Tříkrálová běžecká párty

Začátek roku pro mě znamenal poněkud hektické pracovní nasazení, ale takový drobný detail mi nemohl zabránit, abych se nepřihlásil na Tříkrálovou běžeckou párty. Přece když se nabízí taková akce, nemůžu jen tak sedět za pecí. A tak jsem měl o sobotním programu jasno. Dopředu bylo zřejmé, že nebudu schopen pomoci s pořádáním, ale proč si takovou akci jednou za čas nevychutnat z pohledu účastníka?

Svatý Petr byl milosrdný a předem odstranil všechny zbytky sněhu. Pak si ale zřejmě uvědomil, že ani milosrdenstvím se nemá příliš plýtvat. Lidé to nemají rádi. Zařídil proto počasí typu "psa by nevyhnal" a začal pilně  zavlažovat, aby si účastníci nemohli stěžovat na sucho. Vše mimo asfalt se tedy proměnilo v nasáklou houbu a tam, kde prošlo víc lidí, se travnaté plochy změnily na dokonalé bahenní lázně.

Úplně včas mi nedošlo, že se nehlásím na obyčejné běžecké závody. Samotný běh byl jen řadovou položkou na seznamu dalších atrakcí. Hudba, plážové oblečky, havajské tanečnice, horké alkoholické drinky, plyšoví ptáci a opice. Snad nejvíce mě, zatvrzelého zimomřivce, fascinovala otužilecká vložka. Lidé, které bych jinak považoval za vcelku normální, se v lednu svlékali do plavek a vrhali do kalných vod Počernického rybníka. A to si ještě někteří stěžovali, že vlastně není to pravé počasí pro otužilce. Nevím. Mně se zdálo být dostatečně hnusně na cokoli, při čem je nutné sundat třeba jen jedinou vrstvu.

Za jedinou výjimku, při které jsem v takovém nečase ochotný shodit nějaký ten textil, považuji běh, protože se při něm člověk rychle zahřeje. Málem jsem na něj v zápalu jiných atrakcí zapomněl, ale můj pohled padl na hodinky včas. Tedy ne dost včas na to, abych se pořádně rozklusal a rozcvičil, ale dostatečně včas na to, abych alespoň přišel na start. Můj běžecký výkon tomu plně odpovídal, ale někde uvnitř se probudilo závodnické střevo. Neumím si to vysvětlit. Když na triko přišpendlím číslo, neumím běžet zvolna a na pohodu. Něco mě nutí zadýchat se víc než obvykle bez ohledu na to, že fyzická kondice je někde hluboko pod normálem.


A tak jsem běžel jak zpomalený film a trápil se, jako by šlo o mistra severní polokoule. Jakmile se mi, samozřejmě v hloubi startovního pole, podařilo odkroužit správný počet koleček, zamotal jsem se do hloučku v cíli, na krk mi pověsili krásnou medaili a já v euforii začal uvažovat, jestli přece jen nevyzkoušet návštěvu rybníka. Zbabělec ve mně ale nakonec zvítězil a já se neodhodlal k žádnému většímu ponoru, než po kolena.

Otužilce Machyho jsem při jeho plavbě sice pozoroval s obdivem, ale bez závisti. A když jsem ho pak viděl dobrých deset minut po koupeli, lehce promodralého a těžce vibrujícího, říkal jsem si, že už konečně vím, proč televizní přenosy z otužileckých akcí končí okamžitě v momentě, kdy plavci lezou z vody.

A jaké jsem si z celé akce odnesl poučení? Že jenom hlupák jezdí autem na akce, na kterých k největším atrakcím patří speciální povánoční punč. Příště přijedu metrem. Nebo že bych si přivezl lahvičku? A co třeba malý demižónek?  

Dalších pár obrázků z Tíkrálové běžecké párty najdete na rajčeti.