úterý 26. dubna 2016

Boston je jen jeden

"To snad není pravda, mám bostonský limit," proběhlo mi hlavou v cíli loňského PIMu. Boston byl pro mě vždycky něčím nedosažitelným. Asi jako Everest pro pěšího turistu. Nikdy, ani v době nejlepších výkonů, jsem se k limitu nepřiblížil. Jenomže teď se mi k němu podařilo zestárnout. Věděl jsem, že má první šance bude zřejmě i poslední. Všechny hvězdy byly příznivě nakloněny a já už ji nechtěl pustit z ruky.

Do kalendáře jsem si pečlivě označil termín přihlašování, ve správný čas byl u počítače a povedlo se. Za pár dnů přišel mail o přijetí. S více než půlročním předstihem mohly vypuknout cestovní přípravy. Z původně zamýšlené minimalistické cesty se nakonec stala dvoutýdenní objevitelská výprava z New Yorku přes Filadelfii a Washington do Bostonu, takže poznávání dostalo mírnou přednost před maximálním výkonem. Ale do Bostonu se přece nejezdí lámat osobáky. Boston se musí prožít.

Těsně před cestou zůstal už jen jeden nevyřešený malinkatý zádrhel. Potřebné dokumenty k vyzvednutí startovního čísla posílají pořadatelé papírovou poštou, aby na místě vše probíhalo hladce a rychle. Mé letadlo bylo bohužel rychlejší než můj pošťák, a dlouho vyhlížená obálka dorazila do schránky dva dny po odletu. Ovšem pořadatelé počítají s každou eventualitou, jen se tím cesta za startovním číslem v maratonském expu stává o kousek komplikovanější a o jednu půlhodinovou frontu delší.



Organizace vydávání čísel a účastnických triček je neskutečně rychlá. Mít v ruce od začátku správný kus papíru, zabrala by zhruba třicet vteřin. Zato expo, to je obrovské mraveniště, ve kterém se marně prodíráte davem, beroucím útokem sportovní zboží. Lidé si drží ukořistěné kusy bot a svršků a v dlouhých hadech front postupují k pokladnám. Na dračku jdou oficiální plakáty, rozdávané zdarma. Celkem nenápadná grafika, trocha textu a proužkovaný podklad. Aha, nejsou to proužky, ale jména. Dvaatřicet tisíc jmen, podle abecedy. Hledám to své. Jo, jsem tady správně.

A pak už ráno před závodem. Odevzdat bágl (berou jen předepsané fasované průhledné bagy, výjimky neexistují) a hurá na autobus do Hopkintonu. Teprve na nástupišti autobusů si člověk naplno uvědomil rozsah celé akce. Dlouhatánská šňůra žlutých školních busů, jak vystřižených ze Simpsonů. Druhá řada zaparkovaná dveřmi tak, aby se dalo nastupovat uličkou mezi vozy. U každých dveří pořadatel s počitadlem. Naplnit, posadit a odjezd.

Sportovní vesničce na stadiónu v Hopkintonu dominuje střecha obřího cirkusového stanu. Kdo zapomněl jídlo a pití, má poslední možnost. Dobrovolníci před obrovskými kontejnery vybírají pro charitu přebytečné oblečení, které si běžci přivezli na start, aby neprochladli. A záchody, dlouhé řady kadibudek. Jenže fronty před nimi jsou ještě delší. Lámal jsem si hlavu, co budu v Hopkintonu dělat, když mám skoro dvě hodiny do startu. Teď už je program jasný. Stát frontu na záchod. Když vypadnu z kadibudky, pomalu se rozhlížím, kudy vede cesta na start. Nad branou jsou vypsané časy, kdy se která vlna má vydat na pochod do koridoru. Pořád ještě spousta času. Že bych si dal ještě jednu frontu?

Byl to výborný nápad, jen volba lajny se mi nějak nezdařila. Postupujeme neskutečně pomalu. Aby taky ne. Na nás čekají jen dvě budky, zatímco jinde jich je pět nebo šest. Ale vzdejte se pracně vyčekaného pořadí. To by bylo proti přírodě. A tak čekám, pomalu se sunu vpřed a marně hypnotizuji hodiny. Termín odchodu pomalu ale jistě uniká. Dočkám se ve chvíli, kdy zbývá posledních pár minut, než přístupovou cestu zaplaví další vlna. "Tak to jsi chlapče nezvládl," nadávám si v duchu. Co je mi platné, že mám koridor číslo jedna, když teď je přede mnou osm tisíc lidí. Jenomže zázraky se dějí. Tedy alespoň v Hopkintonu. Nechám se unášet proudem běžců čekatelů a vidím odbočku k osmému koridoru. Pak sedmému, k šestému, dav řídne. Pořadatelé nás neomylně směrují do správných míst. Trojka, dvojka a konečně má už skoro oplakaná jednička. Startovní brána na dohled a do startu dvě minuty. To bylo o fous!

Start, dav běžců se dává do pohybu, běžíme v tempu od samého začátku a kolem neskutečný hukot. Diváci ječí, povzbuzují, křičí, tleskají. Okolí trati je zaplněné davem. "Tak a teď právě běžíš Boston," prolétne mi hlavou. A nohy se hýbou samy. Držet se nějakého opatrného tempa? Ne, to prostě nejde. Držím se levého okraje trati. Les nastavených rukou, čekajících na plácnutí. A tak běžím a plácám si. S malými dětmi opatrně, s dospěláky naplno. Občas, když je nastavená ruka daleko, o kousek si prodloužím trať. Zatím je sil dost.

A jsou tu ještě další natažené dlaně. Ne napřažené k tlesknutí, ale s připraveným plátkem pomeranče. Stovky nabízených plátků pomerančů. Jen se natáhnout a běžet dál. Na pomeranče při maratonu moc nejsem zvyklý. Škoda. Ale občerstvovaček je husto tak, že občas s klidným svědomím nějakou vynechám. Zelený Gatorade mi brzy leze ušima a tak ho pravidelně střídám s čistou vodou. K vodě z vlastních zásob přidávám kapsle s minerály proti křečím.

Trať má označení nejen v mílích, ale jsou tu i kilometrovníky. Sice občas nějaký přehlédnu, ale i tak je spousta příležitostí k řešení nových početních úloh. Zpočátku svižné tempo postupně klesá, ale co na tom? Nohy pořád fungují a i nejpesimičtější propočty ukazují na čas kolem 3:55. Kopců není zrovna málo, ale pořád čekám na Heart Break Hill. Nakonec to není tak hrozné. Hrdlořezák mi dává zabrat víc. No ale síly na plýtvání už nejsou. Pokud by další plácnutí rukou mělo znamenat dva kroky navíc, už je raději ušetřím.


Poslední míle. Mám  finišovat? Ne, čas už nijak zvlášť nevylepším a tady si to ještě užiju. Povzbuzování je čím dál hlasitější. Nerozeznám jednotlivé hlasy, ale celková síla je neskutečná. Proběhnutí cílem a náznak vítězného gesta pro fotografa. Moc se nepovedlo. Únava je značná. Už sice nemusím běžet, ale čeká mě ještě dlouhá cesta. Vzdálenost k výdeji bagů mi přijde nekonečná. Ještě jeden pěší maraton? Ne, to nedám! Na krk dostávám medaili, termofólii, do ruky láhev s pitím.

A pak mi dojdou síly. Tady v zázemí už nikdo nefandí. Úschovna je zoufale daleko. Sedám na stupačku zaparkovaného náklaďáku. Jen dosednu, už je u mě zdravotnice v červené bundě. "Dejte mi minutku, jen si odpočinu." Za minutu je tu znova a další čas už mi nedopřeje. Volá dobrovolnici s kolečkovým křeslem. Tak na tom jsem ještě nejel. Cíl zdravotnický stan. Těsně než dojedeme ke stanu, kolečko se zadrhne o kryt kanálu a já, abych nespadl, vytrčím nohu dopředu. Křeč do lýtka mě překvapí tak silně, že hlasitě zařvu: "Kréémp!"

Jsem uložen na polní lehátko mezi desítky dalších lazarů. Ujímá se mě mladá zdravotnice a začne masírovat lýtko. Vyplňujeme formulář. Jméno, věk, telefon. Dostávám tablety proti křečím a druhou termofólii. Po pár minutách mi přichází změřit teplotu. To abych se posadil, že jo. Křeč do druhého lýtka mě vrátí do horizontální polohy. No a teplota? Na displeji mi ukazuje nějaké hausnumero. Devadesát sedm dva? Copak já vím, kolik to je v Celsiích? Prý trochu míň, ale dobrý. A pak změřit tlak. Předem varuju, že nic vysokého asi nenaměří. Uvěří teprve po druhé výměně manžety a stetoskopu.

Ještě pár minut a pak už hlásím, že jsem fit. Nedělají problémy. Pacientů dost. Jeden podpis na formuláři a už jsem zase volný. Jen ta výdejna báglů byla o další dvě ulice vzdálenější. Je čas na inventuru. Mám krásnou medaili, modrožlutý dres s jednorožcem, modrý nehet na pravém palci a na levém ukazováčku, zkušenost s americkou health care a maratonský zážitek, který se mi asi nikdy nevymaže z paměti. Bostone, jsi ještě úžasnější, než jsem si představoval.  


  
___________________________________
Pár dalších bostonských obrázků najdete na rajčeti. Snad tam postupně doplním i další z Ameriky.

20 komentářů:

  1. Týýýjo Mirku, krása!! Díky za zážitžky. Paráda!!!


    Jana Mat.

    OdpovědětVymazat
  2. Mirku, že v tvém popisu zážitků z Bostonu nenajdu tu míli kolem Wellesley College, to jsem tedy nečekal. :)
    To jsi tedy pěkně odflákl ... :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dobre! :) Ty jo! A jeste masaz zdarma sis uzil, no neni to parada? :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, masáž zdarma je masáž zdarma :-)

      Vymazat
  4. Gratuluji k zážitku a samozřejmě tichá běžecká závist, ale jen ta zdravá! Přeji Vám to.
    Přesně jak jste napsal, Boston se musí prožít. Ten plakát musí být skvělý, nebude nějaké foto?
    Dobrý běh! N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta jména jsou tam tak malinkatým písmem, že by na fotce asi zmizela :-) A fotky z běhu? Povětšinou jen ty oficiální. Tradičně zkroucený jako paragraf, hlavu na stranu, v cíli výraz na umření :-)

      Vymazat
  5. :).. tolikrat jsem to zavrhl.. stejne asi tolikrat jsem premyslel, ze by se to "dalo" spojit se sluzebni cestou:)... tolikrat jsem se tesil, ze splnim limit.. az jsem se vyrazne zhorsil.. nicmene jak jsem zjistil.. stale jeste diky veku splnuju limit!:)
    Krasne jsi to popsal a prozil.. Tak hezky, ze bych premyslel to zkusit se zapsat a doufat ve stesti vytazeni..:)..
    Velka gratulace! Tohle urcite nezapomenes..:)
    MSF! A at se dari a at nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě to stojí za pokus. Vliv náhody je tu minimální. Splníš-li limit o víc než 20 minut, přihlašuješ se v pondělí. Splníš-li o více než deset minut, přihlašuješ se ve středu. Splníš-li, přihlašuješ se v pátek. Tam už se na Tebe nemusí dostat, ale šance tu je. A rozdělení do vln a koridorů už je důsledně podle časů. My staří dědkové máme výhodu, že pak kolem nás běží samé mladé baby :-)

      Vymazat
  6. Nádhera Mirku...zážitky jsou úplně nejvíc☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně jsou. Ale každý si může najít nějaký svůj Boston a zážitky tam budou taky nejvíc :-)

      Vymazat
  7. Míro moc gratuluji a díky za zprostředkování tvých zážitků. Muselo to být hustýýýýý! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, bylo to hustý. Hustší než jsem čekal :-)

      Vymazat
  8. Ahoj Mirku, blahopřeji k výkonu. Krásný článek a fotky na rajčeti. Miloš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Když už tam člověk letí takovou dálku, tak fotí jak vzteklej (tedy kromě běhu), takže fotek je mnohem víc, ale bude mi nějakou dobu trvat, než je zpracuju.

      Vymazat
  9. Tyjoooo Mirku, to je krásný čtení :-)..a zážitek určitě taky :-)..Gratuluju :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Bude-li čas na Expu, dodám podrobnosti :-)

      Vymazat
  10. Běžela jsem ho v roce 2014, tak jsem si Boston u tvého článku znovu proběhla aspoň ve vzpomínkách. Díky za krásný článek!

    OdpovědětVymazat