Vítej doma, třetí bratříčku

Někdy i slabší běžec má šanci podívat se na bednu, když si dobře vybere členy týmu. A tak se nám v září zadařilo, jak už jsem se zmínil na blogu. Protože týmové soutěže nemívají k dispozici výsledky okamžitě po doběhu, není možné na místě vyhlásit vítěze. To ale vůbec není nevýhoda. Naopak. Když závodníka hned za cílem vlečou na stupně vítězů, ještě se ani pořádně nestačí vydýchat, uvědomit si ten výjimečný pocit a je po všem. Když se slavnostní ceremoniál koná se zpožděním, alespoň se můžeme delší dobu těšit a představovat si, jaké to asi na té bedně bude. Pro mě nastává zhruba stejně často jako úplné zatmění slunce, takže mi zřejmě hned tak nezevšední.

I když ono s tím těšením to není tak žhavé. Z jakéhokoli vystoupení před více než třemi lidmi mívám osypky, takže s přibývajícím časem se těšení postupně měnilo na probublávající nervozitu. Zakopnu cestou tam, nebo až cestou nazpátek? Vylezu na správný stupínek? Nevyklouzne mi skleněný pohár z ruky? Proboha, nebudu tam muset nic říkat, že ne? Ale co, snad to zvládnu a neomdlím. Občas se člověk musí otloukat v situacích, kdy mu není úplně příjemně po těle, ne? Takže Ve své podstatě je to zvláštní druh otužování.

Vyhlašování se tentokrát odehrálo jako součást dobrovolnické párty. Člověk nervózně poposedává, příliš nevnímá ani hudbu, ani jednotlivé projevy. A pak uslyšíte ta správná jména, vstanete a derete se k pódiu. Při troše štěstí nezakopnete ani cestou tam a ani cestou zpátky a tu skleněnou nádobu, kterou vám vtisknou do rukou, držíte tak usilovně, že daleko pravděpodobněji praskne, než aby vyklouzla na zem.  A on to není zase tak špatný pocit. Dokonce se dá říct, že otužování v této formě je relativně bezpečné a mnohem příjemnější, než se polévat studenou vodou.

Díky namířeným reflektorům v tu chvíli stejně nevíte, sleduje-li vás s napětím celý sál a nebo všichni kromě fotografa už stojí ve frontě u bufetu. Takže jo, je to fajn pocit a člověk ke zvládnutí výstupu na bednu nepotřebuje žádné zvláštní schopnosti ani tvrdý trénink. Pak volná zábava, tombola, hudba, tanec. I stupně vítězů jsou použitelné jako miniaturní taneční parket. Zajímavá myšlenka, že?

A tak jsme si domů přivezli nový přírůstek do sbírky skleněných produktů firmy Ajeto. Dva poháry dostaly třetího bratříčka. Nebo sestřičku? Kdyby se ten název už mezitím nevžil jinde, snad by se dalo hovořit o salátové míse. V duchu už jsem se viděl, jak z ní ochutnávám okurkový salát, ale jiný tým byl rychlejší a nalezl praktické uplatnění hned na místě.








Čtvrtý exemplář už asi bude nad naše možnosti. Konkurence je čím dál rychlejší. No ale ono na polici už stejně není místo. Nebo že bychom se ještě jednou pokusili? Potrénujem a uvidíme.