pátek 5. září 2014

Irsko II - s kamionem na dopravní hřiště


A pak zase hurá do autobusu. Zpočátku trocha logistických problémů při každém nástupu a výstupu, ale vše je jen otázka praxe. Netrvalo ani den a zjistili jsme, že k úspěchu vede jen jedna cesta. Přesně dodržovat správné pořadí. Jakékoli pokusy o změnu, předbíhání nebo jiné experimenty končily beznadějně zacpanou uličkou. Pak následovaly komické tanečky při vyhýbání, couvání, obkračování, překračování a podlézání. Brzy jsme se ukáznili a řadili se přesně. Časem byly naše výstupy a nástupy hladší, rychlejší, dokonalejší a elegantnější. Jezdit tak pár měsíců, asi bychom v rychlosti nasednutí konkurovali i Simpsonovým.

Jak jsem zprvu nebyl z místa vzadu zrovna nadšený, postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Sedět někde vpředu u okénka, mé fotografické střevo by mě pořád ponoukalo k fotografování té krásy kolem. Výsledkem by byly desítky rozmazaných obrázků plných odlesků, šmouh a neidentifikovatelných fleků. Uprostřed uličky je to úplně jiné. Víte, že na slušný záběr není šance a tak jen sedíte a máte čas vnímat. Ideální stav. Abych náhodou nepojal úmysl fotit prostor za autobusem, o to se postaraly prach a bláto na zadním skle.

Mé místo mělo i další výhody. Jako jediný jsem si mohl kdykoli natáhnout nohy libovolně dopředu. Proto dost dobře nechápu, proč mě po třech dnech začalo nesnesitelně bolet levé koleno a nepřestalo ani po dalších dvou týdnech. Naivně jsem si namlouval, že až skončí mé autobusové nicnedělání a já se vrátím k normálnímu pohybu, bolesti pominou. Nepominuly.

A bylo tu ještě další zpestření. Nějaký škodolibý konstruktér nechal do autobusu namontovat katapult, který v náhodných intervalech a na náhodných místech vymršťuje předměty ze zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících. Jakmile jsme se dali do pohybu, neuplynulo deset minut, aby vzduchem neproletěl batoh, taška, libovolný kus oblečení, svačina. Po  pár dnech jsem si na ten zvláštní meteorický roj zvykl a nerozhodilo by mě ani, kdyby se shůry začaly sypat tranzistoráky, dívčí dřeváky a drahé foťáky ... Je mi záhadou, že zájezd přežili všichni v relativním zdraví a neutrpěli jedinou frakturu lebky a snad dokonce ani bouli.

Co ale bylo nejhorší, pro irské silnice jsme si evidentně vybrali nevhodnou velikost autobusu. Asi jako bychom na výcvik na dopravním hřišti přijeli v kamionu. Na hlavních tazích to ještě šlo, ale staří Irové z nějakého nepochopitelného důvodu nasázeli ty nejzajímavější památky do nejnepřístupnějších končin. Cokoli většího než běžný osobák v protisměru znamenal někdy pozvolné a někdy docela prudké brzdění, vyměřování, couvání ... řeknu vám, irskej autobusák, ten tvrdej chleba má. Ale nakonec naši dva řidiči bez ztráty blatníku všechny záludnosti zvládli a osádku dopravili ve zdraví do cíle.

Ovšem to, co bylo vidět všude kolem, to je doopravdy nádhera. Zelenější zelenou než tu z irských luk nikde neseženete. Pastviny, kopečky, domy a domečky, zříceniny, ovce, koně, krávy ... na mnoha místech jsem jen zíral a říkal si: "Tady by to chtělo zastavit, udělat jeden obrázek a jet dál ..."

Obvykle ale ty nejkrásnější scény byly v místech, kde řidiči na nějakou zastávku nemohli ani pomyslet. Když jsme pak po dalších deseti kilometrech konečně udělali fotopauzu, taky bylo co fotit, ale když na jeden objekt zamíří současně padesátka objektivů, nemá člověk pocit, že zrovna ten jeho záběr bude nějaký výjimečný.

Dlouho jsem si lámal hlavu, proč na mě krásná irská krajina působí trochu ponurým dojmem a čím se liší od té české. Za celou cestu jsme na irském venkově nezahlédli jedinou červenou střechu.  Červená pálená taška tuto zemi minula velkým obloukem, a já jsem rád, že ji v Česku máme. Hned je ta naše krajina veselejší. 

Navečer, když jsme se ubytovali v Killarney, čekalo nás ještě jedno příjemné překvapení. Místní katedrála je neobyčejná stavba. Vypadá zajímavě už zvenčí, ale uvnitř jsem jen lapal po dechu. Zajímavě vyřešený prostor, zvláštní kombinace materiálů a celkově úžasný dojem. Jen škoda, že jsme se dovnitř dostali pár minut před zavřením. V těch minutách, které zbývaly, než nás kastelán vyprovodí ven a otočí klíčem, se ve mně mísila radost a nadšení z toho co vidím, ale zároveň taky bezmoc, že nevím, jak takový krásný prostor vyfotit, abych zachytil alespoň trochu té atmosféry, hry světel a prostoru.






Další obrázky katedrály v Killarney


1 komentář: