Zkouším se prokopat ven (8) - comeback

Učit se ve dvaceti, to je jako plnit velkou vanu malou naběračkou. Sem tam něco rozbryndáte, trocha se odpaří, něco uteče netěsnícím špuntem, ale hladina pozvolna po milimetrech stoupá. Učit se ve čtyřiapadesáti je prakticky stejné, jen místo vany máte rozeschlé necky a místo naběračky cedník. Ale i taková zdánlivě beznadějná činnost za sebou zanechá nějaké výsledky, provádíte-li ji dostatečně dlouho a intenzivně. A tak jsem pozvolna do hlavy vtloukal vzorce, příklady a poučky, které tam kdysi dávno už z velké většiny byly, jenomže s léty se jaksi vypařily.

Obava z toho, že budu zase pročítat inzeráty a psát odpovědi bez špetky naděje na úspěch, měla jednu obrovskou výhodu. Nikdo nade mnou nemusel stát a kontrolovat mě, jestli se doopravdy učím příslušnou látku, nebo jen relaxuji nad internetem. Ono se ne nadarmo říká, že nouze naučila Dalibora housti. Já jsem se sice na žádný hudební nástroj hrát nenaučil, ale musel jsem toho i tak zvládnout poměrně dost.

Postupem času jsem si do hlavy natloukl nejběžnější postupy výpočtů, které by mě mohly potkat u zkoušek, několikrát denně jsem si střihl cvičný test a pozvolna začaly přibývat i stránky s tématy k ústním zkouškám. Věděl jsem, že základ musím vstřebat ještě před přípravným kurzem, protože pak už bude čas jen na drobnosti a na vysvětlení nejasností.

Až teprve na kurzu jsem pochopil, jak obrovskou výhodu mám v porovnání s většinou ostatních frekventantů. Oni chodili do práce, řešili každodenní problémy, v hlavě nosili desítky běžných starostí. A já? Já měl jedinou starost, uspět.

V den zkoušek jsem byl tak klidný, až mě to samotného překvapilo. A test mi sedl až neskutečně. První hotový, první zkontrolovaný, první bez chyby. Polovina úkolu byla za mnou. V té druhé už jsem tak úplně klidný nezůstal, občas se mnou nervozita lehce zacloumala, ale ne natolik, abych zkoušejícímu nedokázal zodpovědět vše potřebné. A protože jsem do svých odpovědí nestihl propašovat příliš mnoho nesmyslů a nepopletl základní fyzikální zákony, po půlhodince zkoušející rezignoval. Jeho slova: "Ale nemyslete si, že tímhle už je z vás hotový revizní technik," mi v hlavě zní ještě teď.

A potom? Už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Vytoužené místo jsem doopravdy dostal, z nezaměstnaného se po třech měsících a třech dnech opět stal zaměstnaný. A protože podpora v nezaměstnanosti se nevyplácí v souběhu s odstupným, brzy mi přišlo z úřadu práce potvrzení, že podporu jsem pobíral přesně tři dny. Co dál? Pokud možno si místo udržet, abych už nemusel psát žádný díl tohoto seriálu. Doufám, že teď můj blog už zase bude výhradně běžecký.