neděle 9. dubna 2017

Půlmaraton podle plánu. Ale kterého?

Tak jak to dneska poběžíš? Kolikrát už jsem podobnou otázku dostal, a pořád na ni neumím odpovědět. Ani tazateli, ani sobě. Takže nahlas obvykle zvolím nějakou neutrální nebo vykrucovací odpověď. A v duchu? V duchu si odpovídám, že nejspíš zase stejně bláznivě, jako už tolikrát předtím. To znamená, že se nechám strhnout atmosférou, rozběhnu se rychleji, než jsou mé reálné možnosti, a pak už jen budu doufat, že mi síly vydrží aspoň natolik, abych se přes cílovou čáru přenesl během a nikoli plazením. Cestou si budu nadávat, proč jsem víc netrénoval, proč jsem neshodil nějaké to kilo nadváhy, nebo proč jsem nezačal závod alespoň trochu opatrněji.

Půlmaraton je naštěstí natolik krátká trať, že se podobným způsobem dá zvládnout a obvykle i přežít. Když jsem si takto nerozumně huntoval tělo už po nevímkolikáté, v hlavě mi uzrálo předsevzetí, že příště už si určitě stanovím nějaký rozumný plán, díky kterému hladce a bez námahy v uspokojivém čase dorazím do cíle, užiju si to a cestou se nebudu zbytečně trápit. Od té doby tedy běhám s plánem. A protože v některých ohledech bývám docela důsledný, pro jistotu nemám plán jeden, ale hned několik.

Ale než se dostanu k půlmaratonským plánům, zpátky na start, tedy přesněji do technického zázemí. Posun začátku na desátou ve mně nevyvolal žádné velké nadšení. Už jsem byl zvyklý, že když se mělo startovat ve dvanáct, by jsem na místě s obrovským předstihem, byl čas nafotit spoustu obrázků, pozdravit se s kupou kamarádů, v klidu se připravit, absolvovat čtyři až pět posledních návštěv mobilní toalety, zkrátka vše v klidu a bez stresu. Teď je to všechno jinak. Dorazit jen tak tak včas na převlečení, trošku se rozhýbat a rozklusat. Na focení ani pomyšlení, takže jsem jen na mobil zvládl jedinou fotku Evžena s Věrkou, aby bylo co dát do blogu. Ještě štěstí, že Praha patří v poměru počtu kadibudek a běžců k nejluxusnějším závodům, které znám, takže aspoň tady jsem moc neztratil.  

Ale dvě výhody ten brzký start přece jen má. Za prvé v deset ještě není žádné velké vedro, takže když si člověk trochu pospíší, odběhne celý závod za relativně rozumné teploty. A za druhé? Máme to za sebou o dvě hodiny dřív, a to taky není marné, že?    

A pak už nadešel čas použít připravené plány. Plán A, to je ten superoptimistický. Obvykle se s ním rozbíhám. Loučím se s ním zpravidla hned po pár úvodních kilometrech. Pro ukrácení dlouhé chvíle si v hlavě pouštím kalkulačku. Vím poměrně přesně, kdy mám za sebou sedminu trasy a kdy třetinu, kolik vteřin ztráty mám na takový čas a kolik na makový. Ta kalkulačka mi obvykle velmi brzy spočítá, že na plán A můžu zapomenout. Tentokrát jsem se s plánem A definitivně rozloučil, když jsem na smíchovské otočce zjistil, že vodiči na hodinu čtyřicet už mi pomalu ale jistě dýchají na záda a brzy se kolem mě přeženou, jako by se nechumelilo.  


foto: O dva
Pak nastupuje plán B. I ten je vlastně pořád ještě dost optimistický, ale už se začíná přibližovat realitě. Díky tomu, že jsem se tentokrát na začátku nenechal úplně vybláznit, držel jsem se ho zuby nehty. V béčkovém plánu jsou zahrnuty i menší krize, jen jich nesmí být moc. A nějaké krize byly i tentokrát. Vůbec mi to neběželo mezi dvanáctým a třináctým, ale pak se vše zase vrátilo do normálu. Horkou chvilku jsem zažil těsně před dvacátým kilometrem v pravoúhlé zatáčce na předposlední most. Nevím, jestli ten borec se zašpuntovanýma ušima, který se mi nalepil na paty, byl v takovém tranzu, že nepostřehl zatáčku. Na každý pád mě málem sejmul a ještě na mě něco hulákal. Tak jsem si na oplátku zahulákal taky a běžel dál. 

Na posledním mostě, když už cíl byl doopravdy na dosah, jsem se ještě trochu zmáčknul a vylepšil si čas nejmíň o dvě vteřiny, což se na téhle trati skutečně vyplatí, že? Plán B tedy tentokrát vyšel. Pod sto minut jsem to sice nestihl, ale ne o moc. A pocit v cíli byl zase příjemný, jak už to u půlmaratonu bývá. Připletl se mi do cesty Carlo Capalbo, tak jsem si s ním potřepal rukou a šel se občerstvit. 


foto: Zdeněk Krchák
Tentokrát tedy nedošlo na plán C. Ten nastupuje, když přijdou nějaké komplikace a je zapotřebí se dostat do cíle už bez ambicí na slušný čas, ale řekněme že se ctí, tedy po dvou. Existuje i plán D, nějak se dobelhat po svých, když už selže úplně všechno, přinejhorším třeba i po čtyřech. A plán E? Ten už není můj, ale doufám, že ho někde mají v záloze pořadatelé a že mě nezapomenou naložit do sběrného vozu. 









foto: Zdeněk Krchák
Po závodě, když si vyzvednu věci a proboxuji se k mobilu, obvykle se snažím poslat domů zprávu, že žiju. A protože do esemesky se vejde i spousta dalších znaků, přidal jsem i údaj o čase a o tom, že jsem s tím výkonem docela spokojený. Asi to vyznělo příliš namyšleně, protože uzemňovací odpověď přišla obratem: "To já jsem umyla dvě okna, dva radiátory a uvařila dva obědy." Jak je vidět, pořád mám na téhle distanci ještě co zlepšovat. 

2 komentáře:

  1. Taková SMS po závodě fakt potěší :-)) Plán E mě nadchnul :-D 1bubu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To víš, občas potřebujeme srazit hřebínek :-)

      Vymazat