Zvoník na inzerát

Obvykle to začínalo zazvoněním. U branky stál zasmušilý muž nebo žena. Děda došel otevřít, chvíli si s návštěvou povídal a za pár minut už nasedal na obstarožní černé kolo. Věděli jsme, co bude následovat. Zvonička stojí uprostřed návsi necelý kilometr daleko.

Zvuk umíráčku se nesl bez problému po celé vsi. Jen někdy ho protivítr dokázal na chvilku utlumit. Sousedky začaly vystrkovat hlavy: "Kdo umřel?" Bývali jsme nejvíc v obraze, takže otázka obvykle směřovala přes náš plot. Umírali mladí, staří, náhle nebo dlouhé nemoci. Nejsme velká vesnice. Za dob největšího rozkvětu, která už ovšem dávno pominula, byste nenapočítali víc než pět stovek obyvatel. Nezvonilo se tedy moc často. Někdy jednou za měsíc, jindy dvakrát, ale byla dlouhá období, kdy zvon zůstával úplně potichu.

Když jsem kousíček povyrostl, občas mě děda vzal do zvoničky s sebou. Otočil masivním klíčem, otevřel dveře a vstoupil do malé místnůstky, osvětlené dvěma rádoby gotickými okny. Uprostřed od stropu viselo lano s nenápadným držátkem.  Děda dvakrát škubavě zatáhl, nasadil pravidelný rytmus a zvonek začal do okolí vysílat truchlivý signál.

Jak pomalu stárl, začal hledat nástupce, který by zvonické veslo převzal po něm. Ale nedařilo se. Ten nemá čas, ten je malý, ten slabý, ten zase moc silný. A tak děda zvonil a zvonil. Přehoupla se sedmdesátka, a on stále neměl následovníka. Pak přišlo to, co jednou přijít muselo. Sám potřeboval zazvonit. Táta vzal obrovský klíč na kroužku, nesedl na dědovo kolo a odjel splnit smutný úkol.

Roky plynuly a jako všude kolem, i v naší vsi nastalo okouzlení technikou. Místo ze zvonice se umíráček začal ozývat z místního rozhlasu. Ještě mi v uších zní ten křaplavý zvuk, přerušený strohým hlášením: "Sbor pro občanské záležitosti oznamuje, že dnes zemřela po dlouhé těžké nemoci ..." Jednoho dne zemřel i rozhlasový zvoník. A táta opět nasedl na kolo, znovu otevřel staré dveře a rozhoupal mosazný zvon.

Aniž o to příliš stál, převzal povinnost po svém tátovi. Uvědomil jsem si, že jednou možná taky přijdu na řadu. "Ne, to rozhodně ne! Já zvonit nechci a nebudu." To, že jsem se odstěhoval padesát kilometrů daleko, ale nemělo s mým odmítnutím role zvoníka nic společného. Naštěstí se našel člověk, kterého táta naučil, jak se správně tahat za konec provazu, jakou silou a v jakém rytmu.  Václav tátu zastoupil, když už mu nemoc nedovolila nasednout na kolo a dojet do zvonice. Jednou oznámil ve vsi i tátovu smrt.

Loni odešel i Václav. S sebou do hrobu si vzal i své zvonické tajemství. Další znalost, která se rozplynula v nenávratnu. A minulý týden jsem už nenašel nikoho, kdo by prokázal tuhle poslední ohlašovací službu mámě. Roky ubíhají a já už pomalu dohlédnu na konec své pracovní dráhy. Neměl bych se jako penzista vrátit, odkud jsem vyšel? Asi ano. A nejspíš bych měl převzít povinnost po svém dědovi a tátovi. Tradice se mají udržovat. Najde se pak někdo, kdo mě naučí zvonit?