čtvrtek 19. července 2012

Alespoň zůstali v bezpečí

Ještě v neděli jsem jistojistě věděl, jak strávím středeční odpoledne. Poběžím přece závod z Kazína na Cukrák. V pondělí ráno jsem sice cítil, že žaludek s něčím není úplně spokojený, ale pořád žádné podezření. Teprve k večeru se žaludeční potíže projevily naplno.

Celkem spolehlivě jsem si vybavil téměř každé sousto předchozího dne. Snědl jsem ledacos, ale co proboha v mém břiše dělá ten betonový patník? Nebo to není patník, ale obrubník? Čert ví. Na čele mi vyrazil studený pot při pomyšlení, že dříve nebo později se ten betonový předmět rozhodne mé útroby opustit. Zřejmě už jen z té představy se mi zvýšila teplota.

Druhý den ráno patník stále ležel na svém místě a mně bylo čím dál jasnější, že na Cukrák se běží beze mě. A co je v takové situaci potřeba udělat? No přece nalézt pozitiva. A věřili byste, že i tady se dají nějaká nalézt?

Cukrák je mezi ostatními závody Kopce trochu atypický. Má intervalový start, kdy závodníci vybíhají jednotlivě s několikavteřinovými odstupy. Přijdete k prezentaci, získáte číslo a máte jasno, kdy a za kým jdete na trať. A mně se před pár lety podařilo přihlášení dokonale prokaučovat. Prostě jsem vlezl k registraci v nevhodnou chvíli. Těsně přede mnou se měl na trať vydat Ivan, nejstarší účastník závodu, kterému už tehdy bylo přes osmdesát. 


Ivan by sice v běhu suverénně porazil spoustu normálních smrtelníků mladších o třicet let, ale tehdy jsem usoudil, že bude dobré, když raději hned od začátku zaberu, abych jej předběhl včas. Trať se brzy po startu scvrkne na úzkou pěšinku, na které je minimum příležitostí k předbíhání a já si tehdy ještě dělal ambice na slušný čas. 


Naplánoval jsem si to dobře, ale realizace už byla o něco slabší. Vyrazil jsem ostrým tempem a začal stíhat Ivana. Přesně v okamžiku, kdy cesta vede kousek nad nejprudším srázem, končícím dole v Berounce, jsem ho měl na dosah. Zahájím předbíhací manévr a ... v tu chvíli zakopnu. Tělo se setrvačností řítí vpřed a ruce reflexivně hledají, čeho se zachytit. Naštěstí našly. Vší silou bez varování dopadly na Ivanova ramena. Nějakým zázrakem celou situaci ustál a neskončil dole v řece. Zároveň zachránil i moji rovnováhu. 


Celý rudý jsem zablekotal něco jako omluvu a dodnes nevím, jak Ivan můj nečekaný zákeřný útok komentoval. Pak, když bylo jasné, že on i já jsme bez následků, oba jsme dál běželi nahoru na Cukrák. Jak málo stačilo, abych si vysloužil pověst největšího nešiky v historii Kopce. Už asi nikdy bych se nezbavil nálepky: "Jo, to je ten, co na Cukráku utopil nejstaršího závodníka." Dodnes musím děkovat Ivanově duchapřítomnosti. 

A tak jsem nakonec ve svých zdravotních trablích přece jen našel nějaké pozitivum. Letos, když jsem neběžel, všichni závodníci zůstali v bezpečí. Ne napořád. Jen do příštího roku. To si závod rozhodně nenechám ujít. Nejméně týden předem nasadím přísnou dietu.

1 komentář: