Letecký den s Kerteamem

Velikonoce bez Běhu Kerteamu si už ani nedovedu představit. Jednak to mám na kraj chuchelského háje z domova co by kamenem dohodil (tedy ne já, ale někdo, kdo umí házet), druhak neznám druhý závod s tak pohodovou atmosférou. Letos, přestože nám globální oteplování na svátky jara připravilo pěknou kosu, obloha se na závod krásně namodřila, vítr ustal, a sluníčko se snažilo, aby nám nudle u nosu nezamrzla.

Počasí z průběhu týdne tentokrát některé běžce odradilo, takže zvlášť v dětských kategoriích pole proti předchozím letům značně prořídlo. Pořadatelé ale odvedli spolehlivý výkon, ostatně jako vždycky. Moderátor byl jako každým rokem pohotový a vtipný, starty přesně podle rozpisu. A občerstvení? Luxusní. Chleby se čtyřmi druhy pomazánek, kolik kdo snědl (já hamoun jsem si dal od každého druhu kousek), pivo Krakonoš zdarma, opečená klobáska. V podstatě nechápu, kde se ve mně vzalo tolik pevné vůle, že jsem vydržel hladovět až do závodu.

S Vaškem  jsme si dali jedno kolečko na rozklusání, pak ještě trochu rozcvičit a šlo se na věc. Samozřejmě jsem se mezi těmi vlčáky nehrnul nijak moc dopředu, ale stejně jsem byl nějakým nedopatřením dostrkán o fous blíž čáře, než jsem zvyklý. Po výstřelu trochu obav, kdo se na mě bude tlačit zezadu. Pro jistotu jsem tedy vyrazil docela rychle. Přede mnou se otevřela ulička, ale přesně v okamžiku, kdy jsem do ní chtěl proklouznout, se zase zavřela. Pokusil jsem se uhnout doprava, ale tam číhala jediná hluboká kaluž v okolí. Na poslední chvíli ještě pokus o úkrok stranou, ale noha šlápla do prázdna.

K překvapení mému a k pobavení běžců vzadu mě to vyšlápnutí katapultovalo kolmo ke směru běhu. Zapadl jsem po hlavě do hlíny až někam za druhou brázdu. Škoda že v tu chvíli nebyl po ruce žádný kameraman. Tak zajímavý pád se nevidí každý den. Vyhrabal jsem se z brázdy a začal stíhat ostatní. Pak už to byla pro příznivce přízemní akrobacie docela nuda. Jen běh, stíhání soupeřů, úprk na rovinkách, funění do kopců.

V prvním kole trochu obavy, jestli jsem nenasadil příliš bláznivé tempo, ale nějaké síly mi zbyly i do druhého kola. A zabalit to ve třetím? To už by přece byla škoda. Nakonec mi zbyly síly i do finiše. Fotografové nefotografové, hlava asi byla hodně nakloněná, ale neupadla. Ani jsem nestačil být zklamaný z toho, že mi osmatřicet minut uteklo o tři vteřinky. Kdybych si po startu nehrál na akrobata, mohlo to vyjít.

A pak už zlatý hřeb, tedy vlastně dva. Dva kelímky výborně vychlazeného piva, doplněné těmi skvělými chleby s pomazánkou. Někdo nezasvěcený by se mohl zeptat: "A byl jsi na bedně, když jsi
tak spokojený?" Bylo by to hezké, že jo? Ale když má někdo v kategorii Miloše Smrčku, Edieho Stewarta a Frantu Pechka, už se nikdo další o stupně vítězů nemusí zajímat. My ostatní, když chceme něco vyhrát, tu přece máme tombolu. I to je někdy docela dobrodružství. Často nejde jen o to vyhrát, ale byly okamžiky, kdy jsem se modlil, abych nevyhrál. Při představě, co mi řeknou, kdybych domů ze závodů přitáhl fungl nový dřez, na mě šly mrákoty. Ale i to dopadlo nad očekávání dobře. Sadu tří dárkových piv přijala rodina bez protestů. Kerteam je prostě nejlepší!!!

_________________________________________________________

Pár obrázků z Chuchelského háje najdete na rajčeti.