čtvrtek 12. května 2016

Maraton? - With a Little Help From My Friends

Foto: Jitka Narovcová
Sportovní teorie možná tvrdí něco úplně jiného, ale maraton se dá v podstatě běžet dvěma způsoby. Hlavou nebo srdcem. Jak že se běhá srdcem? Hned od začátku se necháte strhnout atmosférou, optimismem (obvykle naprosto neopodstatněným) a iluzemi o vlastní kondici. Člověku na trati postupně dojdou iluze, optimismus a posléze i síly. Poté zbývá jen to srdce, aby přemluvilo hlavu, že situace vůbec není beznadějná, protože někde v těle máme ty zásoby energie, o kterých jsme doposud nevěděli. Asi jako když polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem v největší nouzi objeví zapomenutého housera. A kupodivu většinou se ty skryté zásoby doopravdy najdou, takže se do cíle nakonec nějak dostanete, ba někdy dokonce i doběhnete.

A pak existuje druhý způsob. Běžet hlavou. Zvolit správné tempo, které se dá vydržet celých
42 kilometrů. Zaběhnout první půlku na chlup stejně rychle jako tu druhou. Tak tenhle způsob znám pouze z knih a z vyprávění, protože ať si před startem dávám jakákoli předsevzetí, skutek utek. Někdo vpředu vystřelí, začnou hrát Vltavu, diváci kolem křičí a kde jsi rozume? Pryč.

Jenomže tentokrát jsem věděl, že bych to s rozumem měl aspoň zkusit. Teorie tvrdí, že k plné regeneraci a doplnění energetických zásob u nás běžných smrtelníků po maratonu dojde za šest týdnů. No a já si ten předchozí odběhl přesně před dvaceti dny. Takže rozkaz zněl jasně: Nebláznit, rozběhnout to opatrně a doufat, že palivo v nádrži dojde co nejpozději, v ideálním případě až za cílem. Jenomže jak už to tak bývá, do výpočtu rozumného tempa mi tak trochu kecal ten optimista, ukrytý někde uvnitř hlavy.
Foto: Jitka Narovcová

Start v houfu kamarádů je mnohem příjemnější, než když se člověk ztrácí sám v anonymním davu. Když je s kým prohodit pár slov a popřát si se všemi v dosahu hodně štěstí, to pak minuty před startem utíkají samy. Dokonce utíkaly tak rychle, že když padl výstřel, neměl jsem nastartované hodinky. Naštěstí se družice chytily pár metrů za startovní čárou. Kamarádi se brzy rozutekli. Někdo zmizel vpředu, jiný se propadl dozadu. Nevadí, však oni do cíle trefí sami.

Kousek za šestým kilometrem mě dotáhl Libor, běžecký parťák z Barrandova. Ve dvou se to lépe nejen běží, ale taky povídá. Kilometry ubíhaly docela příjemně, žádný zádrhel. Na desítce jen minutu za superoptimistickým plánem. Čerstvý bostonský zážitek mě nutil srovnávat. V Praze není kolem trati tolik diváků. Některá místa jsou skoro liduprázdná. A většina lidí se doopravdy jen mlčky dívá, takže člověk slyší sousedův dech a vlastní kroky. O to víc potěší každý výkřik, zafandění, každé zatleskání, každý letmý povzbuzující pohled.

Jenomže v Praze mám navíc něco, co nenajdu nikde jinde. Známé tváře na trati, na občerstvovačkách, na ulicích kolem. Ivča na Národní, Zdeněk u Prašné brány, Iva s Martinou v Nuslích, Lenka pod Vyšehradem, Ruda za mostem, Dalibor a Honza v Karlíně, Veronika u tunelu, Jitka na nábřeží, Tomáš se ženou a Pavel v Pařížské. K tomu Jarmilka s Michalem a Pavlou na karlínské občerstvovačce, Karolína na Smíchově.

Foto: Pavel Zámostný
A to samé v běžeckém poli. Chvíli se vezeme za Věrkou, před otočkou zahulákám na Enrica, za otočkou na Ilonu. Prohodím pár slov se Zbyškem a když pomyslím, že jsem utekl Mirkovi, uvidím ho před sebou. Vždyť já i kdybych chtěl vzdát, zastavit a nenápadně se odplazit z trati, nemám šanci to udělat, aby si mě někdo z přátel nevšiml. A tak co mi vlastně zbývalo? Běžet až do cíle.

Půlmaraton jsme s Liborem zvládli hladce. Ještě pětadvacítka bez problémů. Pak přišla občerstvovačka na šestadvacátém a než jsem se vymotal ze zmatku  rukou, nohou a kelímků, Libora jsem někde ztratil. Nedá se nic dělat, do cíle už musíme každý sám. Až do pětatřicítky žádný problém, ale zeď si na mě tentokrát počíhala na šestatřicátém. Žaludek jako na vodě a břicho se kroutí jen při představě, že bych se měl pokusit cokoli sníst. Na poslední občerstvovačce už si netroufám ani na vodu.

Na sedmatřicátém kouknu na hodinky. Pauza? Jak to? Zřejmě jsem nějakým neopatrným pohybem zmáčkl tlačítko. Ale kdy? Před minutou, před dvěma? Netuším. Ale není to už jedno? Vyložený propadák už to nebude a dobrý čas už bohužel taky ne. Hlavně že běžím a blížím se k cíli.
Foto: Pavel Zámostný

Ale co s člověkem dokáže udělat hukot v Pařížské, to byste nevěřili. Snažím se zrychlit a neudělat při tom zbytečně dlouhý krok, aby mě na poslední chvíli neskolila křeč. Ten styl sice musí vypadat směšně, ale funguje. Posledních pár stovek metrů. Hluk kolem je tak silný, že se nahlas směju. Že budu za cvoka? No a co. Vždyť asi jsem, ne?

Nakonec jsem svůj bostonský čas z dubna překonal o necelých dvacet vteřin. Dva maratony za sebou se dají zvládnout, ale jeden mi bude příště stačit. Jestli budou sloužit nohy i za rok, máte mě tu zase. Ta Pařížská za to stojí.

4 komentáře:

  1. :).. moc pekny, moc pekny.. Vazne jsem premyslel, ze bych po Peronovi sel "vyklusat" do centra..Jeste byly charitativni mista.. Ale nakonec jsem zustal doma a sekal dobrotu:).
    Mozna naprezrok.. mozna naprezrok by to stalo za rec..:). Naladil jsi me:). MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak tomu říkám výklus :-) Taky se měj.

      Vymazat