neděle 19. února 2012

Těch třicet bylo asi moc

Další neděle. Dva stupně nad nulou. Za týden stoupla teplota o více než dvacet stupňů. To by chtělo pořádný dlouhý běh.

Naplánoval jsem trasu na třicítku. Na takovou vzdálenost už stojí za to mít s sebou pití. Nalézt vhodný způsob, jak s sebou nosit láhev, mi trvalo několik let. Vyzkoušel jsem několik ledvinek, ale s žádnou jsem nebyl spokojený. Obvykle se při běhu samovolně posouvaly kolem pasu, až zaručeně zaujaly polohu, při které překážely.

Zkoušel jsem obejít se bez láhve, ale tříhodinová zátěž bez napití, to už je spíše masochismus než rozumný trénink. Pravidelné pití umožňuje zvládnout dlouhé běhy s menšími obtížemi a téměř bez dehydratace. Po období, kdy jsem láhev nosil v ruce a ve vhodnou chvíli ukrýval do houští, kolem kterého vedla zpáteční cesta, jsem konečně narazil na ledvinku, která se dá zkrotit, natřásá se jen v rozumných mezích a nekrouží kolem těla jak satelit kolem zeměkoule.

Pití ledové tříště v mrazivém počasí jsem zatím na chuť nepřišel, takže když teplota klesne hlouběji pod nulu, láhev nechávám doma a volím trasy do dvou hodin délky. Je celkem jedno, jestli do láhve naleju chladný ionťák nebo horký čaj. Po hodině už není poznat rozdíl. Snažím se pít zhruba každých pět kilometrů. To je obvyklá vzdálenost občerstvovacích stanic.

Zatímco před týdnem byl mráz a holé silnice, tentokrát si vyzkouším všechny možné povrchy. Mokrý asfalt, místy nepříjemně klouzavá ledová vrstvička, rozmočený sníh, kaluže a také samozřejmě bahno. Nejnepříjemnější je vždy moment, kdy neuhlídám místo došlapu a jedna noha pošle mokrý šplouchanec té druhé. Ledový šok ale vždy trvá jen pár vteřin. Voda sice z boty nezmizí, ale ohřeje se poměrně rychle.

Mokré nohy nijak nevadí běhu, v podstatě ani nehrozí nastydnutím, ale zrádné jsou v tom, že rozmáčená kůže ztrácí na citlivosti, pružnosti a odolnosti. Člověk pak často nepostřehne nebezpečí a domů si doveze v lepším případě puchýře, v horším otlačené nehty. Tentokrát se mi ale nic podobného nepřihodilo.

Až do pětadvacítky vše jako na drátku, ale pak se někde něco zadrhlo. Nohy ztěžkly a zvlášť ve stoupání jsem je musel přemlouvat k přiměřenému tempu. Navíc začalo sílit podezřelé kroucení ve střevech. Ale než se stalo nějaké neštěstí, byl tu cíl. Na to, že v nohou bylo přesně třicet kilometrů, jsem schody vybíhal zatraceně svižně. Má první cesta nemířila do koupelny, ale do vedlejší místnosti. Nakonec jsem doběhl včas, ale zvolit trasu ještě o kilometr delší, nevím, jak by to dopadlo.

4 komentáře:

  1. A kde máme obrázek ledvinky, která se dá zkrotit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já si ji doma vyfotím. Nechtěl jsem dělat reklamu :-)

      Vymazat
  2. Foto se odkládá. Než jsem dojel domů, padla ... tma.

    OdpovědětVymazat
  3. Na vlastním blogu se reklama dělat smí :o)

    OdpovědětVymazat