Velká kunratická - hups do stejné řeky

foto: Martin Digmayer

Že do stejné řeky nevstoupíš? Já blbec to dokázal. Před pár lety se mi v Kunraticích málem podařilo zmeškat start. Někomu by podobné poučení stačilo na zbytek života. Ale já? Letos jsem to zopakoval s plnou parádou. Aby ostuda byla tentokrát důkladnější, málem kvůli mě prošvihla start i Iva. Moc nepomohlo ani to, že jsem o svém předchozím úletu vyprávěl osádce auta cestou na závody.

Přitom se všechno vyvíjelo úplně  hladce. Nikde žádné zpoždění, všechny srazy vyšly podle plánu, ale znáte to. Tady se člověk zakecá na pět minut, tam na deset a už to jede. Ještě do fronty na záchod jsme si stoupli včas. A někdy v té chvíli jsem zřejmě přestal sledovat hodiny. Rozklus jsme si dali na obvyklé trase k poslednímu potoku. Tam jsem si ještě zakřičel na několik kamarádů, než mě napadlo přepnout stopky do režimu hodiny. "A sakra, jedenáct třicet čtyři," houknul jsem na

foto: Martin Digmayer

Ivu. "Nazpátek neklušeme, ale běžíme."

Ivu to kupodivu nevyvedlo z míry. Teprve v cíli jsem se dozvěděl proč. Byla přesvědčená, že máme ještě celých devět minut místo skutečných sedmi. Trasa by to byla zvládnutelná, nebýt všude davy diváků a běžců, kteří ovšem měli výrazně vyšší startovní čísla. Běh se změnil ve slalom. Poslední zátaras a konečně předstartovní fronta. V davu hledám správná čísla. "Tady ne, ještě dopředu, ještě. Tady. Ne, jsme moc vzadu, až támhle." Konečně se řadíme na správné místo. Přesně v momentě, kdy předchozí dvojice startuje. "Sakra, tomu říkám tajming," procedí mezi zuby pořadatel v reflexní vestě.

Jediné, co jsme s Ivou stihli, bylo popřát si hodně štěstí a zmáčknout stopky. Vynulovat je, to už na mě bylo moc, takže jsem celou trasu netušil, jak na tom vlastně jsem. Po startu úprk rozbahněnou cestou k prvnímu potoku. Vody sice míň než jindy, ale dva kroky ve vodě jsou jistota. Lepší než ztratit rovnováhu. A pak taky, nohy si nemusí závidět, že jedna zůstala v suchu. V prvním stoupání mě předběhne první borec, který startoval deset vteřin po mně, ale s tím nic nenadělám. "Takových ještě bude," říkám si v duchu. Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Předběhlo mě nějakých šest nebo sedm běžců. Mohlo být hůř.

A Hrádek? Prvních pár kroků ještě běh, pak už jen chůze a po pár desítkách metrů na všechny čtyři. Každý kámen, každý kořen, dobré je vše, čeho se dá přidržet. Nohy na vrcholku nezdřevěněly úplně a já se hned pokouším rozběhnout, abych co nejdříve vyklepal únavu. Cestou dolů každý volí svůj styl. Někdo rozvážně, jiný letí dolů jak raketa, já se snažím být někde mezi. Podstatné je, že sešup dolů ustojím. Jeden opatrnější běžec mi těsně před posledním potokem uvolňuje cestu. Hodím do  větru "díky" a dopřeju nohám poslední koupel.

foto: Martin Digmayer

Krátký oddech před posledním stoupáním. V něm každý doluje poslední síly. Vím, že základ je nezakyselit se úplně, abych nahoře mohl znovu vyběhnout. Celkem se to podařilo, ale počáteční tempo je zoufale pomalé. Pak se nohy přece rozpohybují a na mezičas už vbíhám docela slušně rozjetý. V klesání se mi podaří zdolat ještě pár pomalejších běžců a vymačkat poslední síly na finiš.

V cíli jsem o tři vteřiny pomaleji než loni, ale čert to vem. Po šíleném létě beru dnešní čas všemi deseti. Svalím se na lavici. Ještě rozepnout čip a hodit ho do barelu. Hrome, ten můj čip je jiný než ostatní. Místo čipu jsem z boty sundal a do barelu hodil nožní senzor od sporttesteru. Rychle napravuji chybu a pak už jen nervózně čekám na Ivu. S časem není úplně spokojená, ale nic mi nevyčítá. Oba dobře víme, že ten náš předstartovní sprint nebyl jako rozcvička ideální.

Takže jak v Kunraticích napřesrok? Hlavně včas na start!