čtvrtek 9. února 2012

Vyražené zuby

Úraz na dětském soustředění, to pro mě jako pro trenéra vždycky byl strašák. Obdivuji lidi, kteří si v tom směru nepřipouštějí žádné starosti. Už jsem u pár úrazů asistoval, ale ten poslední byl asi nejkrvavější a těch několik hodin, které jsem po něm strávil s Dominikou, mi dalo docela zabrat. Nějak v ten moment nehrálo roli, že Dominika nepatřila k mým svěřencům. Zkrátka jsem byl v tu chvíli po ruce.

Na skluzavce do mělkého bazénu byla neustále fronta. Děti sjížděly dolů jedno za druhým bez nejmenších problémů. Vůbec by mě v tu chvíli nenapadlo, že se na tom místě může něco přihodit. Seděl jsem na břehu poměrně blízko. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že to co slyším, není radostné výskání nad vydařenou jízdou. Dominika stála po pás ve vodě a polykala směs slzí a krve.

Vlézt pro ni do vody a vyvést ji ven mi zabralo pár vteřin. Uklidnit ji už bylo o něco náročnější. Brečela, že nechce být bez zubů a že se bojí, aby nevykrvácela. Vykrvácení jsem jí po chvíli rozmluvil, ale mé uklidňování o zubech asi moc přesvědčivé nebylo. Mezitím dorazil Dominičin trenér a začal shánět zdravotníka, nebo alespoň lékárničku. Jediná trochu praktická věc, kterou se mu podařilo získat, byla role papírových ručníků.

Protože jsem měl po ruce auto, bylo jasné, kdo pojede do nemocnice. Naděje, že se nám dostane veškerá pomoc, se rozplynula hned ve vrátnici: "To bude chtít stomatologii a my tu žádnou nemáme." "Beru jakéhokoli doktora," snažím se licitovat s vrátným. "Tak to zkuste na chirurgii," nasměruje mě po chvíli váhání. Pan primář byl sice ochotný a působil uklidňujícím dojmem, ale zároveň mě ujistil, že může poskytnout jen základní ošetření a teď je potřeba zásah stomatologa. Nejbližší stomatologie je v Pardubicích nebo Hradci.

Do Pardubic je to sice o kousek blíž, ale jestli mám jet padesát nebo pětapadesát kilometrů, to už nehraje roli. A v Hradci je Laďka, mám se tedy na koho obrátit. Potvrzuje mi, že hradecká  stomatologie má nepřetržitou službu. "A máš ty zuby? Zkuste je najít," dává mi poslední radu na cestu.

Jestli dorazíme o dvacet minut později, to už nehraje roli. Na dálku se snažím zorganizovat pátrání na dně bazénu, ale nedělám si velké naděje. Brzy je jasné, že nalézt jehlu v kupce sena by bylo snazší.

Vzít s sebou Ivu, aby dělala společnost Dominice a starala se o telefonní spojení, byl dobrý nápad. I tak byla cesta do Hradce dost dost mizerná.Neexistuje horší doba než nedělní podvečer. Po prvním pokusu hrát si na sanitku je mi jasné, že máme-li dojet ve zdraví, budu se muset ukázněně zařadit do kolony a nepokoušet se o žádné riskantní manévry. Mezitím probíhá čilá komunikace. Rodiče, rodné číslo, pojišťovna, cesta do nemocnice. No prosím, jindy bych z Ivy páčil dvě slova a najednou vše klape. Jen Dominika občas vzadu sykne bolestí ...

Sestra na ambulanci vypadá zpočátku dost odměřeně, ale jak ubíhá čas, musím smeknout před perfektním výkonem. "Ztracené zuby nemáte? Tak začneme a rentgenu plic. Musíme mít jistotu, že je nevdechla." Rentgenový snímek je naštěstí čistý. Postupujeme do dalšího kola. Paní doktorka vypadá hodně mladě, ale nestačím žasnout, jak dokáže vystresovanou Dominiku uklidnit. "Pojď, jdeme vedle, ale tatínka můžeme vzít s sebou."

"Ale to není tatíneeek!"

"Tak kdo to je? Podezíravě se podívá paní doktorka." No jo, co já pro Dominiku vlastně jsem?

"Trenér," vystřelí odpověď Dominika.

"Tak teď tady bude místo tatínka," ukončuje debatu lékařka. Jde se na věc. Umrtvení, rovnání vyvráceného kořene, broušení, překrytí tmelem, šití. A já dělám, co by asi na mém místě dělal tatínek. Mluvím, uklidňuju, občas ji držím za ruku, když už není možné zatnout zuby. To ještě nevím, že rodiče v půlce zákroku dorazili, jen se jim nepodařilo proniknout přes zamčené dveře oddělení.Nebyly volné ruce, které by jim odemkly. Pod otevřeným oknem ordinace si prožili své.

Od úrazu uplynuly čtyři hodiny. Rodiče si odvážejí Dominiku do Prahy a naše osádky nabírá kurz zpátky na soustředění. Do půlnoci se snad dostaneme do postele. Čeká nás další náročný den. Toto soustředění je mé poslední. Až si budu rovnat v hlavě, co jsme prožili na které akci, nebude těžké si vzpomenout.

A teď happy end? Bohužel žádný nepřišel. Ani jeden z těch dvou vyražených zubů se nepodařilo zachránit. Dominice zůstala trvalá památka. Na atletiku prý chodila ještě asi půl roku a pak skončila. Škoda. Ale já vím, že je to  statečná holka. Určitě se v životě neztratí, ať už bude dělat cokoli jiného.  


2 komentáře:

  1. Do priste si budu pamatovat, vsechno urazene a vyrazene s sebou...
    s0c

    OdpovědětVymazat
  2. Jo jo, i všechno ukousnuté a utržené :-)

    OdpovědětVymazat