A je po mrazech

Tedy, abych to nezakřikl, doufám že je po mrazech.

V úterý odpoledne jsem dorazil domů natolik včas, že do tělocvičny bylo možné doběhnout. Běh s báglem je disciplína, kterou neovládám. S volnými zády a prázdnýma rukama můžu běžet hodiny, ale jak na sebe navleču batoh, jako by se ve mně něco překlopilo do stavu "totální neběžec". Ani nevadí, že zavazadlo na zádech je poloprázdné.

Místo rovnoměrného poklusu zoufale poskakuji, kymácím se, rukama se marně snažím zkrotit popruhy té divné, otřásající se a nevyvážené hmoty. Navíc mi obvykle dojde dech nejpozději během deseti minut. Naštěstí má trasa do tělocvičny zabere přesně těch deset minut, takže do chůze přejdu až těsně před vstupní branou.

Na místě rychle přezout, v šatně odložit přebytečné vrstvy a vyrazit za dětmi do tělocvičny. Třináct svěřenců je ve třech dospělých rozumně zvládnutelný počet. Jediné menší zklamání nastává, když zjistím, že nedorazí Jirka, můj úterní běžecký společník. Když už jsem připravený, odběhnu si to tedy sám.

Po odcvičené hodině znovu desetiminutové natřásání s batohem, doma jej konečně odkládám a místo parodie na běh následuje skutečný běh. Tentokrát se pokouším držet vyšší tempo, i když pět minut na kilometr je pro mnohé pořád někde na hranici regeneračního klusu.

Nohy jsou z té končící zimy ještě nějaké ztuhlé. Místo ladného neslyšného kroku dupu jako slon a podrážky mi ztěžka plácají o asfalt, ale vím, že se to srovná. Do deníčku přibude dalších dvanáct kilometrů. Po mátožném podzimu a rozpačitém začátku zimy cítím, že mě běhání zase začíná bavit. Běžecké jaro, těším se na tebe.