pátek 13. března 2015

Když je běh roz-fá-zo-va-ný

Nedávno jsem listoval v paměti a uvědomil si, že naše běžecká skupinka funguje bez větších přestávek už čtyři a půl roku. Několikrát se zdálo, že zajde na úbytě, ale vždycky se v pravou chvíli objevil nějaký nový tahoun, který nám pomohl přežít. A tak, když pominu pár předem plánovaných přestávek, se mi za celé čtyři roky stalo jen dvakrát, že jsem se na místě srazu ocitl úplně sám a sám jsem si také oběhl pravidelnou trasu.

Za ty roky jsme prošli zvláštním vývojem od docela slibných začátků, kdy se cestou často sesbíralo víc než deset nadšenců, přes rozdělení na úterní a páteční běhy, jejich opětovné sloučení do jedné páteční skupinky a další rozdělení na výStředníky a zPátečníky. V poslední době náš počet trochu poklesl. Málokdy se nás na jeden běh sejde víc než pět, ale i tak jsme rádi, že v kalendáři máme pevný bod, tedy vlastně dva.

Ty pevné body jsou k nezaplacení v momentech, kdy někde vzadu v hlavě začne vrtat červík, který neustále našeptává: "Dnes je tam ale hnusně, zima, lezavo, možná bude padat sníh s deštěm. Nebylo by lepší zůstat doma?" Nemít běh domluvený, asi by to dopadlo bledě. Ale když vím, že na mě čekají ostatní, snadno červíkovi odpovím: "Jo, samozřejmě bych rád zůstal, ale co by tomu řekli kamarádi?" A tak se běží. Za světla, za tmy, za mokra, za sucha, za horka, za mrazu. Na samém začátku existoval ještě jeden motiv, proč jsme tyhle skupinové běhy zavedli. Oficiálně zněl: "Aby se holky nebály potmě běhat po lese." A opravdu. Od té doby, co s námi běhají holky, nebojíme se potmě ani my kluci.

Protože jsem ve své běžecké úchylce navíc ještě postižený úchylkou statistickou, zjistil jsem, že někdy v minulosti už s námi do Prokopského údolí vyběhlo víc než šedesát lidí. Mnozí z nich se vzájemně neznají, protože s námi neběhali ve stejnou dobu. Někdo přišel třeba jen jednou a podruhé už se neukázal. Máme ale pár stálic, které s námi vydržely pravidelně běhat celou dobu. Až jednou přijdou  všichni, to se snad ani nevejdeme na cestu.

Letní a zimní trasa se mírně odlišují. V zimě je hlavní doběhnout a nezmrznout. Také terén volíme opatrně, abychom se nikde neutopili v blátě nebo nezapadli do závěje. V létě by ale byl hřích vynechat výhled na Prahu z kopce nad Zlíchovem a ještě větší hřích nezastavit se v občerstvovací stanici U Jirky.

Tedy ona se tak vůbec nejmenuje, ale my jí už jinak neřekneme. Někomu by možná připadala málo luxusní, jiný by zapochyboval o splnění všech hygienických norem. Jenomže když máme v nohách deset kilometrů, posadíme se za stůl a před námi přistane orosený půllitr, bývá to alespoň pro mě nejlahodnější nápoj týdne. Vstát po jednom pivu, odolat pokušení dát si druhé a znovu vyběhnout, to už vyžaduje ocelovou vůli, takže tím náš trénink dostává úplně nový rozměr. Kam se hrabou nějaké intervaly nebo výběhy kopců. A co běžce nejvíc zocelí? První kilometr po občerstvovačce. Udržet krok, udržet pivo, udržet ... no zkrátka všechno udržet, to je někdy fuška.

Hektická doba ovšem dolehla i na nás. Někdy je to téměř nadlidský úkol sladit časové možnosti všech běžců. Termíny sviští éterem, časy se posouvají, vracejí, mění. Co budu dlouho vykládat, vždyť to zná každý, kdo se někdy pokoušel zkoordinovat kalendáře čtyř nebo pěti zaměstnaných lidí. Nedávno, když už to vypadalo, že rozumný časový kompromis nenajdeme, i kdybychom se rozkrájeli, napadlo mě: A co kdybych se doopravdy rozkrájel?

Tedy pokud se někdo zaradoval, že jsem na sebe konečně vzal nůž a spáchal seppuku, tak to tedy ne. Jen stačilo být na místě srazu v prvním domluveném termínu, proběhnout se s první skupinkou, včas zamířit na start a pak si zopakovat běh s druhou partou. Nevím, čím to bylo, ale jako na potvoru se mi ten den běželo výjimečně dobře.

Má to jednu obrovskou výhodu. Kdo stíhá obě kola, ten si zatrénuje dvojnásobně a navíc si s kamarády cestou i dvojnásobně pokecá. A tak jsem ten svůj roz-fá-zo-va-ný běh v našem běžeckém seskupení začal propagovat jako novou progresivní tréninkovou metodu, která v kombinaci s výše zmíněným pivně - občerstvovacím tréninkem jistě povede ke kýženému nárůstu výkonnosti. Podruhé už se připojil i Karel, časem možná přemluvíme i další. Nenápadně tím směřujeme k ideálnímu stavu, kdy všichni poběží dvakrát.

Nadšený z toho, jak se nám vše podařilo krásně vyřešit, jsem večer sedl, že doplním tabulku s docházkou. A nastal těžký matematický problém. Když jsem běžel dvakrát, mám se počítat za jednoho či za dva? Poprvé jsme běželi čtyři, podruhé čtyři. Kolik mám započítat lidí? Čtyři, šest nebo osm? Nebo snad čtyři plus šest plus osm? Jak je tedy vidět, zavádění nových tréninkových metod má svá úskalí. Uvidíme, jak se projeví v nárůstu výkonnosti. Ale jedno je jisté. Budeme-li v nasazeném trendu pokračovat, možná nepřekonáme rekordy rychlostní, ale ty účastnické určitě ano. Nevěříte? Tak přijďte taky.

5 komentářů:

  1. Dvoufazovy trenink,dvojnasobny pocet bodu v lize..uz to vidim.Jak Ti letos neuvidim ani ta zada.

    OdpovědětVymazat
  2. No to si nemyslím :-) Navíc bodů budeš mít nejmíň čtyřikrát tolik než já :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Mirku, když si tak běháte Prokopským údolím není vaše skupina "open". Bydlím na Velké ohradě a občas mám stejný problém, jaký zmiňuješ v úvodu. Možná kdybych nechtěl zklamat kamarády...

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Dohny, shodou okolností jeden z našich nejvěrnějších běžců, Karel, taky běhá z Velké ohrady. Takže budeš-li se chtít občas přidat, rádi se s Tebou proběhneme :-) Budeš-li chtít víc podrobností, pošlu Ti mailem trasu a přibližné časy, kdy kde můžeme být.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to budu moc rád. Mail je nitram2707(zavináč)yahoo.com

    OdpovědětVymazat