Bojovnice

Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly velké slečny. Jitka nezkazila žádnou legraci a vodopád její výřečnosti byl nezastavitelný a nevyčerpatelný.

Jak holky rostly, sem tam se dostavil i nějaký malý či větší sportovní úspěch. Jitka nebyla ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ale byla neuvěřitelná bojovnice. Možná neměla tolik medailí a diplomů, jako některé její kamarádky, ale žádná akce se nemohla obejít bez ní.

Nezměnila se, ani když jejími vrstevníky mlátila puberta. Jednou v létě jsme trávili týden na krásném lesním stadiónku v Kolíně. Odpoledne trénovaly holky startovní reakci. I v tom nejběžnějším rutinním cvičení, které už děláte po dvacáté, se občas objeví chyba. Katka s Jitkou si popletly směr a tvrdě do sebe narazily. Katka zvládla srážku bez úhony, ale Jitka zbledla jako stěna a nevěřícně sledovala ruku, která nějak divně změnila tvar.

Než jsme dojeli do nemocnice, byl už skoro večer. Seděli jsme v poloprázdné čekárně, povídali si o všem možném i nemožném a já se snažil, aby alespoň na chvilku zapomněla na bolest. Dařilo se mi to? Asi moc ne. Ale konečně jsme přišli na řadu. Postarší pan doktor nespustil oči z rentgenového snímku a povídá: "Co jste proboha dělali? Takhle zlomenou záprstní kůstku už jsem tu dlouho neměl." Pak si mě vzal kousek stranou: "Kosti nejsou ve správné poloze. Musím to srovnat a nikoho tu nemám. Pomůžete mi?" Byla to spíš řečnická otázka. Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, prostě to udělat musí. A tak jsem se na ten večer stal asistentem pana doktora.

Nasadil mi zápasnický chvat: "Takhle slečnu budete vší silou držet." Jitku jsme usadili na židli, já se snažil napodobit předvedený úchop a on začal tahat za pochroumanou ruku. Pro náhodného diváka by to vypadalo jako pohádka o veliké řepě v podání hodně malého divadelního souboru. Než se kůstku podařilo dostat do patřičné polohy, byli jsme zpocení všichni tři. "Promiň že jsem brečela," povídá mi Jitka. "Co blázníš? Já bych to tak jako ty nedal," odpověděl jsem úplně po pravdě, "příště třeba zase budu brečet já."

Uplynulo pár let, náš oddíl zanikl. Lidé se rozutekli po pražských klubech. Jádro holčičí party vydrželo, i když kamarádky už netrénovaly spolu a nevídaly se tak často. Když Jitka přestala závodit, neskončila s atletikou. S vervou sobě vlastní se vrhla do tréninku nejmladší drobotiny. První zprávu o tom, že stůně, jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Kdo by řešil nějaké nachlazení nebo bolavý sval? Pak ovšem začaly přicházet samé špatné a ještě horší zprávy.

Jitka bojovala stejně urputně, jako kdysi na atletickém oválu. Jenomže když se nemoc párkrát dostala na křižovatku, vždycky odbočila na tu špatnou stranu. Holky z atletické party za ní občas přišly na návštěvu. Ona byla tím člověkem, který všem dodával optimismus a udržoval dobrou náladu. Teprve v době, kdy nemoc pokročila a Jitka byla hodně zesláblá, přestala mluvit o budoucnosti a ponořila se do vzpomínek. Vyprávěla, dokud jí stačil dech a dokud ji nepřemohla únava.

Jsou chvíle, kdy zjistíme, jak malicherné jsou naše prožívané křivdy, nedorozumění, zrady, podrazy nebo zklamání. Pak si třeba uvědomíme, že některé starosti jsou skutečně nepodstatné v porovnání s tím, když doopravdy jde o život. Leccos bolí, ale máme-li dost času, bolest se zmírní a jednou možná nadobro zmizí. Lidská paměť je milosrdná a pomůže nám zapomenout na to špatné. A vzpomínek na dobrého člověka zůstane dost, i když tu s námi byl ukrutně krátkou dobu. Jitka odešla v prosinci přesně před čtyřmi lety.