Co je za tou zdí?

Ach jo, pořadatelé maratonských závodů jsou prostě nevypočitatelní. Jednou postaví trať po rovině a bez překážek, jindy je to samý kopec, další si klidně do trasy postaví zeď, ale jsou tací, kteří jich nastaví do cesty hned několik. To už vůbec nemluvím o těch, kteří bez varování na kus trati položí lepivý povrch. Kdyby aspoň hned v propozicích jasně napsali: „Na třicátém čtvrtém kilometru je zeď a mezi třicátý osmý a čtyřicátý jsme na asfalt rozlili cisternu medu.“ Ne, oni se tváří jako by nic, ani do mapky to nevyznačí. Člověk pak doběhne na třicátý čtvrtý a bum, rána do hlavy o zeď. Neměl bych já je žalovat o újmu na zdraví?

Já ale tuším, co za tím bude. Kdyby pořadatelé na rovinu vybalili pravdu, nikdo se jim na takový překážkový maraton nepřihlásí. Ale copak by to nemohli pošeptat aspoň kamarádům za úplatu, ať víme, do čeho jdem?  A tak pro nás je každý maraton velkou neznámou. Jak se potom máme zodpovědně připravit?

V posledních letech jsem přešel na nový revoluční způsob finální předmaratonské přípravy. Na tři dny si vlezu do stánku na Expu a tam postávám od nevidím do nevidím. Nohám to sice na výkonu moc nepřidá, ale mám zase perfektní výmluvu, když se mě po závodě zeptáte, proč to zase nedopadlo. Krom toho se na Expu potkám se spoustou běžeckých kamarádů, které nemám šanci potkat po celý zbytek roku. Ale o Expu zase někdy jindy.

Letos jsem byl v přípravě mimořádně pečlivý po všech stránkách. Žádné hledání trenýrek na poslední chvíli. Hromádka výstroje připravená už večer předem, jízdní řády prostudované. Možná by méně bylo více, protože jsem tak pilně listoval a vyhledával optimální spoj, až se mi místo neděle podařilo přeskočit do pondělí. Když jsem se ráno přihnal na liduprázdnou zastávku, zprvu mě potěšilo, že nepojedu v tlačenici, ale po letmém pohledu do jízdního řádu mé nadšení opadlo, když jsem zjistil, že v dohledné době nepojedu vůbec.

A tak další neplánovaný předmaratonský trénink a úprk na tramvajovou zastávku, vzdálenou necelé dva kilometry. On nakonec pohyb neuškodí, ať je v jakékoli formě. Od nasednutí do tramvaje už všechno klapalo hladce. Zpoždění na Václaváku nakonec nebylo nijak tragické. 

Zbytek rezervy se ovšem rozplynul při čekání před kadibudkami. Při tak obrovské kapacitě mobilních toalet i v tomhle byl kus umění. Naprosto neomylně jsem si vybral krátkou, leč beznadějně nejpomalejší frontu na celém Václaváku. Pomalá nebylo to správné slovo. Ona byla v podstatě zamrzlá. Jako když do počítače stahujete nějaký důležitý soubor, teploměr se vám zastaví na pětadevadesáti procentech a vy se rozhodujete, jestli ještě čekat dalších pět minut, nebo operaci zrušit a začít znovu.

Lidé v okolních frontách už se několikrát vyměnili a my tři trosečníci pořád nic. Když už jsme začali nahlas meditovat o výhodách a nevýhodách smrti na toaletě těsně před maratonem, otevřely se dveře a vyšel živý a zdravý člověk. V tu chvíli se mi vlastně ulevilo víc, než o dvě minuty později, když na mě konečně přišla řada.

Rychle se převléknout, nacpat svršky do báglu, nezapomenout nic, co beru na trať a honem odevzdat zavazadlo. Jestli bych letos měl zmínit nějaké mimořádné zlepšení, je to právě nový systém úschoven. Lidé z jedné skupiny startovních čísel často dobíhají přibližně ve stejném čase. U výdeje pak tvoří nekonečnou, jen pozvolna se posunující frontu. Nový systém sám od sebe zajistí rovnoměrné vytížení úschoven. Při výdeji jsem pomalu nestačil dojít k pultu a už jsem držel baťůžek v ruce.

Ale zpátky na start.  Tedy vlastně na cestu do koridoru. Mám nárok vybíhat z béčka a ta výhoda je k nezaplacení. Dorazil jsem včas a bez bloudění. Kolem místa, že by se dalo tančit. Ale komu je před maratonem do tance, že?  Pak pole zhoustlo a dav se zvolna sunul k startovní čáře. Krásná pozice. Bránu mám před sebou pár metrů. Konečně start. Rozbíháme se prakticky okamžitě. Žádný nekonečný husí pochod. Už jen za to mi ten Silver King stojí. První metry špalírem mezi diváky. Pohyblivá lidská řeka mezi dvěma pevnými břehy. Na chvilku se nechávám strhnout zběsilým tempem. Jen na minutku dvě, než se dav trochu naředí. Pak postupně zvolňuji, i když ještě pořád nejsem na svých kýžených pěti minutách na kilometr. Můžu si stokrát říkat: „Zvolni, neblázni, uber.“ Síla davu je neskutečná.

Na plánovaném místě technická zastávka. Pražská příroda promine, ale nejde to jinak. Bohatě hydratovaný organismus chce své. A pak už nemám žádné starosti. Jen běžet a držet tempo. Nezrychlovat, nezpomalovat! Na pátém kilometru, kousek za občerstvením, se přede mnou objeví známá postava. Ilona.

Do Prahy si přijela spravit náladu po Vídni a Krakově. Nežene se za žádným rekordem, jen chce solidně zaběhnout. Ale to já chci vlastně taky, máme tedy stejný cíl. Stačí pár vět a domluva je jasná. Zkusíme běžet spolu a uvidíme, jak to půjde. A ono to funguje. Držíme rovnoměrné tempo a kilometry naskakují úplně samy od sebe. Trochu se občas rozfázujeme na občerstvovačkách, ale stačí vždycky pár desítek metrů, abychom se srovnali.

Až do dvacátého kilometru vše běží jako na drátkách. Jen asi dvakrát se mě Ilona pokoušela přesvědčit, abych na ni nečekal a běžel svým tempem. „Ale já běžím svým tempem,“ snažím se jí vysvětlit. Má pocit, že mě brzdí, ale přitom drží rychlost na hraně mých možností. Pak přichází trochu větší krize a Ilona mě opět ukecává, abych běžel sám.

Po čtyřiadvacátém kilometru mě zlomí, když se naše tempa přece jen víc a víc rozcházejí. Se začerněným svědomím přidávám na rychlosti a pozvolna ji opouštím. Kdybych jen věděl … najednou jsem sám, opuštěný a přede mnou ještě nekonečno. Nebo skoro nekonečno? Ale nohy zatím fungují a já držím tempo. Tedy mám dojem, že držím tempo. Ve skutečnosti jsem už o půl minuty na kilometr pomalejší, než na první desítce.

Je to zvláštní zážitek. V místech, kde je diváků pořídku, slyšet jen pleskot podrážek o suchý asfalt a vlastní dech. Ale ticho nikdy netrvá dlouho. Vždycky někdo vykřikne, povzbudí, zatleská. Na třicátém kilometru Vláďa. Aby stihl zopakovat fotku, běží chvilku se mnou. Stačíme prohodit pár vět: „Tak co, byla krize?“ „Ne, teprve bude,“ odvětím napůl žertem a ani netuším, jak brzy se má věštba splní.

Míjím kilometrovník se čtyřiatřicítkou. Uběhnu ještě pár desítek metrů a je to tady. Rána do zdi jako z maratonské učebnice. Nohy najednou nevědí, jak vypadá běžecký krok a hlava si nemůže vzpomenout už vůbec na nic. Proč běžím? Jak daleko mám do cíle? Jaký je čas? Samá otázka a žádná rozumná odpověď.  

Zírám na displej svého vodotěsného Nike+. Čtvrtým rokem bezchybně slouží a najednou se orosil, že stěží přečtu některé číslice. Ale co to je? Nedávají mi vůbec smysl. Jasně vidím trojku na začátku, pak čtyřku a nějaké další dvě cifry? Mozek šrotuje a nemůže se dopočítat k žádnému rozumnému mezičasu. Kdo to pořád tvrdí, že když myslím v minutách na kilometr, nemůžu ztratit přehled? Já? Jak jsem na takovou blbost přišel?

Znovu zaostřím na displej. Aha, to za trojkou není čtyřka, ale háčko. H jako hodiny. Mozek už zase nastartoval a nohy s ním. Co na tom, že obojí běží spíš na volnoběh, než na plný plyn. Zase běžím. Tempo je mi teď ukradené. Hlavně že se posunuju vpřed. Zkouším vypočítat, kdy se dostanu do cíle. Nebude to žádný zázrak, ale když udržím šest minut na kilometr, bude výsledek ještě pořád začínat trojkou. 

Vše se pozvolna vrací do normálu. V Libni se propletu zácpou sanitek. Ne, tentokrát mě ještě nedostanou. Dokončím po svých. Cíl je už jen pár kilometrů předem mnou. Ale co to zase je? Kdo tady rozlil ten med? Podrážky se vůbec nechtějí odlepit. Tohle už není běh, ale parodie na běh. Připadám si jak přerostlá moucha na obří mucholapce. Jen zvedat nohy a nezastavit se. Hlava tentokrát jakž takž funguje a já začínám počítat, že jestli se sebou něco neprovedu, překročím čtyři hodiny.

Druhá krize naštěstí netrvá dlouho, i když čas je teď vážně relativní. Třicet, osm, třicet devět, čtyřicet … a konečně Pařížská. Jsem tady, už mě nic nezastaví. Po levé straně vidím Jarku s fotoaparátem. Z posledních sil na ni začnu hulákat jak trosečník z Titaniku. Zpozoruje mě, ale pozdě na to, aby stačila zamířit a zaostřit. Otáčí a se a sprintuje někam dopředu. Zaujímá pozici, fotí, znovu se otáčí a znovu sprintuje. Druhá fotka. „Takhle to dělá celou cestu,“ křičím na diváky, ale nečekám, jestli mě někdo uslyší a pochopí.    

Jarka zůstala za mnou, blíží se modrý koberec. Ždímám ze sebe zbytky sil a přitom se nahlas směju. Okolo je hluk a snad si nikdo nevšimne, že tu jednomu běžci asi právě "hráblo". Cíl. Žiju, dýchám, stojím na nohou. Teď je tady ten pocit, pro který jsem to celé podstoupil.

Co chtít víc? Dostat se do cíle po svých i příště …   

P.S.: A Ilona, kterou jsem tak zrádně opustil na 24. kilometru? Doběhla dvě minutky za mnou :-)