pondělí 26. března 2012

A proto to zvládneš


Majdalenko, Apolenko s Veronikou a taky Věrko, Zdeňko, Majko, Lenko s Monikou, tenhle dopis je určený některé z Vás. Které? No v podstatě každé, která si teď prožívá svůj předstartovní stres.

Nemáš se čeho bát. Stoupající nervozita je naprosto normální. Nervózní možná nejsou staří pardálové, kterým už dávno nejde o nejlepší výkon, ale jen si chtějí do svého zápisníku namalovat další čárku. Všem ostatním už nervy začínají pochodovat. Každý to prožíváme jinak a proto se někteří nebo některé tváří jako mistři světa, ale červíček pochybností v nich hlodá úplně stejně jako v těch, kteří nejistotu ani nezkoušejí zamaskovat.

Před Tebou se s podobnou situací úspěšně popraly tisíce běžkyň, které na tom byly více nebo méně stejně jako Ty. A po Tobě se jich o totéž pokusí další desetitisíce. Nebo statisíce? Kdo ví?

A tak si v klidu sedni a prolistuj své běžecké zápisky. Uvědomuješ si, jak obrovský pokrok jsi za tu dobu udělala? Že ne? Vzpomeň si, jak vypadal Tvůj běh tehdy, když jsi měla za sebou pár týdnů. Vzpomínáš, jak ses marně snažila držet krok s ostatními a jak se Ti každé stoupání zdálo nepřekonatelné? Jak marné se ti zdálo Tvé běžecké snažení?

A kde jsi teď? Ty odběhané desítky kilometrů si tělo pamatuje. To se jen tak nevypaří. Vůbec nezáleží na tom, že příprava v posledních týdnech nebyla úplně ideální. A že se ti nepodařilo splnit plán? Naběhala jsi v poslední době mnohem méně, než sis původně předsevzala? Vždyť to je dobře. Krásně sis odpočinula a svaly budou připravené podat optimální výkon právě tehdy, až to bude potřeba.

Je to nějaké zvláštní kouzlo. Stejné jako v divadle nebo v mnoha podobných profesích. Zmatek, beznaděj, chaos, pocit promarněného času. A pak najednou přijde premiéra a ten rozvrzaný stroj, na který bys nevsadila ani zlámanou grešli, se vzchopí k neuvěřitelnému výkonu a předvede koncert, že všichni zůstanou stát s otevřenou pusou.

A nemusíš se pořád ohlížet na ty ostatní. Na trati bude každý sám za sebe, zvolí si své vlastní tempo a vůbec nezáleží na tom, kdo a kdy Tě předběhne. Není Tvým cílem zašlapat soupeřky do země a ani ony nechtějí nikam zašlapávat Tebe. Jdeš překonávat sama sebe a ne ostatní. Přestaň se na ně dívat jako na soupeře. jejich zájem je i tvým zájmem.Oni se chtějí dostat do cíle stejně jako ty. A jestli budeš desátá, padesátá nebo tisící? Kdo se bude ptát za měsíc na pořadí. Zůstane jen jedna jasná informace. Uběhla nebo neuběhla.

A tak se toho neboj, ber věci tak jak jsou a přestaň konečně bláznit. Nikdo po tobě nechce překonávat světové rekordy. V sobotu se prostě a jednoduše jdeš proběhnout. Podobně jako minulou sobotu, předminulé úterý a předchozí čtvrtek. A až doběhneš do cíle, nebude to žádná konečná, ale jen jedna více či méně významná stanice na Tvé běžecké cestě. Tak ať je ta cesta co nejkrásnější a ať Tě to na ní baví. V sobotu Tě čekám v cíli. Já nebo někdo jiný. Vím, že se dočkáme.

9 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. To je přesně pro mě napsaný, to jsem potřebovala slyšet!!! Díky)))))

      Vymazat
  2. Mirku, tak to je obzvlášt povedený článek.Snad se dostane ke zraku co nejvíce nováčkům i zkušeným běžcům. I oni potřebují slovo útěchy a povzbuzení. Díky. Ilona

    OdpovědětVymazat
  3. Běhej dělá chybu, když už nevydává tvé články... JJ

    OdpovědětVymazat
  4. Tak pravil Bůh a na fotku nevybral náhodou nás s Alenou :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tu fotku nevybral bůh, ale já :-)
      A vybral jsem ji proto, že Vy dvě jste pro mě příkladem dvou úspěšných běžkyň, které se nebojí výzev a zvládají je. Nebo se pletu?

      Vymazat
  5. Něco podobného jsem si potřeboval přečíst.. I když už něco naběháno mám, je třeba si opakovat, že je to jen proběhnutí po Praze :-)
    Díky

    OdpovědětVymazat