V pondělí před týdnem mě lehce začalo pobolívat levé tříslo. V úterý se bolest o něco zhoršila a já zbaběle odvolal nejen účast na středečním běhu s výStředníky, ale dokonce i páteční lednový maraton. V pátek se mi léčba klidem zdála už dostatečně dlouhá a usoudil jsem, že výklus se zPátečníky bude tím správným zdravotním testem. Nebylo to asi to úplně nejrozumnější rozhodnutí, protože zvlášť ze začátku jsem cítil každý krok.
Když jsem se při běhu nahlas zmínil, že se teprve ukáže, jestli to byl dobrý nápad, všichni mě sborem ujistili, že určitě byl. A nejspíš měli pravdu, protože jsem doběhl celý, i když šnečím tempem. A bolesti se po doběhu nejen nezhoršily, ale možná dokonce o fous zmírnily.Navnaděný terapeutickým účinkem pátečního pohybu jsem neodolal a vyrazil i v neděli ráno. Teploměr ukazoval čistou nulu a já proto usoudil, že silniční boty budou ty pravé. A nesmeky? Ty jsou jen pro zbabělce. Tolik oficiální verze. Pravý důvod je ten, že jsem je prostě nenašel. Čert ví, kam jsem je po loňské (nebo už předloňské) zimě založil.
Trest na sebe nenechal čekat dlouho. Ještě jsem neuběhl ani kilometr, když mi na schodech ujela noha, nepříjemně se zkroutila pod tělem, a já si docela pěkně sedřel holeň. Léčbu a fňukání jsem si nechal na doma. Když to jen bolí, ale jinak funguje, je lepší se moc neprohlížet a pokračovat v pohybu. Rychleji se to uklidní a zraněné místo někdy v šoku zapomene opuchnout. Jisté je, že od té chvíle jsem běžel hodně opatrně. Až tak opatrně, že někdo nezasvěcený by si mohl myslet, že se mi přihodilo něco úplně jiného než pád.
Nevím, co mě to ráno napadlo, zrovna na tenhle běh si do báglu přibalit foťák. Tak mizerné podmínky na focení už hodně dlouho nebyly. Ale když jsem dobíhal na vyhlídku nad Prahou, přestal jsem litovat. Těsně přede mnou na vršek dorazila skupinka běžců a začala ... cvičit. To jsem přece nemohl nechat jen tak bez fotografie.
Jinak ale byl foťák užitečný ze všeho nejvíc jako zátěž. No třeba budu mít příště větší štěstí. Pár posmutnělých záběrů na holé stromy, zamlžená vyhlídka a jeden sněhulák, který se už pomaličku chystal vypustit duši.Cestou jsem se pokusil ještě o pár obrázků, ale marnost nad marnost. Tak snad jediné, co stojí za zmínku, je pamětní deska pana Foglara z roku 2013, ale především krátký nenápadný text na nedalekém sloupu. Protože jsem se ještě nenaučil fotit čitelně z válcové podložky, raději přetlumočím:
"Před devadesáti lety - v roce 1920 - se zde,
v Prokopském údolí, vydal na celoživotní
skautskou stezku pozdější legendární
spisovatel, metodik práce s mládeží
a vůdce chlapeckého oddílu
Hoši od Bobří řeky
Jaroslav Foglar.
Na své první skautské výpravě se tehdy jako 12letý
chlapec stal svědkem vážné události.
Právě v té době natáčeli filmaři v Prokopském údolí
jeden z dobových němých westernů. V dramatické
scéně šplhal po této skalní stěně na laně kovboj.
Lana se však neudržel a z výšky se zřítil na zem.
Jaroslav Foglar, který pád přímo viděl, rychle povolal
nedaleko tábořící skauty, kteří společně s filmaři
dopravili vážně zraněného "kinoherce"
(jak jej později spisovatel nazval ve svých pamětech)
k drážnímu domku a kovboj byl dopraven vlakem
do nemocnice ...
Zde proto symbolicky odpočívá
duch nešťastného kinoherce.
Budiž mu prach filmových archivů lehký!
Tato pamětní tabule byla zde umístěna v rámci
vzpomínkového happeningu
Skautskou stezkou Jaroslava Foglara
20. září 2010"
Pak už mi zbývalo jen vyběhnout stovku schodů své posilovací trasy a zamířit k domovu. Když hodinky viděly, co je čeká za výstup, raději se vypnuly. Z nedělní trasy mám proto změřených pouze prvních šestnáct kilometrů. Kapacita baterie mých GPS hodinek mě tedy pomalu ale jistě nutí zahájit rychlostní trénink pod heslem: "Čím rychleji poběžíš, tím víc naměříš."
