Malťanská kronika

Co jsem ještě před pár měsíci věděl o Maltě? Skoro nic. Asi bych ji při troše úsilí dokázal ukázat na glóbusu, celkem správně bych odhadl, že tam mají teplo, vzpomněl bych si na Johanity neboli Maltézské rytíře a možná bych ze sebe ještě vydoloval informaci, že tam lidé často a z mně neznámých důvodů jezdí na kurzy angličtiny. Přitom ale nevím o nikom, kdo by tam odjel na kurz maltštiny.


Osmidenní poznávací zájezd neumožní člověku poznat do hloubky ani tak malou zemi, jako je Malta. Od něčeho se ale začít musí, ne? První člověk, se kterým jsem se kdy potkal a o kterém můžu s určitostí říct, že je z Malty, byl náš průvodce Albert. Chvilku trvalo, než mu člověk přišel na chuť, ale postupem času bylo jasnější a jasnější, že nikoho lepšího jsme si nemohli přát. Začalo to jeho roztomilou češtinou, která jako by vypadla z oka panu Kaplanovi, pokračovalo to zvláštním smyslem pro humor, který se blížil tomu českému. Mnohé perličky z maltských dějin nám vyprávěl po svém a s takovým zaujetím, že já už napořád budu dávat přednost jeho verzi před všemi oficiálními výklady.

Nemá cenu, abych opisoval z cestopisů a tištěných průvodců. Tak jen bez ladu a skladu sepíšu pár dojmů.

 
Kdo už zažil šok z jízdy vlevo v Anglii, toho Malta nezaskočí. Tedy to jsem si původně myslel, ale realita mě vyvedla z omylu. Zpočátku je to docela nápor na nervy, když se proti sobě po nesprávné straně ženou dvě auta a v okamžiku, kdy čekáte ránu, se nějakým zázrakem vyhnou. Navíc čas od času člověk zaznamená chyby v levostranném matrixu, které jsem pochopil až po brilantním vysvětlení od našeho průvodce: "Na evropském kontinentě se jezdí vpravo, v Anglii vlevo a na Maltě? Ve stínu."

Ať ráno vyrazíte kterýmkoli směrem, do večera narazíte na moře. Postavíte-li dům na samotě, brzy se vedle vás objeví soused. Poslední volnou parcelu v hlavním městě zastavěli před čtyřmi sty lety. Hranici mezi městy často pozná jen domorodec. Malta je zemí se suverénně nejhustším zalidněním v celé evropské unii. Přesto i zde najdete ještě spoustu míst, která teprve čekají na své využití. Podle množství opuštěných staveb, hotelů, ruin nebo jen pozemků obehnaných zídkou a zarostlých opunciemi se dá usuzovat, že ani Maltě se nevyhnuly současné ekonomické problémy. Ale snad jednou i na Maltě bude znovu líp. Malťané si to zaslouží.

Co dalšího na Maltě člověka bací do očí? Zdi. Jsou všude. Od těch obrovských hradebních zdí, které mají neskutečnou hloubku, délku a výšku, až po jednoduché zídky mezi pozemky, poskládané z kamenů, které v momentě stavby byly nejblíže u ruky. Stavba zdí byla pro Malťany životní nutností. Bez kvalitního opevnění by neodolali neustálým nájezdům od moře i z pevniny. Asi se jim ty zdi zkopírovaly do genetické výbavy. Získá-li Malťan pozemek, první co udělá, postaví kolem něj zeď.

Jazykové vybavení můžeme Malťanům jen závidět. Vedle Maltštiny umí prakticky každý Malťan anglicky. Výuka angličtiny prý začíná ve školce ve třech letech. I když mezi sebou se Malťané obvykle baví ve své mateřštině, dokážou během vteřiny přepnout do jiné jazykové verze. Blízkost Sicílie má za následek, že třetím jazykem, kterým se domluvíte kdekoli, je italština.

Letní krajina byla na můj vkus až příliš vyprahlá. Na jaře to je prý výrazně lepší. Neměl jsem možnost posoudit. Ostrov Gozo měl být podle dostupných informací výrazně zelenější než Malta, ale pro našince, zvyklého na pravidelný boj s bujícím trávníkem, šlo jen o trochu jiný odstín šedi. Bydlet tu pár měsíců, těšil bych se na opravdovou zelenou louku víc než na Vánoce.

Malta je největším z ostrovů souostroví. Dělí je pár kilometrů moře, ale rozdíly jsou propastné. Naprostá většina obyvatel žije na hlavním ostrově. Na menším Gozu trvale bydlí necelých padesát tisíc lidí. Pro obyvatele Goza prý platí úplně jiný životní rytmus. Na všechno mají dost času, jsou pečlivější, výzdoba fasád jejich domů je bohatší. Řekl bych ale, že to platilo dříve. Teď i Gozany zachvátila moderní doba. Čas, který původně dostali přidělený navíc, tráví v úplně stejných silničních zácpách, jaké známe z domova.

Třetím největším ostrovem souostroví je Comino. Díky odlišné geologické struktuře nemá Comino žádné vlastní zásoby vody. Proto zde trvale bydlí jen několik lidí. Náš průvodce Albert je měl všechny spočítané: "Jsou to dvě rodiny, dohromady sedm lidí. K nim jeden voják a jeden policajt. Nikdo neví, co tam ten policajt vlastně dělá. Na ostrově je jediná slušná silnice a po ní jezdí jedno auto, které řídí zmíněný policajt. A on dokázal to auto nabourat."

Snad za to může přebytek stavebního materiálu, že se až do dnešních dnů zachovaly i ty nejstarší kamenné stavby. Lidé v průběhu staletí nepodlehli pokušení rozebrat je a postavit si z nich vlastní domek, zídku nebo chlívek. A tak si i dnes můžeme prohlížet megalitické chrámy, proti kterým jsou egyptské pyramidy novostavbami. A pořád můžeme žasnout, jak se člověku doby kamenné podařilo dopravit obrovské balvany z neskutečných vzdáleností a mistrně je poskládat, že zůstaly pohromadě i po několika tisíciletích.

My, Evropané vzešlí z křesťanských kořenů, bychom Malťanům nikdy neměli přestat být vděčni za to, že naši civilizaci po staletí hájili a uhájili před nájezdníky všech možných národností a vyznání. I díky jim je Evropa taková, jaká je a snad ještě pár let bude.

Na Maltě bych natrvalo asi nevydržel. Brzy by mi začala chybět naše zelená příroda se svými rozmary počasí, věčným bojem s rostoucím plevelem a bující trávou a asi by se mi časem začalo stýskat i po té protivné zimě, na kterou vždycky tak nadávám. Ale stojí za to ji vidět. Až budete mít volný týden, zaleťte si na Maltu. Můžu jen a jen doporučit.

Pár obrázků z Malty je k vidění na rajčeti.