Určitě by ses zasmál

Žádné truchlení by nemělo trvat dlouho. A tak by se určitě i Ivo s chutí zasmál, jak se mi včera dařilo. Protože dospělých cvičitelů v tělocvičně bylo dost, mohl jsem se včas utrhnout od dětí a přijet na vzpomínkový běh v Krčském lese. Není to zrovna oblast, kterou bych znal jak své boty. Vlastně se sem obvykle dostanu jednou ročně a ještě za světla. Proto jsem si řekl, že do lesa raději vyrazím s navigací. V místech, která se mi zdála jako nejvhodnější, jsem chvíli bloudil ulicemi a hledal místo k zaparkování, ale pak jsem přece jen jeden flíček objevil. Pro jistotu jsem si polohu uložil do paměti a vyběhl do hlubokého lesa.

Předchozí pečlivá příprava nad mapou se vyplatila a já velice brzy našel dohodnutý bod srazu, Velký altán. Byl jsem na tu včas. Dokonce tak včas, že nikde na dohled nebyla ani noha a ani světýlko. Tma ale nebyla tak neproniknutelná, abych musel rozsvěcet baterku. Čelovku jsem doma ve spěchu nenalezl, ale já stejně raději běhám bez ní. Na rozcestníku jsem rozluštil směr: Metro Roztyly. Odtamtud by všichni měli přiběhnout, vydám se jim naproti. Neběžel jsem ani dvě minuty a za horizontem se vyrojilo hejno poskakujících světlušek. Počkal jsem, až přiběhnou ke mně a zamíchal se do davu.

Pohled do rozsvícené čelovky člověka v první chvíli oslepí, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal rozpoznávat známé. Jasně převažovali nad neznámými. Jindy bych měl radost že se s některými vidím po dlouhatánské době, ale tentokrát nám nikomu nebylo moc do řeči.

Doběhli jsme na křižovatku a z boční cesty přilétlo druhé hejno světlušek. dalších pár minut běhu. Na schody následujícího altánu jsme rozložili svíčky a zapálili je. Vzal jsem s sebou do ledvinky pro jistotu čtyři kousky. Jednu si nechávám a zbytek rozdávám. Za chvíli všechny svíčky hoří, stojíme před osvětlenými schůdky a najednou všechno utichlo. Nastalo takové ticho, že by člověk slyšel vlastní srdce. A nikomu z nás se nechtělo tu chvíli narušit. Jak dlouho jsme tak stáli? Tři minuty? Pět? Kdo ví ... nebylo to důležité. Asi každý měl v hlavě svoji vlastní vzpomínku. Teprve skupinka opozdilců nás probudila z nehybnosti.

Pak Martin všem poděkoval a navrhl, ať si každý podle sebe ještě postojí a zavzpomíná, nebo ať vyrazí s jeho skupinkou  k metru.

I já jsem se tedy vydal na zpáteční cestu. Skončit na metru a pak složitě kličkovat k autu? Ne, to se mi nezamlouvalo. Připojil jsem se tedy k druhé, výrazně menší skupince. Zdálo se mi, že drží správný směr. Pak ale uhnuli z mé předpokládané trasy a já se s nimi rozloučil. Vždyť přece mám svoji navigaci! Tma nějak zhoustla a já raději z ledvinky lovím baterku. 

Zapnul jsem navigaci, navolil cestu k autu a vyrazil. Divné. Nějaký zvláštní směr. Po pár stovkách metrů chápu svůj omyl. Myslí si, že jsem auto a vede mě desetikilometrovou oklikou k nejbližší silnici. Žádný problém, měním režim, přepínám rozlišení a koriguji směr o pouhých stoosmdesát stupňů. Smáznu hlášku o slabé baterii a dál bezstarostně poklusávám po temném lese. 

Podle mapy je teď přede mnou dlouhý přímý úsek. Vypínám navigaci a šetřím zbytek energie. Po slabých deseti minutách běhu konečně světla, auta, civilizace. Na hlavní silnici narážím v téměř kolmém směru. Doleva nebo doprava? Dám na svůj neomylný instinkt a vyrážím doprava. Když začnu tušit zradu, opět lovím navigaci. Nemilosrdně mi oznámí, že můj instinkt opět zklamal, dál se s takovým orientačním debilem odmítá bavit a zhasíná. Baterie došla. 

Ale já už mám svůj směr. Po pouhé půlhodince, kdy proběhnu dvěma kalužemi, třemi křovisky a jedním močálem, mi konečně okolí začíná být povědomé. Poslední pokus oživit navigaci. Zapne se, oznámí mi, že jsem v cíli a zhasne. Začnu pátrat po okolí a musím jí dát za pravdu. Támhleto auto je to pravé, jen jsem se k němu propracoval z jiné strany. 

Můžu říct Ivoši, že jsem si vzpomínkový běh na Tebe pořádně užil, tak se mi tam nahoře moc nechechtej. Při jakémkoli běhu, a při vzpomínkovém obzvlášť, je důležité si také vzpomenout na zpáteční cestu :-)