Lezu lezu po železu

Odjakživa mám strach z výšek. Přiblížit se k okraji ploché střechy je pro mě skoro stejně nepříjemné, jako když tam vidím stát někoho jiného. Ale jak se člověk časem otlouká, občas mu nezbývá nic jiného, než své strachy překonávat. A tak jsem si časem zvykl na vyšší a vyšší štafle, žebříky, stromy a střechy a kupodivu přežil. Před pár lety jsem dokonce bez úhony přestál jednorázové extempore na lezecké stěně, ale koníček se z toho nestal.

Když se horolezci, horolezkyně a horolezčata kolem mě chlubili svými zážitky, obvykle jsem reagoval, že to není nic pro mě a že já tedy rozhodně nikdy do ničeho podobného nejdu. Jenomže znáte to, nikdy neříkej nikdy. A když pořád slyšíte, že ferraty nemají s opravdovým lezením nic společného, protože je to vlastně čistá turistika, časem zpitomíte a uvěříte. Už jen špitnete, že nemáte vybavení (žádný problém, půjčíme), čas (žádný problém, kdo dnes má čas) a zkušenosti (žádný problém, poradíme).

foto: Petr Fajfr

No a pak najednou sedíte v autě a spolu s ostatními jedete na ferraty. Ostatní se tváří klidně, statečně, odhodlaně, bezpečně, natěšeně ... tak se pokoušíte tvářit podobně. A opět se na mě usmálo štěstí. Ráno před odjezdem jsem se vydatně napájel horkým čajem. Přebytek tekutin se cestou začal hlásit o slovo, takže místo strachu z výšek jsem najednou měl úplně jiné starosti. Jak já se těšil, až dojedeme
do cíle.

A konečně jsme tam byli. Hned vedle parkoviště naštěstí hluboký les, takže už za chvilku jsem se zbavil své největší starosti. A určitě to znáte, že pak následuje pocit, že byste mohli létat, takže jaképak obavy z výšek, když máte křídla, že jo?

foto: Petr Fajfr

Když jsem se pokoušel napotřetí narvat do sedáku a pořád se mi nedařilo, ukázalo se, že moje nešikovnost je na vině jen částečně. Ten sedák byl dětský, navíc zřejmě na relativně malé dítě. A opět klika. Tak dlouho jsme vyměňovali a kombinovali, až jsme všichni měli sedák správné velikosti.

Pak už jen pár stovek metrů ke skále, kde začínala naše ferratová výprava. A tam? Fronta jak na maso za starých časů. Trefili jsme se za několik velkých výprav, takže než bylo možné udělat první krok, čekali jsme dobrou půlhodinu. Mezitím jsem vstřebával instrukce od zkušenějších. V podstatě to bylo děsně jednoduché: "Jednu z těch dvou karabin musíš mít vždycky zapnutou. Když budeš mít v ruce obě, je něco špatně." Jo, to jsem ještě pochopil. Trochu menší radost jsem měl z instrukce číslo dvě: "Jestli spadneš, sice tě to zastaví, ale tak si nameleš hubu o skálu, že to radši nezkoušej." A pak jsem si ještě vytvořil pár svých soukromých rad: "Dělej pokud možno to co ostatní." Na závěr jsem si přidal ještě jednu:"Hlavně se moc nekoukej pod sebe a nemysli na to, jak si vysoko."

foto: Petr Fajfr

A pak už jsme lezli směrem vzhůru. Prvních pár jistých kroků po ocelovém žebříku a pak prvních pár méně jistých po pískovcové skále. A ono to najednou nebylo až tak zlé. Jen jsem musel vypnout výškoměr v hlavě a při každém kroku či přehmátnutí si vtloukat do hlavy, že jsem metr nad zemí. A řeknu vám, že taková dobře zacvaknutá karabina má na klid v duši až neuvěřitelně léčivou moc. Pak už mi jen občas zbývalo vyřešit, jestli ten divnej šutr, co po něm zrovna lezu, je dostatečně pevný a neskulí se dolů i se mnou. Ale když jsem si v duchu vysvětlil, že ten kámen se tady ve stejném místě drží už stovky let a za poslední roky po něm přešly tisíce postav, docela mě to uklidnilo.

foto: Petr Fajfr

A tak jsme lezli výš a výš. Díky davu před námi jsme ale víc čekali než se hýbali. Mělo to hned dvě výhody. Za prvé jsem si mohl po každém trochu komplikovanějším místě odpočinout a za druhé nikdy nenastala situace, kdy bych zrovna já zdržoval lezce před sebou. A tak jsme postupně zvládli rovinku, mírné stoupání, prudké stoupání, traverz, převis, visutý můstek, lanový most ... a byli jsme u konce, tedy vlastně na vrcholu.

Pak už stačilo jen zahnout za roh, kde nás už dvě hodiny čekal zbytek výpravy, který šel pěšky po pohodlné cestě. Ale nevadí, stálo to za to. No a když jsem si začal připadat jako pan Messner, stačilo nalézt na internetu fotky a zjistit, že stejnou cestu bez problému absolvují desetileté i mladší děti. Horolezení nebude nic pro mě, ale nějaká lehká ferrata, k té se asi nechám ukecat i příště.

"Tys mě chtěl vyfotit? Tak já půjdu pozadu."

Dalších pár fotek je na rajčeti