O zemi, kde ráno znamená odpoledne II - rychlokurz náboženství

Posvátný most Shin-kyó

Vyprávět, že vlak směrem Nikkó jel načas, byl rychlý a pohodlný, to by bylo nošením dříví do lesa. Ale z činnosti průvodčích jsem zůstal paf. Vejdou do vagónu, pozdraví a rychle zmapují situaci, aby náhodou neprudili některého cestujícího zbytečně. Zbylým pasažérům zkontrolují jízdenky či místenky, dojdou na konec vagónu, udělají čelem vzad, ukloní se, pozdraví a pak teprve odejdou. Že potom za několik minut dorazí se servírovacím vozíkem plným občerstvení, to už je jen nepodstatný detail.

Ještě před vstupem do Nikkó jsme ale nemohli minout nádherně červeně lakovaný posvátný most Shin-kyó a větrem poháněnou zvonkohru, umístěnou na jeho předpolí. Stovky zvonků, reagujících na každý náhodný záchvěv větru, vyrábějí nenapodobitelný zvukový vjem.

Než vstoupíme do chrámového komplexu Nikkó, musíme něco vědět o místním náboženství. Přiznávám, že čím víc jsem se dozvídal, tím větší jsem z toho měl v hlavě guláš. Šintoismus a buddhismus zde po mnoho generací existují vedle sebe. Bohové a bůžci na sebe zřejmě ani moc nežárlí a přestup od jednoho vyznání k druhému zde neznamená žádný smrtelný hřích už proto, že mnoho Japonců praktikuje obě víry. Šintoistické brány Torii, které původně ohraničovaly přístup ke svatyni a mimo jiné slouží jako přistávací plocha pro boží posly (my jim říkákáme ptáci), najdeme nejen všude na zemi, ale velice často i ve vodě. Šintoismus zaplnil celé Japonsko neskutečným množstvím bohů a bůžků a jejich sošek nejrůznějších velikostí, mnohým z nich opatřil slušivé bryndáčky nebo pletené čepičky. A Buddha, ten je nad věcí a tváří se spokojeně. I on má dostatek příznivců. 

Protože Šintoismus nevyžaduje žádný iniciační obřad, vstupují Japonci do života převážně jako Šintoisté. A v pokročilém věku, když zjistí, že budhismus se šancí na reinkarnaci není úplně marný, stanou se z nich buddhisté. A nepoučený Evropan, když se v tom pokouší zorientovat a zjistit, kdo za co může, nemá nikdy úplně jasno. Ví jen, že není radno chodit do lesa, protože tam se nějaký duch či bůh může objevit za každým stromem či kamenem, pokud bohem zrovna není právě ten kámen. A zkoumejte v tom mumraji, který duch je hodný a který zlý. 

Má zlý výraz a proto je vlastně hodný

Při rozdělování na dobro a zlo nepomůže ani výraz tváře, protože čím strašlivěji se která postava tváří, tím lépe dokáže zahnat zlo a tak je vlastně hodná. Je dobré vědět, že zlo neumí překonávat horizontální překážky, protože vodorovné trámy v dřevěných stavbách mu brání, aby vstoupilo dovnitř. Mám ale jedno podezření. Dávní stavitelé praděpodobně postřehli, že stavby s vodorovnými trámy na úrovni podlahy jim lépe drží pohromadě a tak si jen našli vhodné zdůvodnění. 

Musím ale uznat, že některé tradice spojené s vírou jsou velmi zajímavé a užitečné. V některých oblastech věřící například jednou ročně vezmou sošky, naloží je na speciální nosítka a projdou s nimi městem, aby se bohové mohli přesvedčit, co nového se za ten rok podařilo vybudovat. Vcelku chápu, že u nás se nic podobného neujalo. 

Vstupní portály vedoucí ke svatyním bývají nádherné a jejich výzdoba dokonalá, aby lidé svá božstva náležitě uctili. Tedy skoro dokonalá, aby

Výzdoba musí být téměř dokonalá

se bohové neurazili, protože dokonalost je vyhrazena jen jim. Složité, co? Ale najít tu jednu konkrétní nedokonalost na bráně, kterou jsme začali zkoumat, by se nám bez nápovědy do konce otevírací doby zřejmě nepodařilo.

Tak které přání splníme dnes? 

Božstva ovšem umí své věrné náležitě odměnit. Čím? Tu vyslyší modlitbu, tam splní přání a támhle nakloní paní štěstěnu na správnou stranu. Fantazii se meze nekladou. Věřící mají dostatek příležitostí, jak své požadavky doručit.  Někdy stačí napsat je na lístek, ten složit do úzké pásky a pásku přivázat na  správné místo k ostatním přáním. Pak už jen stačí čekat, kdy na ně dojde řada. Božstva jsou vcelku chápavá a vědí, že v lidském světě se dá každá žádost podepřít hmotnými argumenty. A tak ta správná kasička pro sponzorské dary bohům bývá obvykle nablízku.

Ještě jedna věc ve mně vyvolávala zmatek. Co je chrám a co je svatyně. Věc je pravděpodobně složitější, ale já si našel mírné zjednodušení (znalci prominou). Do chrámu mohou věřící vstoupit, zatímco na svatyni se mohou jen dívat zvenčí. A tak například vím, že Toshogu je svatyně, ale ono to pro nás turisty není až tak důležité. Další hádanku jsem ale po celou dobu návštěvy Japonska nerozluštil. Co je jen řemeslo a co už je umění. Tolik propracovaných detailů, staletími vypiplaných postupů, to se v takové koncentraci jinde na světě těžko najde. 

O zemi, kde ráno znamená odpoledne I - v cizím mraveništi

Plán na letní exotickou cestu vznikal postupně a cesta k němu nebyla přímočará. Úplně první debaty vlastně byly o zcela jiné zemi.

Jenomže plánujte něco během Silvestra, že jo? Se stoupající hladinou alkoholu v krvi začaly padat připomínky, návrhy a změny návrhů, až z toho nakonec bylo Japonsko. Ale teď už můžu říct, že to byla výborná volba.

Naše dvanáctičlenná skupinka se sešla na letišti hodinku po poledni. A pak? Jako bychom nasedli na kolotoč, který se zastavil až při návratu o šestnáct dnů později.

Letěli jsme proti času a cesta zahrnovala přestup s poměrně dlouhou přestávkou. Není tedy divu, že se nám  někam vypařil jeden den života. A my se, mírně zdecimovaní cestováním, v podvečer dalšího dne ocitli na tokijském letišti Narita. Tam už na nás čekala Denisa, náš průvodce a zachránce pro dny příští. 

Proč zachránce? Protože bez ní bychom jeden jako druhý byli úplně ztracení. Bez ohledu na počet absolvovaných tříd a znalost západních jazyků se z nás najednou stali hluchoněmí analfabeti. Tedy ne úplně. Rozuměli jsme si navzájem a co hlavní, rozuměli jsme Denise, která si zase rozuměla s Japonci. 

První dojmy? Jsme jak výsadek mravenců omylem opuštěný v cizím mraveništi. Naštěstí se ukázalo, že v mraveništi přátelském, kde se nás nikdo nepokoušel ani vypudit, ani sežrat, ale všichni ostatní spěchající mravenci se nás, cizí mravence, snažili minout, obejít, nezašlápnout nebo, vyskytla-li se potřeba, dokonce poradit či pomoci.  

Denisa se stala jediným bodem, podle kterého jsme se orientovali a za kterým jsme se s plnou důvěrou a beze stínu pochybnosti vrhali, když zvedla ruku a vydala se jakýmkoli směrem. Postupně jsme začali chápat, že pohyb kolem nás není nahodilý, ale že všichni ti spěchající lidé  se v tom mumraji doopravdy orientují a bez kličkování míří za svým cílem. 

A tak jsme taky zamířili. Naše první setkání s japonskou dopravou potvrzovalo pověsti. V metru je doopravdy místy docela narváno a vlaky vážně jezdí na čas. Naše první japonská cesta do hotelu byla netradičně zakončena jízdou taxíkem. Protože třináct lidí se do jednoho taxíku nenarve, museli jsme se rozdělit. Jako samozvaný velitel jedné skupinky jsem obdržel obálku s penězi a instrukcemi. Až dojedeme na místo, zaplatím a požádám pana řidiče o účtenku kouzelným slovem, napsaným na okraji obálky. 

Už si bohužel nepamatuju, jak to kouzelné slovo znělo, ale doopravdy zafungovalo a já skutečně dostal účtenku.

To je tedy jedna verze. Daleko pravděpodobnější je verze druhá, že bych tu účtenku dostal, i kdybych mlčel jako ryba. No ale já se držel té první varianty a byl jsem pyšný na své jazykové schopnosti.

Během letu do Japonska jsem totiž v záplavě filmů a hudby objevil tři lekce Japonštiny, které jsem si stihl asi desetkrát zopakovat. Obsahovaly něco kolem dvaceti slov, z nichž jsem po vystoupení z letadla osmnáct okamžitě zapomněl.

Tedy ani to není docela pravda. Zapomněl jsem všechno, ale ta dvě slova jsem pak postupně naposlouchal a začal používat. To první, kon-ničiva je pozdrav. A ten doopravdy fungoval. To druhé, arigató, nefungovalo vůbec. 

Původně jsem myslel, že je to špatnou výslovností, ale pravda je někde jinde. Japonština se asi tak z poloviny skládá ze zdvořilostních frází, takže říct jen tak natvrdo "díky" je jedním ze znaků hulvátství, které je tolerováno jen dementům, cizincům a dementním cizincům. Celá děkovná formulka obvykle zní "arigató go-zai-mas" a samotné arigató japonci velmi často úplně vypouštějí. Takže tím jsem vyčerpal své znalosti Japonštiny. Uměl jsem z dřívějška ještě jedno slovo, sayonara, ale s tím jsem taky mnoho kladných bodů nezískal.

Když jsme před cestou nasávali první praktické informace o Japonsku, všichni nás varovali, že na každém kroku musíme počítat s nedostatkem místa a hotelový pokoj bude pravděpodobně zmenšenina evropského v měřítku jedna ku dvěma. První z mnoha omylů. Úplně normální velký pokoj s širokou postelí a veškerým vybavením.

... a ty tady budeš celou noc mávat vlajkou

Noc byla ještě mladá a zvědavost zvítězila nad únavou, takže hurá na první pěší obhlídku nejbližšího okolí. To bude mumraj. Auta, vlaky, lidi ... ano, to všechno tam bylo. Jenomže šestiproudová silnice s podjezdy se dala jen občas zahlédnout někde dole. Nad ní koleje metra, pak viadukty pro rychlovlaky a až úplně nahoře my na pěších lávkách s proskleným zábradlím.

Nějaký rozsvícený neon už člověka nepřekvapí, ale jedno překvápko si Japonci přece jen přichystali. Když jsme se dostali na normální ulici, zdálky bylo vidět, že i v Japonsku se občas musí něco opravovat. Těsně před dopravním omezením stál chlapík v přilbě a svítícím obleku a usilovně mával vlajkou, jako by šlo o život. Jeho nasazení bylo ďábelské a on neumdléval. Nedával najevo jakoukoli únavu, jen mával a mával. Pak jsme přišli o kousek blíž a ejhle, on to byl velký svítící displej.

Trošku nás mrazilo, že v mnoha vysokých administrativních budovách se v deset večer ještě svítilo. Práce prý končí, když jde domů šéf. Ten den se šéfům asi moc nechtělo domů. Však ne nadarmo mají Japonci ve slovníku Karóši - smrt z přepracování. My jsme se ale hned první den přepracovat nechtěli a zamířili do hajan. Druhý den nás čekala cesta vlakem do chrámového komplexu Nikkó.