sobota 14. února 2015

Přelet nad odpadkovým košem

Pátek třináctého byl ke mně až do večera vcelku milosrdný. Žádný karambol ani doma, ani v práci. Teprve večer při pravidelném běhu si mě vychutnal. Sešli jsme se včas, vyběhli, čelovka rozsvícená jen v potkávacím režimu, nohy kmitaly, zkrátka všechno v naprostém pořádku. Sotva jsme doběhli na okraj lesa, ozvala se mi esemeska. Že by nějaký opozdilec, který zmeškal start? V tu chvíli to nešlo ignorovat.

Vylovil jsem mobil z klokaní kapsy na břiše. "Nečekejte na mě, doženu vás." Ne, nebyl to žádný opozdilý běžec. Jen Milan píše, že jsem zapomněl autorizovat platby. Raději mu odpovím, snad se moc nezdržím. Abych nenabral velkou ztrátu, přecházím do poklusu. Nadatluju tři nejnutnější slova a poběžím. Displej trochu oslňuje, ale co na tom, vždyť tady už jsem běžel tisíckrát. Znám tady každý kámen, každý odpadkový ko ... "bum!" Rána jako z děla. Neznámá síla mě zvedla do vzduchu, roztočila mě do salta a pak mě gravitace poslala k zemi.

Na vteřinu nevím, kde jsem, proč tu jsem, ale pořád si pamatuji, kdo jsem. V tomto okamžiku bezpochyby největší blbec v celém lese. Potmě zkoumám situaci a snažím se zrekonstruovat předchozí momenty. Při psaní jsem se vychýlil z kurzu, plnou silou narazil do odpadkového koše, ve vzduchu se otočil o tři sta šedesát stupňů a dopadl do křoví za košem. Nebudu vyjmenovávat, do čeho všeho jsem se bouchl, ale jedna hlavní bolest pomohla zapomenout na holeň a prsty na ruce. Z křoví na mě něco zářilo. Aha, telefon. A žije!

Vymotal jsem se ze křoví, zkontroloval končetiny a začal lovit telefon. Ještě že zůstal rozsvícený. Odeslání esemesky už se mi nezdá tak důležité. Teď jen rychle dohnat ostatní. On rychlý běh je na utlumení některých bolestí nejlepší.

Celá běžecká banda čeká za druhou zatáčkou. Díky že jste počkali, ale škoda, že ne o dvě zatáčky dřív. Nic podobného už asi neuvidíte a já vám to znovu předvádět nebudu."  Po zbytek cesty bude o čem vyprávět.

Žádné komentáře:

Okomentovat