neděle 28. října 2012

Mé "zítra" bylo předevčírem

Ve čtvrtek jsem řekl, že zítra už konečně vyběhnu. Bylo na čase, aby nedobrovolná běžecká pauza skončila. Možná se dalo ještě chvilku počkat, ale už týden se cítím skoro zdravý, tak proč to nezkusit. Navíc na hraně víkendu pořádáme pravidelné společné běhy se zPátečníky. Mám teď nějak moc absencí, je na čase vylepšit bilanci.

Domů jsem se v pátek dostal včas. Nebylo nutné nic dohánět na poslední chvíli. V klidu jsem se převlékl, do ledvinky zastrčil klíče, mobil a kapesník. Bez kapesníku poslední dobou nedám ani ránu. Na tělo tři tenké funkční vrstvy, k tomu elastické třičtvrťáky. No, vlastně už ani moc elastické nejsou, zadní zip už se nedá zapnout, manžety přes lýtka už dávno nepruží a ze švů sem tam lezou nitě. Ale v ničem se mi neběhá tak dobře a já se přece nechystám na módní přehlídku.

Na zastávce, od které pravidelně vybíháme do Prokopáku, jsem příliš brzy. Asi jsem od své babičky získal nějaké geny nedočkavosti. Když někam cestovala, obvykle stávala na autobusové zastávce minimálně se čtvrthodinovým předstihem. Já sice tak obrovské časové rezervy nemívám, ale pro většinu lidí mám pověst dochvilného člověka. Když říkám pro většinu, musím uznat, že u některých lidí se mi ta dochvilnost nedaří. Ať se snažím sebevíc, pro ně zůstávám zařazený ve škatulce notorický opozdilec bez naděje na zlepšení.

Abych z dlouhého čekání nevychladl, dvakrát oběhnu nedaleké parkoviště. Už se překulila šestá, ale pořád zůstávám sám. Když už pomaličku ztrácím nadějí, objevují se skoro současně Karel s Jitkou.Přibíhají každý ze své strany úplně přesně, jako by za rohem čekali na časový signál. Jsem docela rád, že dnes nepoběžím sám.

Sice už je šero, ale na cestu pořád vidíme dobře. Za týden, až bude posunutý čas, už budeme za tmy i startovat. Nikdo z nás se nehrne do rychlého tempa a já jsme docela rád, protože bych se svou současnou fyzičkou rychlý běh asi dlouho nevydržel. Karel, ta nevyčerpatelná studnice atletických informací a statistických údajů, vytahuje z rukávu novinky z běžeckého světa. Nevím, kam na všechny ty zprávy chodí. Někdy by ho člověk skoro podezíral, že si informace a časy z historických tabulek vymýšlí, ale už jsem se několikrát přesvědčil, že vše sedí na desetinku. Někdy mám dojem, že Karel zná i naše dosažené časy lépe než my sami. Že je někdo chodící encyklopedie, to není nic divného, ale Karel je jediná běhající encyklopedie, kterou znám.

Pak se hovor stočí na další běžecká témata. Povídáme a povídáme, hlava je najednou úplně mimo a nohy běží úplně samy. Jako bychom proběhli nějakou dírou v časoprostoru, hodina je najednou pryč a já, kdybych si nebyl jistý, že jsme se domlouvali na obvyklé zimní trase, ani bych nevěděl, kudy jsme běželi. Asi to není podchyceno v žádných statistikách, ale pomalu běžící mužský se občas dokáže zařadit k nejukecanějším tvorům planety.

Vracíme se zpátky na zastávku. Loučím se se svými spoluběžci a mířím k domovu. Ještě mě čeká necelá desetiminutovka běhu. Tělo je sice unavené. Vím, že po fyzické stránce jsem předvedl docela mizerný výkon, ale hlava je spokojená. Jsem zpátky, zase běhám. Přesně tohle mi v uplynulých týdnech chybělo. Jen jedno mi není tak docela jasné. Co jsem potřeboval víc? Zase se znovu pořádně proběhnout, nebo se pořádně vykecat?  

3 komentáře:

  1. No s tim pomalu bezici chlap ne nejukecanejsi...:) .. to jsi vystihl naprosto presne. Ja kdyz bezim a povidam si, tak i maraton bezi super.. Tak semu zdar! 12 alias kecal:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Copak ukecaní jsme, to je pravda, ale hladovět bych k tomu nedokázal. Máš můj obdiv.

      Vymazat