středa 7. listopadu 2012

Určitě by ses zasmál

Žádné truchlení by nemělo trvat dlouho. A tak by se určitě i Ivo s chutí zasmál, jak se mi včera dařilo. Protože dospělých cvičitelů v tělocvičně bylo dost, mohl jsem se včas utrhnout od dětí a přijet na vzpomínkový běh v Krčském lese. Není to zrovna oblast, kterou bych znal jak své boty. Vlastně se sem obvykle dostanu jednou ročně a ještě za světla. Proto jsem si řekl, že do lesa raději vyrazím s navigací. V místech, která se mi zdála jako nejvhodnější, jsem chvíli bloudil ulicemi a hledal místo k zaparkování, ale pak jsem přece jen jeden flíček objevil. Pro jistotu jsem si polohu uložil do paměti a vyběhl do hlubokého lesa.

Předchozí pečlivá příprava nad mapou se vyplatila a já velice brzy našel dohodnutý bod srazu, Velký altán. Byl jsem na tu včas. Dokonce tak včas, že nikde na dohled nebyla ani noha a ani světýlko. Tma ale nebyla tak neproniknutelná, abych musel rozsvěcet baterku. Čelovku jsem doma ve spěchu nenalezl, ale já stejně raději běhám bez ní. Na rozcestníku jsem rozluštil směr: Metro Roztyly. Odtamtud by všichni měli přiběhnout, vydám se jim naproti. Neběžel jsem ani dvě minuty a za horizontem se vyrojilo hejno poskakujících světlušek. Počkal jsem, až přiběhnou ke mně a zamíchal se do davu.

Pohled do rozsvícené čelovky člověka v první chvíli oslepí, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal rozpoznávat známé. Jasně převažovali nad neznámými. Jindy bych měl radost že se s některými vidím po dlouhatánské době, ale tentokrát nám nikomu nebylo moc do řeči.

Doběhli jsme na křižovatku a z boční cesty přilétlo druhé hejno světlušek. dalších pár minut běhu. Na schody následujícího altánu jsme rozložili svíčky a zapálili je. Vzal jsem s sebou do ledvinky pro jistotu čtyři kousky. Jednu si nechávám a zbytek rozdávám. Za chvíli všechny svíčky hoří, stojíme před osvětlenými schůdky a najednou všechno utichlo. Nastalo takové ticho, že by člověk slyšel vlastní srdce. A nikomu z nás se nechtělo tu chvíli narušit. Jak dlouho jsme tak stáli? Tři minuty? Pět? Kdo ví ... nebylo to důležité. Asi každý měl v hlavě svoji vlastní vzpomínku. Teprve skupinka opozdilců nás probudila z nehybnosti.

Pak Martin všem poděkoval a navrhl, ať si každý podle sebe ještě postojí a zavzpomíná, nebo ať vyrazí s jeho skupinkou  k metru.


I já jsem se tedy vydal na zpáteční cestu. Skončit na metru a pak složitě kličkovat k autu? Ne, to se mi nezamlouvalo. Připojil jsem se tedy k druhé, výrazně menší skupince. Zdálo se mi, že drží správný směr. Pak ale uhnuli z mé předpokládané trasy a já se s nimi rozloučil. Vždyť přece mám svoji navigaci! Tma nějak zhoustla a já raději z ledvinky lovím baterku. 

Zapnul jsem navigaci, navolil cestu k autu a vyrazil. Divné. Nějaký zvláštní směr. Po pár stovkách metrů chápu svůj omyl. Myslí si, že jsem auto a vede mě desetikilometrovou oklikou k nejbližší silnici. Žádný problém, měním režim, přepínám rozlišení a koriguji směr o pouhých stoosmdesát stupňů. Smáznu hlášku o slabé baterii a dál bezstarostně poklusávám po temném lese. 

Podle mapy je teď přede mnou dlouhý přímý úsek. Vypínám navigaci a šetřím zbytek energie. Po slabých deseti minutách běhu konečně světla, auta, civilizace. Na hlavní silnici narážím v téměř kolmém směru. Doleva nebo doprava? Dám na svůj neomylný instinkt a vyrážím doprava. Když začnu tušit zradu, opět lovím navigaci. Nemilosrdně mi oznámí, že můj instinkt opět zklamal, dál se s takovým orientačním debilem odmítá bavit a zhasíná. Baterie došla. 

Ale já už mám svůj směr. Po pouhé půlhodince, kdy proběhnu dvěma kalužemi, třemi křovisky a jedním močálem, mi konečně okolí začíná být povědomé. Poslední pokus oživit navigaci. Zapne se, oznámí mi, že jsem v cíli a zhasne. Začnu pátrat po okolí a musím jí dát za pravdu. Támhleto auto je to pravé, jen jsem se k němu propracoval z jiné strany. 

Můžu říct Ivoši, že jsem si vzpomínkový běh na Tebe pořádně užil, tak se mi tam nahoře moc nechechtej. Při jakémkoli běhu, a při vzpomínkovém obzvlášť, je důležité si také vzpomenout na zpáteční cestu :-) 

3 komentáře:

  1. Dobře žes tam byl. A scházíme se na Roztylech pravidelně út a čtv v 19 hod, nejen při takhle smutných příležitostech. Tak kdyby ti to někdy vyšlo, budeš vítán, za Klub letmých houbařů, Dav

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, však my na pátečních barrandovských bězích taky rádi vidíme každého houbaře, i když teď moc nerostou. Takže když kdokoli z Vás bude mít zájem, vybíháme od tramvajové zastávky K Barrandovu v pátek v 18:10. Běháme do Prokopského údolí volným tempem po trase, která má obvykle 11 kilometrů.

      Vymazat
  2. Mirku, díky za vykouzlení úsměvu.

    OdpovědětVymazat