovala. Jsme všichni v cíli a relativně v pořádku. Teď už jen vydýchat, napít se a za chvíli bude svět zase o kousek veselejší.

Cestou domů se vůbec nebavíme o tom, jak jsme asi mohli dopadnout. Co na tom záleží? Každý z nás podal výkon na hranici současných možností. Jestli budeme první nebo desátí, to nás v tuto chvíli nezajímá. Však oni ty výsledky jednou dají dohromady.

Ráno vstanu a mé první kroky vedou k počítači. A hele, výsledky už jsou! Nedočkavě je otvírám. Nádhera, třetí místo. A kdopak nás to porazil? To je divné, nějaká zvláštní sestava. Dva muži a jedna žena? To je přece jiná kategorie, ne? A druzí? To samé.

A tak jsem se dodatečně dozvěděl, co už jsem měl vědět dávno. Naše kategorie dvě ženy a jeden muž byla zrušena a připojena k opačné sestavě. Jinak bychom vyhráli. Trochu nerovný souboj, ale co se dá dělat, pravidla jsou pravidla. V mých očích jste holky zvítězily.



Žádné komentáře:

Okomentovat