neděle 18. března 2012

Nad Davlí jaro, v kalendáři zima

Zvolit si jako přípravu na závod celodenní prořezávání stromků není zřejmě nechytřejší strategie. Ale jaro je na krku a za pár dnů už bych si pilku nedovolil vytáhnout. O sobotním programu tedy nebylo pochyb. Tak tedy místo posilování výstupy na štafle, místo poklusávání tahání větví, místo strečinku lezení po stromech.

A výsledek? Země pod stromy posetá haldami větví a v ruce křeč. Bylo zajímavé, jak se s postupujícím časem zmenšovala tloušťka větví, které jsem byl schopen svými mírně jetými zahradnickými nůžkami ucvaknout. Ale ráno jsem byl příjemně překvapený, že únava z nezvyklého pohybu zase není tak hrozná.

V Davli nás přivítalo nádherné počasí, za které by se nemusel stydět ani pozdní květen. Využívám časové rezervy a jdu se proběhnout. Trať znám, už jsem si ji v minulosti střihl několikrát. Snažím se držet rovinky podél Vltavy. Stoupání si užiju do sytosti při závodě. Ale kousek do kopce jsem se přece jen vyšplhal, abych se podíval shora na Davli a Vltavu se starým a novým mostem.

Přestože v nabitém kalendáři dnešní Davli konkurovala Českobrodská pečeť, sešla se na start pěkná sestava. Jen v mladých tentokrát konkurence trochu slabší, ale o to víc přišlo padesátníků. Nechápu, proč radši nejeli do Brodu. Takhle se mi bodíky do dlouhodobé soutěže sbírají těžko přetěžko.

Start se blíží, tak letos poprvé rychle do trenek a trička. Jedna vrstva bohatě postačí. Nevím čím to je, ale v žádných elasťákách jsem nikdy nezažil stejný pocit volnosti jako v trenýrkách. Váhový rozdíl nepatrný, ale je to stejné, jako bych zahodil několikakilové závaží. Ale když vidím, jak se někteří připravují, rozcvičují a běhají neuvěřitelně rychlé rovinky, zase si uvědomuji, jak jsou některé pocity relativní.

Na startu se nehrnu nikam dopředu, tu poctu rád přenechám jiným borcům. Startuje se bez výstřelu, takže jsem v zadních řadách málem přeslechl, že už je čas vyrazit. Ale co je ta vteřinka proti celkovému času. Už úvodní asfaltová rovina podél Vltavy dostatečně roztáhne pole, takže do terénu začínáme stoupat v malých skupinkách. Čelo závodu už dávno nevidím, ale s tím nezávodím. Své soupeře mám kolem sebe. Občas někoho předběhnu, občas někdo dotáhne mě.

Vybíháme z lesa a před námi je dlouhé stoupání napříč chatovou osadou. Nápor nejen na nohy, ale hlavně na vůli. Pár běžců přede mnou přechází do chůze, ale já mám v hlavě svůj letošní cíl, běhat: "Neopovažuj se ani pomyslet, že tady půjdeš. Ty prostě poběžíš a basta." Metr za metrem stahuji dva pěšáky. "Mám vás, vy mě dneska už nedostanete, říkám si v duchu.

Potkávám první vracející se běžce. Dnes je vede Pepa Poduška. A za ním další a další. Samé staré firmy, které mě pravidelně porážejí o několik parníků. "Ještě padesát metrů, zaber," slyším někoho křiknout, ale už nemám čas se ohlížet po autorovi. "Padesát metrů snad finišovat vydržíš," říkám si v duchu. A pak, těsně za poslední zatáčkou, je doopravdy cílová čára.

Potřesu si rukou s několika svými obvyklými soupeři, kteří mi dnes dali na frak, počkám si na pár borců, které jsem tentokrát porazil já a už vyklusávám směrem ke startu. Alespoň tak jiným oplatím povzbuzování. Nevím jak ostatním, ale mně fandění na trati vždycky pomůže. Zpáteční cesta od cíle na start je skvělá náhrada regeneračního klusu, který bych jinak možná ošidil. Ještě cestou s dalšími běžci stihneme probrat čerstvé dojmy.

Dole rychle do suchého trička, zatleskat rychlejším kolegům při vyhlašování a hurá domů na posunutý nedělní oběd. Nádherný jarní den, slunce za oknem praží tak, že v autě letos poprvé úplně vypnu topení. Ani se příliš neoblékám, propocené věci slisuji do batohu. Doma v tričku vyběhnu do druhého patra, vpadnu do obýváku a ... jaro je rázem pryč. V televizi běží lyžování.   

4 komentáře:

  1. Vcera bylo krasne... S temi trenyrkami, to je zajimavy, budu si muset nejake poridit, abych to vyzkousela :) Ale pravda, ze kdyz vidim bezce v trenirkach, tak tak povlavaji, narozdil od elastaku, ze to casto i na pohled vypada, ze bezi s vetsi lehkosti...

    OdpovědětVymazat
  2. Ovšem s trenýrkami opatrně, jedna špatná zkušenost z Běchovic mi kdysi stačila :-) Třeba někdy popíšu ...

    OdpovědětVymazat
  3. Všechny výše zmiňované činnosti byly dříve součástí běžného života našich předků, kteří na tom byli fyzicky daleko líp jak my. Proč je tedy občas nezařadit ;o)
    JJ

    OdpovědětVymazat
  4. Jenomže už jsme trochu odvykli ...

    OdpovědětVymazat