Co tě nezabije, to tě popožene

Poslední úpravy startovního koridoru, než se naplnil závodníky.

Kdy začíná jaro? Když jsem chodil do školy, učili nás, že 21. března. Letos prý jaro začne přesně 20. března v půl šesté ráno. Čert ví, kdo to takhle přesně spočítal, ale pro mě v posledních letech začíná jaro někdy v týdnu mezi kbelskou a pečeckou desítkou. Kbely jsou pro mě poslední zimní a Pečky první jarní závod. Asi nikdy nezapomenu na mrazivou Kbelskou desítku v roce 2010. Vzpomínám, že v roce 2008 dokonce přišla taková vichřice, že závod museli zrušit. Jeden z mnoha důvodů, proč zůstat doma. Jenomže nic tak neprověří jarní formu, jako silniční desítka. A tak jsem nechtěl chybět ani letos.

Přihlásil jsem se s velikým předstihem a s předstihem taky přijel do Kbel. Parkovací místo úplně luxusní, spousta času  projít se po okolí, okouknout, co je nového a ještě zbylo na rozklus a pořádnou rozcvičku. A protože nebudu mít šanci fotit při závodě, nasbírám pár předstartovních obrázků.

Hanka s Alenou zůstávají zdejší desítce věrné. 

Na loňskou sezónu jsem pořídil nové lehké silniční boty. Pochvaloval jsem si, že je v nich noha jako v pokojíčku. Proto si je šetřím a zbytečně netahám na objemový trénink. Jenomže co platilo loni, už letos nemusí být pravda. Během rozklusávání jako by se do ponožky na patě vloudilo zrnko písku. Zastavil jsem, prohlédl botu i ponožku, ale nenašel jsem nic podezřelého. "Asi shrnutá ponožka," stanovil jsem diagnózu a věc pustil z hlavy.

Tomáš je pořadatel k neutahání. Byl prostě všude.
Mám podezření, jestli nemá dvojče. Nebo dokonce trojče? 

V tlačenici na startu bylo hodně husto. Raději jsem se nikam nehnal a jen hlídal abych o někoho neškobrtl. Jen sem tam, když se otevřelo okénko, prodral jsem se o pár míst dopředu. Překvapilo mě, jak lehce se mi běží, ale ještě neuběhl ani první kilometr a nenápadné škrábání na patě se změnilo na pálení. Po dvou kilometrech už mi z hlavy zmizely myšlenky na taktiku, tempo, pravidelné dýchání. Zůstala tam jedna jediná věc. Pata.

Běžet něco delšího, asi bych dopadl jak sedláci u Chlumce. Ale na desítce? Tu přece musím nějak zvládnout. Když jsem se chtěl zbavit bolesti, nezbylo mi nic jiného, než co  nejrychleji utíkat do cíle. Postupně jsem si uvědomil, že bolest není pořád stejná. V klesáních tlak na patu přece jen povolil a já si mohl trošku orazit. Zato stoupání mi všechno vracela dvojnásob. Za ty roky, co jezdím do Kbel, jsem zdejší trať považoval za lautr rovinu. Po sobotě jsem změnil názor. Je to tady vlastně samý kopec.

Foto Lenka Horká

Odborníci na fyziku budou možná tvrdit, že teorie relativity je o něčem jiném, ale já vím své. Tahle desítka patřila k mým relativně nejdelším. Ale i ta nejdelší desítka má někde svůj konec. Dočkal jsem se ho i já. A když se blížil cíl, sebral jsem síly i na finiš. Tak rychle jsem se do cíle nehnal už dlouho. A že jsem neudržel hlavu rovně? Čert to vem. Hlavně že neupadla. Nakonec z toho byly mé nejrychlejší Kbely za posledních sedm let.

Za cílem, když jsem nafasoval pití, bagetu a půlku banánu, byl čas na inventuru končetin. Vzpomínám si, jak jsem jednou dobíhal maraton s puchýřem. Taky to tehdy bolelo jak čert a já čekal botu plnou krve. Pak jsem se zul a nevěřícně zíral na třímilimetrový puchýřek. Tentokrát jsem tedy čekal něco podobného, ale zase překvapení. Na ponožce docela pěkný krvavý koláč a pod ponožkou centimetrový stržený kus kůže. No ale nakonec to nebylo nic hrozného. Trocha peroxidu a jeden flastr vše spravily a druhý den už jsem si mohl dát regenerační klus.

Za týden v Pečkách si tu desítku zkusím zopakovat. Na patu preventivně nalepím pořádný flastr. Ale nebude to velké zklamání, až zjistím, že když mě nic netlačí do cíle, podobný čas nezaběhnu?    

Manželé Horkých se blíží ke startovní kanceláři.
Lenka letos neběžela, ale fotila v cíli.