Do Kunratic frak neberu

Velká Kunratická je pro mě čím dál víc spíš společenská než sportovní událost, i když nejsme zrovna ve fracích nebo večerních róbách, sem tam máme nějaké to bláto za ušima a občas na ostatní při převlékání vystrkujeme holé zadky. Je to takové běžecké potkávací místo. Člověk se pořád s někým zdraví. S někým si jen kývneme, s někým stihneme prohodit pár vět. Už patří k běžeckým zvyklostem, že před závodem se všichni tváříme jak lazaři. No a závod potom ukáže, kdo je lazar doopravdy a kdo ne. 

Jako třeba Škrabka nebo Honza F. Oba si stěžovali, jaké je pronásledují zdravotní trable, že se s tím vlastně ani nedá pořádně běžet. Možná jen tak pomaličku belhat. A pak otevřeš výsledky a zjistíš, že jeden Ti nadělil skoro čtyři minuty a ten druhý aspoň dvě. Ale je to takový folklór a člověk podobné řeči po letech bere s náležitým odstupem. 

No a pak jsou tady ještě opravdoví marodi, kteří si zkrátka musí zapsat čárku, i když jim vážně není do skoku. A tak jsem třeba viděl v cílové rovince finišovat chlapíka s francouzskou holí. Nebo Pepa Smetana, starý zkušený trenér (jinak ještě mladej kluk). Má vážné problémy s achilovkou, že skoro nemůže chodit, ale do Kunratic musí. No a samozřejmě i v tom stavu, že by ho doktor ve špitále nepustil samotného ani na záchod, on zaběhne čas, že mu půlka startovního pole může jen tiše závidět. Kunratice občas dělají zázraky jak v Lourdech (aha, teď se česky správně píše v Lurdech).

Protože na závodech, ve kterých vybíháme všichni najednou, si moc nezafotím, tady se obvykle snažím nějaký ten obrázek udělat. Stačí přijet včas a po závodě hned nepospíchat domů. Člověk sice nemá možnost vidět a porovnávat celé startovní pole, ale nasát atmosféru z různých míst a náhodně vyfotit pár kamarádů, to se obvykle povede. 

Ovšem pak začnu mačkat spoušť a velice rychle zjistím, že už jsem od posledka (nebo tentokrát předposledka) zapomněl, jak mizerné světelné podmínky jsou v listopadovém lese a že pokusy o focení s bleskem se mi většinou taky moc nevedou, že nestíhám mířit, natožpak ostřit. No a pak se mi ještě povede zkazit i pár záběrů z kategorie nejsnadnějších, kdy se nikdo nehýbe a všichni čekají, až cvakne spoušť. No a vysvětluj pak, kde je fotka, když místo obličeje mám rozmazanou skvrnu s několika perfektně ostrými stromky daleko na pozadí. Ale i tak tam fotím rád. Lidi jsou většinou usměvaví a vstřícní. Snad nás v tu chvíli spojuje fakt, že všichni bojujeme proti nepřízni živlů, přírody a gravitace.

No a pak už byl čas odložit foťák, utáhnout si tkaničky a jít se rozklusávat. Kunratická je tak krátká, že pořádné rozběhání a rozcvičení je naprosto nutné. Tady nejde říct: "Zahřeju se během prvních dvaceti minut závodu." Kdo si to řekne, rozehřeje se až v cíli.

A tak jsem naběhal skoro pět kilometrů, cvičil, hýbal se a netrpělivě šmíroval startu, abych napoprvé zjistil, že na mě přijde řada asi za tři sta čísel. A pak už jen za dvě stě, za sto, za padesát ... ono to potom nabere takový fofr, že se člověk nestačí divit. Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem takhle měl pořád dost času, až jsem ten svůj start málem zmeškal. Prodral jsem se tehdy na startovní čáru tři vteřiny před vyběhnutím. 

Tentokrát se nic podobného nepřihodilo. Jen jsem pořád neviděl svého spoluběžce. Když už jsem ymslel, že poběžím sám, nakonec dorazil i on. Mladej kluk, vyloženě sportovní postava. A taky že jo. Mířil na čas kolem 14 minut, tedy daleko za hranice mého chápání. Potřásli jsme si rukou (já už v tom předstartovním stresu ani rukavici nesundával) a šlo se na to. Hned od startu jsem ho nechal utéct. Hlavně se neutavit hned na prvním kopci. To se mi myslím docela podařilo. Pár lidí mě sice předběhlo, ale žádné velké davy. Nemám to přesně spočítané, ale zvlášť ve druhé půlce jsem víc předbíhal já. 

Největší hrůzu jsem měl z toho, jak polezu na Hrádek, když tam letos není lano. Nakonec to zdaleka nebylo tak hrozné. Prostě jsem zvolil stopu, nekoukal nahoru a šlapal. Nohy ani moc neklouzaly, sem tam to trošičku ujelo, ale jen o pár centimetrů. Ke konci Hrádku už jsem lezl po všech čtyřech, ale nahoře to bylo v pohodě, zbyly mi síly, takže jsem okamžitě mohl přejít do běhu. Dolů s kopce to obvykle docela pouštím. Mívám vyhlédnutý jeden strom, o který se vždycky snažím zbrzdit a kupodivu to klaplo i letos. Takže docela rychlý sešup a žádná rozplácnutá huba někde dole v potoce. 

Poslední kopec mi obvykle dává zabrat víc než Hrádek a tak jsem přešel do chůze hned, jak začalo prudké stoupání. A jako na potvoru se tam vyloupl jako divák Škrabka s poznámkou, kterou už si nepamatuju. A tak mi hlavou blesklo: "Tak aspoň teď těch pár kroků dělej že běžíš." Nohy ale vzaly pokyn hlavy až příliš vážně a já vyrazil nahoru takovým fofrem, že mě Škrabka začal okřikovat, ať to nepřeháním. Asi se bál, že mě bude mít na svědomí, až mě to za dvacet metrů klepne. Ne, po dvaceti krocích mě nekleplo, ale přestal jsem předstírat, že ještě můžu běžet. Pak už jen předklon a drápání se nahoru. 

Když jsem na vršku posledního stoupání zjistil, že nohy jsou ještě pořád ovladatelné, věděl jsem, že je vyhráno. Stačilo už jen běžet do cíle ... a tak jsem běžel. V posledním klesání šikmým svahem jsem měl dojem, že letím jak vítr a že rychlejší už to být nemůže, ale z toho omylu mě rychle vyvedl jeden borec, který se v cílové rovince hnal přede mě. 

No ale cíl, spokojenost a konec kyslíkového dluhu. Je pravda, že jsem byl natolik mimo, že jsem se zapomněl podívat, kolik mi naměřila časomíra, ale čas namačkaný na stopkách tomu docela odpovídal. O osm vteřin hůř než loni, ale o dvacet líp než předloni. Takže závěr je myslím dost jasný. Budu-li mít obě nohy zdravé a neztratím nervy v internetové přihlašovací loterii, příští rok jsem v Kunraticích zase. 

Devět koleček ve Stromovce

foto: Jan Flaks

Vlastně jsem se původně připravoval na docela jiný maraton. Ten ovšem nevyšel a s mým tréninkovým úsilím to těžce zamávalo. Nějaký ten kilometřík v přípravě jsem si přece jen odběhl, tak co s tím? Stromovka tedy přišla docela vhod.

Ale kde jsou ty časy, kdy jsem před maratonem dodržoval tréninkový plán, omezoval se v jídle, kontroloval váhu, dlouho spal, regeneroval, posiloval, protahoval, testoval boty a ponožky, učil se pít za běhu a lámal si hlavu desítkami dalších detailů, jako by šlo o život. Teď už se má příprava scvrkla jen na tři běhy týdně, a to do toho ještě nesmí vlézt nic důležitějšího. A přiznávám, doma už to je tak nastavené, že důležitější je prakticky všechno.

Ambice na nějaký slušný výsledek jsem si nemohl dělat ani náhodou. V koutku duše zůstal zálusk na čas pod čtyři hodiny, tedy něco, nad čím bych ještě celkem nedávno pohrdlivě mávl rukou. Z naší středečně - páteční party jsme nakonec zůstali tři. Libor, já a Lucka. Ta se chystala na maratonskou premiéru. Oba jsou daleko lepší běžci než já. Vždycky lehounce vyklusávají a konverzují, zatímco já za nimi zoufale lapám po dechu. 

První maraton je ale přece jen něco trochu jiného. Než ho člověk zkusí, odhad výsledného času je tak trochu věštěním z křišťálové koule. A tak jsem Lucce slíbil, že s ní zkusím rozběhnout tempo na čas kolem čtyř hodin a pak se uvidí, jestli to půjde nebo ne. Lucka si pravděpodobně myslela, že ona je tím slabším článkem, ale já věděl své. 

Ve Stromovce samozřejmě zdaleka není taková tlačenice jako na PIMu. Po startu žádné pochodové cvičení, ale už po pár desítkách metrů člověk může běžet svým tempem. To naše bylo o fous rychlejší, než by odpovídalo rozpisu na čtyři hodiny, ale shodli jsme se, že zatím vydržíme a zvolníme třeba později, až dojdou síly. 

Kdo si myslí, že kroužit devět kol ve Stromovce musí být hrozná nuda, ten se hluboce mýlí. Naopak, pořád se něco děje a pořád je na co se těšit. První krátké kolo je vyloženě zahřívací a potom už začne naskakovat pravidelný rytmus. Za viaduktem fandí Alena, náseduje dvojice na lavičce, Lucčin rodinný klan rozmístěný podle trati, hejno pětikilometrových značek, tlustá paní s obrovskou svačinou, Honza Flaks s foťákem, dlouhá cílová rovinka, ukazatel kol, občerstvovačka a hurá do dalšího kola. 

Pět kilometrů, deset, patnáct, pořád držíme lehký předstih. Na půlmaratonu pět minut náskok. Bude to stačit? Ve druhé půlce tempo začíná lehounce uvadat, ale jen o vteřiny. Náskok už nevytváříme, ale ani z něj neubíráme. Lucka to až do třicítky zvládá skvěle. Teprve pak se ten nám stroj začne zadírat. Zpomalujeme, ale pořád máme malý náskok. Od třicítky do pětatřicítky celá věčnost, ale po pětatřicítce už se prostě nevzdává.

Sem tam mě do lýtka klobne malinký náznak křeči, ale vezmu to na vědomí, až když je pozdě. Hlavně, že s sebou táhnu tři ampule Anticrampu. Na čtyřicítce se křeč zakousla plnou silou. Lucka chce ze solidarity zůstat se mnou, takže na ni musím zvýšit hlas: "Sakra bude to pod čtyři, upaluj do cíle a neohlížej se! Já to protáhnu a běžím za tebou." Chvíli váhá, ale pak poslechne a upaluje. V cíli je o 56 vteřin před čtvrtou hodinou.

Já si v tu chvíli byl jistý, že to pod čtyři dám taky, ale jen proto, že jsem se někde sekl ve výpočtech. Noha se chvíli tváří, že na ni protahování neplatí, ale pak nejhorší křeč přece jen pomine a já pomaličku klušu do cíle. Když se mi na začátku cílové rovinky podaří rozluštit čísílka na displeji, je mi jasné, že nestíhám. Vteřiny letí a já se plazím, místo aby to bylo naopak. Za chvilku tam skočí čtyřka a já ještě nejsem za čárou. No a taky skočila. O kousek, ale přece. Někde jsem zbytečně prošustroval patnáct vteřin.

V cíli jsem byl úplně hotový. Uviděl jsem frontu a hned jsem si do ní musel stoupnout. Naivně jsem totiž myslel, že je na pití. Byla na horké párky, ale když jsme poznal svůj omyl, už mi nějak bylo líto opustit pracně vyčekané místo. Když jsem konečně přišel na řadu, pan prodavač oznámil, že horké párky došly a musíme počkat, až se další ohřejou. Ještě že tam taky nabízeli plechovky s pivem a kelímky čaje. Vzal jsem obojí. Divná kombinace, ale kdo by dbal na takové hloupé detaily.

U stolu jsem zahlédl Evžena s Věrou. Okamžitě jsem zamířil k nim. Když se Evžen zvedl, zákeřně jsem zabral jeho  místo, hodil čelo na umakart a přemýšlel, jestli zhebnu hned nebo až za chvíli. Vypil jsem obsah kelímku a abych vypadal vychovaně, chtěl jsem obsah plechovky přelít do kelímku. Samozřejmě lehký nestabilní kelímek se mi okamžitě zvrhl a já všechno kolem dokonale rozbryndal.

Když jsem zhruba po deseti minutách usoudil, že vypustit duši na politém stole ve Stromovce by bylo nedůstojné, požádal jsem Evžena, jestli se mnou kousek půjde směrem k šatnám, kdyby to se mnou náhodou šlehlo. Ale jak jsme se rozešli, nějak jsem se vzpamatoval a cestu do šatny zvládl bez ztráty rovnováhy. Ve sprchách už samozřejmě tekla jen studená voda, tak jsem to s hygienou moc nepřeháněl. Převlékl jsem se do suchého a namířil zpátky ke startu. Kdyby někdo zahlédl, jak mě při přetahování trika přes hlavu chytila křeč do ruky, umlátil by se smíchy.

U startu jsem nikoho z naší party už neviděl. Úplně jsem ztratil pojem o čase, ale zdálo se mi, že od proběhnutí cílem už musela uplynout věčnost. Vystál jsem si frontu na diplom a zamířil na autobus přesvědčený, že všichni už jsou v Mexiku (nebo alespoň na pivě). A tak jsem se otočil směrem k zastávce busu 131, která je přes Stromovku nejblíž. No a když jsem se po dvou menších zablouděních konečně dobelhal na zastávku, pípla SMSka, že celá parta teprve odchází ze Stromovky a jde na pivo. Nechápu, jak jsme je mohl přehlédnout. Při představě, že bych měl absolvovat cestu nazpátek, mi pivo nějak zhořklo a řekl jsem si, že někdy příště.

No a pak už jen pohoda, bez problému jsem se dostal na Hradčanskou, na tramvaj dvacítku, domů, do koupelny, na křeslo ... Druhý den jsme jeli na chatu a já jsem tam většinu dne bez problému chodil, trhal jablka, přenášel přepravky, uklízel dílnu ... žádný problém.

V pondělí ráno jsem normálně vstal, došel do práce, tam mi nějak divně píchlo v koleni a já celý den propajdal. Nejhorší je, že jsem si ani nemohl vzpomenout, jestli je to stejné koleno, jako mě bolelo o dovolené. (Naštěstí jsem si to zapsal, bylo stejné.)

Maratony mám pro letošek za sebou.

Irsko IV - letecký pokrok nezastavíš

Zvládnout prohlídku Dublinu za půldruhého dne by nedokázal ani superman, natožpak unavená šedesátka obyčejných pozemšťanů. Zpočátku jsme spoléhali na průvodce a jeho zkušenosti, ale byl to předem ztracený boj. Ukázalo se, že ani hlavní město není stavěné na přerostlé tlupy turistů.

A tak jsme ještě jakž takž přežili společné přešlapování na nádvoří Trinity College, osamělou prohlídku archeologického muzea a husí pochod k Temple Baru. Jenomže aby člověk mohl hrdě prohlásit: "Byl jsem v Temple Baru," měl by se tam pořádně opít a ne jen projít kolem dveří. Ale mířili jsme do palírny páně Jamesona a tak se ten chvat snad dá omluvit.

Patřím spíš ke svátečním pijákům. Whisky se mi na jazyk dostane jednou za uherský rok. Ale návštěva palírny patřila k tomu nejlepšímu, co jsme v Dublinu zažili. Ono je vždycky úžasné, když člověk může nakouknout pod pokličku někomu, kdo dokonale ovládá své řemeslo.

Prošli jsme si celým postupem výroby od namáčení až po trojí destilaci, dozvěděli se, jaký rozdíl je mezi americkou, skotskou a irskou whisky, kolikrát se která destiluje, jaké sudy se používají ke zrání. Vzácný nápoj v sudu každým rokem získá na barvě, na chuti, ale také ztratí na objemu. To co se odpaří, je prý určeno pro anděly. Vzhledem k tomu, kolik whisky u Jamesonů každým rokem vyprodukují, být andělem nemusí být úplně marné a člověk má další důvod snažit se, aby neskončil v pekle. Ale jestli svoji dávku dostávají i andělé strážní, není divu, že je na světě pořád tolik karambolů.

Po exkurzi v palírně nastal správný čas oddělit se od skupiny a zbytek Dublinu prolétnout ve dvojici. Ale co vybrat? Dublinská bonboniéra byla ještě skoro plná a my už stihli jen pár kousků. Katedrála Christ Church, Half Penny Bridge, obelisk ... když jsme konečně dorazili k dublinskému hradu, bylo už dávno zavřeno. Smůla, snad někdy příště. Za rok, za pět, za deset?  Nikdy? Kdo ví ... Poslední pivo v irském pubu a hurá do hajan, ať jsme odpočatí na zpáteční let.

I když jsem trochu strašpytel a z výšek mám respekt, vždycky jsem létal hrozně rád. Od prvního vyhlídkového letu il čtrnáctkou v deseti letech přes všechny dovolené nebo služební cesty to pro mě byl vždycky svátek, když se letadlo odlepí od drncající ranveje. S lety jsem si vypěstoval reflex jak Pavlovovi psi. Když se vzneseme do vzduchu, brzy nás čeká nějaká dobrůtka. Jenomže pak přišla letecká krize, nízkonákladové lety a chuťové pohárky si už do letadla ani nemusíme brát.  

Někdo z cestovky zřejmě napráskal na letišti, že jsme celý týden v autobuse strávili na zadním sedadle. A milý Air Lingus se nám to rozhodl vykompenzovat. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že označení 1C a 1D je číslo sedadla. Řada s nouzovým východem, místo pro bágl beznadějně daleko a okénko ještě dál, takže jediné, co může člověk sledovat, jsou znuděné obličeje letušek, které už vědí, že čeští turisté si u nich nekoupí ani cucavý bonbón a naučily se je nevnímat. Dokonalý zážitek, dokonalá zábava. Tak snad pokusit se usnout a doufat, že se mi bude zdát zajímavější zpáteční cesta. Nezdála. Ještě že let z Dublinu trvá jen dvě hodiny. Ale konec dobrý, všechno dobré. Hladce jsme přistáli a dokonce i kufry přiletěly s námi. Ne každý měl takové štěstí.

Ahoj Irsko. Snad někdy na shledanou.

Irsko III - koukni a moc nezacláněj

Honička, kdy jsme těsně před zavírací hodinou pádili ke katedrále, rozhodně stála za to. Stihli jsme to jen my a dva naši sousedé z autobusu. Tak trochu jsme se cítili jako spiklenci. Jen nám se podařilo vychutnat si tu nádheru. Ovšem druhý den ráno pocit jedinečnosti rychle vyprchal. Autobus se na další cestě Irskem už už málem prohnal kolem katedrály bez povšimnutí, když pan průvodce zahlaholil do mikrofonu: "Že bychom tady zastavili? Deset minut fotopauza. Napravo vidíte katedrálu ..." Místo večerního úprku městem jsme si někde v klídku mohli vychutnat jednoho Guinesse.

  

Co by to bylo za výpravu do Irska, kdybychom nesmočili alespoň palec v Atlantiku. Svistot větru, hukot vln a pláž tak pozvolná, že jsme mokrým pískem museli ujít desítky metrů, než nám slaná voda olízla alespoň podrážky. Nezbytná fotodokumentace a rychle z pláže, ať nasedneme včas.

Tady na pláži se mi podařilo získat nejlepší fotografický úlovek, ovšem bohužel na cizí aparát. Pětičlenná skupinka mlaďasů zatoužila po společné fotografii. Samozřejmě jsem jim rád vyhověl. První obrázek klasika, žádné velké překvapení. Ale donutil jsem je, ať ještě chvilku vydrží, než pořídím druhý snímek. A oceán se ukázal jako správný režisér. Po sérii klidných vlnek zařadil jednu větší, která se k nim zezadu připlížila těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť. Nebylo to nic obrovského, vody sotva do půli lýtek, ale takovou kompozici, plnou emocí, dynamiky a fyzického vzepětí v kombinaci s mořskou pěnou, jsem ještě neviděl. Svým uměleckým dílem jsem se mohl kochat jen pár vteřin na malinkém displeji, než jsem foťák vrátil majiteli. A možná, že on ho už dávno smazal jako bezcenný a nepovedený ... někdy krása bývá sakra pomíjivá.

Kdybych Moherské útesy neviděl na vlastní oči, asi bych nikdy nepochopil, jak je možné v místě, kterým denně projdou tisíce lidí, nasekat desítky fotografií, na kterých nespatříte ani živáčka. Ale pak stejně zjistíte, že nejzajímavější jsou právě záběry, na kterých se lidé neschovávají. Zase se potvrdila známá pravda, že sebevětší hora se na fotce stane pouhým krtincem, když není po ruce srovnání s člověkem.

A ještě něco je na útesech zvláštní. Když se k nim přiblížíte poprvé, vzbuzují respekt. Člověk se ukázněně drží za ochrannou zídkou a všichni protijdoucí, vracející se po pěšině pár kroků od srázu, mu připadají jako hloupí hazardéři. Ale pak jde kilometr, dva, až poprvé přeleze nízkou zídku. Pocit ohrožení se někam vypaří a na zpáteční cestě už je z vás taky "hazardér". Ale nic se nemá přehánět. Ti kteří překročili hranice pudu sebezáchovy, mají na Moherských útesech svůj pomníček.

Nemá smysl sepisovat seznam všeho, co bylo v Irsku k vidění, ale vyhnout se na zpáteční cestě Burrenu by byla ohromná škoda. Nepoučený pozorovatel v první chvíli nechápe, do jaké krajiny se dostal, než zjistí, že ta šedobílá hmota od obzoru k obzoru jsou doopravdy vápencové skály. Nedostatku stavebního kamene se Irové ještě hezkých pár set let nemusejí obávat.

Cestovatelský zápisník se plnil dalšími a dalšími jmény. Pulnabrone, Limerick, Glendalough, Bunraty Castle a přilehlý skanzen ... po dalších pár stovkách kilometrů, desítkách zřícenin a dvacítce dešťových přeháněk jsme projeli Irsko nazpátek od západu k východu a vrátili se do Dublinu. 

Jen jedna potíž nás provázela všude, kam jsme se jen vrtli. Stejně jako byl náš autobus beznadějně velký na irských silničkách, byla stejně beznadějná naše pěší skupina. Kamkoli jsme vlezli, vytvořili jsme špunt. Šedesátka jedinců, kteří by sami o sobě byli nenápadní, vstřícní a dle možností ohleduplní, se spojila ve všude překážející masu, když jsme se kdekoli na chodníku snažili zachytit pár slov z průvodcova výkladu. A domorodci se vyhýbali, proplétali, čekali, tu s větší, tu s menší trpělivostí. A když jsme se snažili prostřídat na jediné fungující toaletě v širém okolí? Tak to už byla úplná katastrofa ...

Irsko II - s kamionem na dopravní hřiště

A pak zase hurá do autobusu. Zpočátku trocha logistických problémů při každém nástupu a výstupu, ale vše je jen otázka praxe. Netrvalo ani den a zjistili jsme, že k úspěchu vede jen jedna cesta. Přesně dodržovat správné pořadí. Jakékoli pokusy o změnu, předbíhání nebo jiné experimenty končily beznadějně zacpanou uličkou. Pak následovaly komické tanečky při vyhýbání, couvání, obkračování, překračování a podlézání. Brzy jsme se ukáznili a řadili se přesně. Časem byly naše výstupy a nástupy hladší, rychlejší, dokonalejší a elegantnější. Jezdit tak pár měsíců, asi bychom v rychlosti nasednutí konkurovali i Simpsonovým.

Jak jsem zprvu nebyl z místa vzadu zrovna nadšený, postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Sedět někde vpředu u okénka, mé fotografické střevo by mě pořád ponoukalo k fotografování té krásy kolem. Výsledkem by byly desítky rozmazaných obrázků plných odlesků, šmouh a neidentifikovatelných fleků. Uprostřed uličky je to úplně jiné. Víte, že na slušný záběr není šance a tak jen sedíte a máte čas vnímat. Ideální stav. Abych náhodou nepojal úmysl fotit prostor za autobusem, o to se postaraly prach a bláto na zadním skle.

Mé místo mělo i další výhody. Jako jediný jsem si mohl kdykoli natáhnout nohy libovolně dopředu. Proto dost dobře nechápu, proč mě po třech dnech začalo nesnesitelně bolet levé koleno a nepřestalo ani po dalších dvou týdnech. Naivně jsem si namlouval, že až skončí mé autobusové nicnedělání a já se vrátím k normálnímu pohybu, bolesti pominou. Nepominuly.

A bylo tu ještě další zpestření. Nějaký škodolibý konstruktér nechal do autobusu namontovat katapult, který v náhodných intervalech a na náhodných místech vymršťuje předměty ze zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících. Jakmile jsme se dali do pohybu, neuplynulo deset minut, aby vzduchem neproletěl batoh, taška, libovolný kus oblečení, svačina. Po  pár dnech jsem si na ten zvláštní meteorický roj zvykl a nerozhodilo by mě ani, kdyby se shůry začaly sypat tranzistoráky, dívčí dřeváky a drahé foťáky ... Je mi záhadou, že zájezd přežili všichni v relativním zdraví a neutrpěli jedinou frakturu lebky a snad dokonce ani bouli.

Co ale bylo nejhorší, pro irské silnice jsme si evidentně vybrali nevhodnou velikost autobusu. Asi jako bychom na výcvik na dopravním hřišti přijeli v kamionu. Na hlavních tazích to ještě šlo, ale staří Irové z nějakého nepochopitelného důvodu nasázeli ty nejzajímavější památky do nejnepřístupnějších končin. Cokoli většího než běžný osobák v protisměru znamenal někdy pozvolné a někdy docela prudké brzdění, vyměřování, couvání ... řeknu vám, irskej autobusák, ten tvrdej chleba má. Ale nakonec naši dva řidiči bez ztráty blatníku všechny záludnosti zvládli a osádku dopravili ve zdraví do cíle.

Ovšem to, co bylo vidět všude kolem, to je doopravdy nádhera. Zelenější zelenou než tu z irských luk nikde neseženete. Pastviny, kopečky, domy a domečky, zříceniny, ovce, koně, krávy ... na mnoha místech jsem jen zíral a říkal si: "Tady by to chtělo zastavit, udělat jeden obrázek a jet dál ..."

Obvykle ale ty nejkrásnější scény byly v místech, kde řidiči na nějakou zastávku nemohli ani pomyslet. Když jsme pak po dalších deseti kilometrech konečně udělali fotopauzu, taky bylo co fotit, ale když na jeden objekt zamíří současně padesátka objektivů, nemá člověk pocit, že zrovna ten jeho záběr bude nějaký výjimečný.

Dlouho jsem si lámal hlavu, proč na mě krásná irská krajina působí trochu ponurým dojmem a čím se liší od té české. Za celou cestu jsme na irském venkově nezahlédli jedinou červenou střechu.  Červená pálená taška tuto zemi minula velkým obloukem, a já jsem rád, že ji v Česku máme. Hned je ta naše krajina veselejší. 

Navečer, když jsme se ubytovali v Killarney, čekalo nás ještě jedno příjemné překvapení. Místní katedrála je neobyčejná stavba. Vypadá zajímavě už zvenčí, ale uvnitř jsem jen lapal po dechu. Zajímavě vyřešený prostor, zvláštní kombinace materiálů a celkově úžasný dojem. Jen škoda, že jsme se dovnitř dostali pár minut před zavřením. V těch minutách, které zbývaly, než nás kastelán vyprovodí ven a otočí klíčem, se ve mně mísila radost a nadšení z toho co vidím, ale zároveň taky bezmoc, že nevím, jak takový krásný prostor vyfotit, abych zachytil alespoň trochu té atmosféry, hry světel a prostoru.

Další obrázky katedrály v Killarney

Irsko I - tahle země není pro starý (autobusový zájezdy)

Odcestovat na poznávací zájezd do Irska na vlastní pěst? Asi bychom to nějak přežili, ale nenašli jsme ani dost odvahy a ani jsme nebyli ochotni vynaložit potřebný čas a energii na samostatně zorganizovanou cestu. Má obvyklá cestovatelská příprava spočívá v tom, že na noční stolek umístím příslušný bedekr, do kterého několikrát měsíčně nahlédnu na náhodně vybrané stránce, abych jej po pěti až deseti minutách, zcela vyčerpán, odložil. Jsem nejradši, když mi někdo program cesty naservíruje až pod nos. 

A tak jedinou reálnou volbou byla cestovka. Jenomže jet autobusem dva dny tam a pak zase dva dny nazpátek? Není to v dnešní uspěchané době trochu promarněný čas? Ještě že jedna kancelář nabídla zajímavý kompromis. Do Irska můžeme letět a na místě se přidáme k autobusové výpravě, která jede z Česka po vlastní ose. Bylo to doopravdy nejlepší řešení? Teď, pár dnů po návratu, si nejsem úplně jistý. 

Z krásně letně prohřáté Prahy jsme přistáli v deštivém Dublinu. Netušili jsme, že právě zažíváme první ze zhruba padesáti dešťových přeháněk, které nás za ten necelý týden potkaly. Když mi taxikář sdělil, že během jednoho dne zažijeme v Irsku čtvero ročních období, nedošlo mi, jak přesný a výstižný popis irského počasí mi v té jediné větě poskytl. 

První hotel velice slušný, stejně jako všechny další, které jsme v Irsku navštívili. Varná konvice se zásobou sáčků čaje, instantní kávy, mléka a cukru byla samozřejmostí na všech pokojích, stejně jako wifi připojení. Přiznávám, že další vymoženost, prkno se žehličkou, jsem nikde nevyzkoušel. Žehlit jsem do Irska rozhodně nepřijel. Má tvář už je léty taky náležitě zmuchlaná, takže by k ní vyžehlené šatstvo působilo nepatřičně. Držím se zásady, že zmuchlaný turista = normální turista.

Ubytování nám zabralo slabou půlhodinku a pak jsme vyrazili na první průzkum města. Nějak jsem se neuměl srovnat na chodníku. Pořád jsme si překáželi s protijdoucími chodci. Jasně, když se jezdí vlevo, měl bych asi i chodit vlevo, ale reflexy jsou reflexy. Člověka to pořád táhlo doprava. Jenomže brzy jsme zjistili, že chyba asi nebude tak docela na naší straně. Zkrátka jsme šli proti davu. Na nedalekém stadiónu skončil zápas a davy odcházejících diváků brzy docela zhoustly. Zákon schválnosti velel, že všichni mířili opačným směrem než my. Naprosto matoucí bylo, že se neobjevovali fandové domácích a hostí ve svých dresech, ale těch dresů bylo na můj vkus nějak moc. Podle výrazů tváří jsme měli dojem, že domácí asi museli dostat nakládačku, ale pak jsme tipovali remízu, protože ani "hosté" nijak zvlášť neslavili. V hospodách to hučelo jak v sršních úlech, takže jsme nenašli odvahu zkoumat kvalitu místního pohostinství.

Pochopili jsme, že na klidnou procházku, studování architektury a nasávání líné předměstské atmosféry jsme si nevybrali nejvhodnější čas. Brzy jsme zamířili zpět k hotelu. A na pokoji kouknout na internet, abychom zjistili, kdo tedy vyhrál. Ale snad jsem na ten internet ani neměl lézt. Zmatek nad zmatek. To, čemu v Irsku holdují, by našinec fotbalem nenazval ani náhodou. Ke všemu se ten den na stadionu odehrál hned trojzápas (proto tolik různých dresů). Pravidla to má složitější než fafmfrpál a já jsem marně zíral na skóre rozepsané do několika cifer, aniž bych pochopil jejich smysl. Nabyl jsem podezření, proč se nikdo na ulici neradoval z vítězství. Asi je to tak složité, že sami nevědí, kdo vyhrál. Ještě štěstí, že jsem na nezvykle měkké hotelové matraci nemohl usnout. Jinak by se mi určitě celou noc zdálo o tom podivném irském fotbalu. 

Mimochodem, co mi na irských hotelích vadilo úplně nejvíc? Dvojlůžko má jen jednu velkou společnou přikrývku. Nevím jak kdo, ale já jsem se těšil domů hlavně na to, že budu mít svoji vlastní peřinu, o kterou nebudu muset většinu noci těžce bojovat.   

Když člověk ví, že v hotelu stráví jednu nebo nanejvýš dvě noci, obvykle se večer ani nepokouší vybalit zbytečnosti z kufru, aby je ráno nemusel pracně cpát nazpátek. Vždycky jsme vylovili jen to nejnutnější a snažili se, aby chaos v poskládaných věcech nenarůstal příliš rychle. Komu by se taky chtělo zbytečně vstávat o půl hodiny dřív, jen aby zabalil.   

Už tak byl první budíček v docela nekřesťanskou hodinu. Ovšem co je to proti tomu, když naši spolucestující, kteří do Irska jeli autobusem, za sebou měli dva dny vsedě, v polospánku, bez sprchy, bez pořádné snídaně a bez možnosti natáhnout nohy. A tak jsme si trochu s obavami říkali, jaké asi bude přijetí, až mezi ně napochodujeme vyspalí, nasnídaní a osprchovaní. Popravdě reakce nebyla žádná. Zdálo se, že polovina sedících pasažérů v kómatu sotva zaregistrovala, že někdo přistoupil. Dle instrukcí pana průvodce jsme prošli celým autobusem a napochodovali na svá místa. Na mě zbylo sedadlo úplně vzadu uprostřed. Celý autobus byl plně obsazený. Jediné volné místečko vedle průvodce bylo určeno pro nenadálé zdravotní indispozice. 

Jen jsme vyrazili, začalo pršet. Naštěstí žádný irský déšť netrval déle než půl hodiny. Ovšem ani přestávky mezi dešti obvykle nebyly delší. Nějakým zázrakem se nám ale podařilo sesynchronizovat první dva dny, kdy perfektně vycházel scénář: Autobus se rozjíždí, začíná pršet, vystupujeme, déšť ustává. 

Když tvrdím, že jsem se na Irsko vůbec nepřipravoval, samozřejmě trošinku přeháním. Pár dnů před odletem jsme poctivě zagooglil a vytiskl pár údajů o místech, která jsme měli navštívit. Abychom s sebou neustále nevláčeli haldu lejster, měli jsme v příručních zavazadlech jen ty správné listy s programem na příslušný den. Vše ostatní bezpečně uložené v kufru, tedy po celý den beznadějně nepřístupné. Pan průvodce nám ve stručnosti do mikrofonu vysvětlil, že se rozhodl provést několik malých ale prospěšných změn v programu cesty. Protože jsme s sebou měli jen listy na první den, byla naše veškerá příprava v ... prachu.

Ale hned první zastávka mě nadchla. Rock of Cashel se představil v nádherném světle s krásně dramatickými mraky na obloze a neskutečnou hrou světla a stínů v sytě zelené krajině. Být tam s námi pořádný fotograf, to by byly snímky ...

... pokračování příště. 

Na třídním sraze, aneb čas návratů

Zatímco mnozí mí běžečtí kamarádi týrali o víkendu svá těla v kopcích i na rovině, já měl docela jiný program. Třídní sraz. Na třídní srazy chodím rád, i když někdy je vlastně dost těžké vysvětlit, co je na nich tak skvělého, když druhý den tak pekelně bolí hlava. Ale potkat spolužáky po čtyřiceti letech, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Poslední tři pětileté cykly se schází všechny tři třídy naší tehdejší devítky pohromadě. Je to určitě mnohem zajímavější, protože se tím přece jen zvětšil okruh přítomných. A samozřejmě taky se tím zvýšila pravděpodobnost, že někoho člověk doopravdy vidí poprvé po čtyřiceti letech a absolutně se neorientuje, jestli si ten dotyčný nevymýšlí, doopravdy chodil do stejné školy a nebo se jen spletl a netrefil do správné hospody. No ale obvykle stačí naťuknout správná jména a víme na čem jsme.

Ten nejhorší šok, kdy člověk přišel a čekal ty stejné mladíky a mladice, jako je on sám a místo toho tam seděli samí dědkové a báby, to už nastalo před deseti lety. Mozek si tváře někde v hloubi paměti aktualizuje a když je potom potkáme znovu za pouhých pět nebo deset let, už to není taková rána. No a přiznat si, že když takhle věkem sešli oni, nejspíš se podobně opelichaně musím jevit já jim, s tím už jsem se taky vyrovnal.

První drobný zádrhel nastal, když jsem si někde v hlavě zafixoval, že sraz začíná ve tři a na dálnici mě připomenutí v mobilu lehce pošťouchlo, že správný začátek je už ve dvě. Kvůli tomu jsem ale moc plánů nezměnil. Prostě dojet do Lhoty na základnu (je to asi půl hodiny pěšky), vzít na sebe tričko a džíny a po svých vyrazit do Poděbrad, protože brát na podobnou akci auto je nesmysl a ani kolo už není ta bezpečná jistota pro opilce, co bývala kdysi.

A tak, abych dohonil hodinovou ztrátu, jsem veškeré nutné přípravy provedl trochu ve chvatu (nevadí, nic podstatného jsem nezapomněl) a vyrazil směr Poděbrady co nejsvižnějším tempem. Na internetu jsem měl předem prostudovanou oblast, ve které se má nacházet cílová hospoda (samozřejmě jsem si její jméno nepoznamenal, když nás tehdy Lenka zvala jednoho po druhém telefonicky). A tak jsem si byl jistý, kam že to vlastně jdu, i když jsem inkriminované restaurační zařízení nikdy předtím nenavštívil. Na místě se pochopitelně ukázalo, že v mnou vytipované hospodě o ničem nevědí. Ve druhé se sice také nic nekonalo, ale servírka už byla poučená, protože jsem byl asi čtvrtý, kdo se ptal. Ukázala směr, vysvětlila cestu, zopakovala název, zkrátka dokonalý servis pro nás sklerotiky.

Pak už vše bylo snadné. Dorazil jsem se čtyřicetiminutovým zpožděním, zplavený jako kůň. Když se ve stejném skupenství vracím z běhání, obvykle to nevadí, protože v tom případě mířím do sprchy. Ale objímat se celý zpocený se spolužačkami, to není nejlepší strategie, jak ze sebe udělat přitažlivého společníka pro zbytek večera. No ale přiznejme si, suchý nebo zpocený, ono to v mém věku vyjde skoro nastejno.

Holek z naší třídy se dostavila přesně polovička, kluků o něco víc. Jasně, je nám pětapadesát, ale pořád jsme holky a kluci a už to nikdy jiné nebude. Tak jsme se u stolů různě míchali, přesedávali, sem tam jsem vypověděl svoji story, co se mi přihodilo za poslední rok, případně podle situace, co se mi přihodilo za posledních třicet let. Mé předsevzetí, že když beru antibiotika, vypiju si jedno pivo a pak hned přejdu na nealko, hned na začátku rozbil číšník. Z jeho poznámek jsem pochopil, že budu rád, když donesou vůbec nějaké pivo, natožpak nealko. A tak jsem si se svými abstinentskými choutkami přestal lámat hlavu. V hospodě (byla obrovská) se sešlo víc akcí podobných té naší, ale vedení to nějak nezaregistrovalo. Zůstala původní osádka, dimenzovaná na obvyklých dvacet hostů. Přítomná obsluha ale dělala co mohla, takže nakonec jsem si svých pět piv vypil a dokonce se mi podařilo i objednat a sníst jídlo, i když jsme se u stolu v rámci racionalizace dohodli, že všichni objednáme to samé, jen ať hlavně něco přinesou.

Z čeho jsem nebyl odvázaný, byl hustý dým. My nekuřáci jsme nějak neměli proti kuřákům šanci. Ale co bychom taky chtěli. Zkrátka návrat o čtyřicet let se vším všudy. Kuřácký teror byl tehdy docela běžný a o tom, že jednou to my nekuřáci oplatíme kuřákům i s úroky, se nikomu ani nesnilo. Nedoléčený kašel v kombinaci se štiplavým kouřem na mě spolehlivě zaúčinkoval, takže brzy bylo celkem snadno k uvěření, že si svoji chorobu nevymýšlím a není to jen výmluva, abych se vyhnul nějakým rundám tvrdého alkoholu (a těm jsem se zaplaťbůh vyhnul).

Zábava plynula bez větších zádrhelů, kolem jedenácté už jsem si nepamatoval, komu jsem jakou historku ze života vyprávěl a komu ne, natožpak abych věděl, která vyposlechnutá sága patří ke kterému obličeji. Ale ono už to bylo jedno. Ostatní na tom byli podobně. Osazenstvo pomaličku řídlo a také já se rozhodl k odchodu. Se všemi jsem se rozloučil (některé jsem si pořád ještě pamatoval) a vyrazil k domovu (tedy přesněji přes oboru směr Lhota). Když jsem vyšel na čerstvý vzduch a ušel prvních padesát metrů, došlo mi, že lístek s konzumací by nebylo marné zaplatit. Vrátil jsem se tedy k výčepu a když mi servírka oznámila celkovou částku, říkal jsem si, že je to návrat se vším všudy, když ne o čtyřicet, tedy alespoň o deset let určitě. Za tak nízkou sumu jsem večer v hospodě nestrávil už hooodně dlouho.

Cestou jsem si kousek od havířského kostelíka vyposlechl tak úžasný žabí koncert, že stálo za to zastavit a pět minut jen natahovat uši. A ještě jeden návrat do minulosti jsem zažil. Jasná obloha a na ní tolik hvězd, kolik v Praze prostě neuvidím. A není to rozhodně jen proto, že na pražských chodnících je nutno koukat pod nohy.

Druhý den už poezie návratu zmizela. Dokonale uzené oblečení viselo sice celou noc venku na šňůře, ale ráno pořád ještě nebylo možné se k němu přiblížit na pět kroků, aby se na člověka nevyvalil ten nenapodobitelný hospodsko-tabákový odér. Tak za pět let zase ...

PS: A kde jsou fotky? Aparáty cvakaly ostošest, blýskalo se jak o bouřce. Ale zveřejňovat fotky spolužáků po čtyřiceti letech, to by se mělo úředně zakázat.