... a bůh se smál ...

... když slyšel jeho plány na příští týden ...

Ještě předevčírem jsem byl přesvědčený, že mě čekají dva nejkrásnější a nejpohodovější měsíce celého roku. A pak se to všechno nějak zadrhlo.

V pátek ještě docela normální podvečerní běh se zPátečníky. Měl jen jednu drobnou chybičku. Na sraz jsem přiběhl sám. Ale nakonec i to mělo své výhody. Mohl jsem si běžet svým volným tempem, v klidu přemýšlet o všem možném i nemožném. Ani po návratu žádný náznak, že je něco špatně.
 
V sobotu jsem vstal s tím, že nejspíš vyrazíme na chatu, kde jsme  už zase tři víkendy chyběli. Ale doma se nakupila spousta takových těch drobných úkonů. až jsme nakonec chatu odložili na neděli. Nakonec žádné neštěstí, alespoň pokročím ve zpracování fotek z dovolené. Jen skočit na malý nákup potravin. Nic velkého, takže pěšky s báglem na zádech. Nikde žádný problém.

Jak jsem se tak večer povaloval v křesle u fotek, uvědomil jsem si, že už se mi zase ozývá kýla. Odoperovali ji před osmi roky, ale postupem času mi došlo, že mě někdy v neurčité budoucnosti čeká repete. Jenomže kdo by se do takové věci hrnul dobrovolně a s nadšením, že jo? Teď ne, protože bych nestihl tohle, potom zase máme támhleto, no a pak? To už přece vůbec nepřichází v úvahu.

Když jsem lezl do hajan, pobolívala kýla o něco víc než obvykle, ale nějak jsem tomu nepřikládal pozornost. V noci už se bolest na pomezí břicha a třísel ozvala důrazněji a ráno jsem zjistil, že vylézt z postele je docela problém. No ale znáte to, člověk má tendenci všechny potíže nejdřív rozchodit. Ovšem chůze byla obtížnější a obtížnější. Jako by mi někdo zlomyslně prohodil ovládání pravé nohy. Místo aby se poslušně zvedla a udělala krok, jen to zabolí a noha se posune jen o pár centimetrů.

Zajímavé je, že když se nepokouším hýbat, stát nebo sedět se dá bez problému. Ale cesta bytem se proměnila ve zkoušku vůle a trpělivosti. Teprve teď si člověk uvědomí, jak marnotratně plýtvá pohybem. Sem, tam, zpátky. Za normálních okolností taková chaotická cesta mezi kuchyňskou linkou, sporákem, košem, záchodem a koupelnou zabere pár vteřin, teď zoufale plánuji, kudy se vydat, jak co nezapomenout, kde si odpočinout.  

Když mě močový měchýř donutil vstát z postele, bylo to takové martyrium, že jsem se rozhodl do ní nevracet a teď tu sedím a sepisuju tenhle blog, než bude ten správný čas vyrazit za paní doktorkou.

Ano, je to jasné, jednou pohodové období muselo skončit. Od začátku sezony se mi běhalo tak dobře, jako už dlouho ne. Samozřejmě žádné rekordy, ale i tak vládla spokojenost největší. Věděl jsem, že nějaká zrada může přijít. Ale kdybych si alespoň byl vědom nějaké chyby, nějaké vlastní blbosti nebo zbytečného rizika. Marně listuji v paměti. Nic. Že by se takhle zrádně chovalo to nastupující stáří? No potěš koště.

Za pár hodin už doufám bude jasné, co mi je. Vám všem běžcům i neběžcům přeji krásné léto. Užijte si ho ve zdraví a buďte na sebe opatrní.