pondělí 30. července 2012

Miřejovická grilovačka

Že já tomu Pepovi vždycky nalítnu. Loni mě zval do Miřejovic na běžecký závod a bylo z toho celodenní koupání. A letos? Pro změnu grilovačka. Copak o to, kdyby se griloval pěkný kousek vepřového, proč ne, ale grilovat běžce? Co je to za nápady? Vždyť je to samá kost a šlacha a taky maso je u většiny z nich už starší.

Věděl jsem, že ve třiatřiceti stupních nemá smysl se pokoušet o nějaký dobrý čas, tedy alespoň v mém případě. Prostě se pokud možno ve zdraví dostat do cíle. Jenomže člověku to nakonec nedá, aby se v něm nějaké ty závodnické hormony nevzbouřily. Jenom si člověk musí uvědomit, že mí soupeři nejsou na čele, ale hluboko v poli.

A tak, když jsem se po výstřelu chvíli motal za vodičem na 1:50, řekl jsem si, že takhle pomalu to přece nepoběžím a trochu jsem přidal. Ne nijak závratně, ale přece jen jsem si tempo držel zlehka pod pěti
minutami na kilometr. Cítil jsem, že nohy jdou trošinku ztuha a že se ani náhodou nedá mluvit o nějakém uvolněném běhu, ale pořád jsem se přesvědčoval, že se to přece musí poddat a že se dřív nebo později dostanu do tempa a do pohody.

Prvních pár kilometrů jsem, podobně jako většina ostatních, na šířce trati vyhledával každý stín, ale po obrátce už jsem podobnou nesmyslnou snahu vzdal. Hlavně si moc neprodlužovat dráhu zbytečným
kličkováním. I když mé tempo postupně klesalo, asi jsem zdaleka nepřepálil tak, jako někteří další. Spíš jsem předbíhal já, než že bych byl předbíhán. Ale to bylo asi hlavně dáno tím, že skuteční chrti byli aleko vpředu hned od startu.

Kdybych na to měl v danou chvíli pomyšlení, udělalo by mi asi radost, že se držím lidí, kteří mi jindy spolehlivě dají desetiminutovou nakládačku. Ale všechny podobné drobné radosti na trati přehlušovala
obava, jestli jsem něco nepodcenil a jestli to se mnou za nejbližším rohem nešlehne podobně jako s těmi, které jsem viděl polehávat v péči pořadatelů podél trati. Obvykle to potkává jen nezkušené běžce, ale tentokrát si dehydratace vybírala daň i v předních řadách.

A jak to mávalo se mnou? Hlavně jsem se hrozně těšil na každé pití. Pil jsem o nějaký lok víc, než bych si dal za normálních okolností, ale nikdy víc, než jeden kelímek. Přece jen už něco vím o tom, že voda navíc jen
zbytečně tíží v žaludku a stejně se nedokáže dostatečně rychle vstřebat. Na první občerstvovačce jsem se zmocnil houbičky, kterou jsem si při každé příležitosti už jen namáčel. Pak jsem na ni tak trochu
pozapomněl a teprve za cílem jsem si uvědomil, že ji, prakticky dokonale vysušenou, ještě pořád křečovitě svírám.

Někde brzy za obrátkou jsem před sebou zaregistroval Libora. Zdálo se mi, že se mu blížím, ale protože jsem si občerstvovačku někde před patnáctým asi vychutnával víc než by se při půlmaratonu slušelo, utekl
mi. Pak jsem před sebou zase uviděl dvě podobné postavy, jednu v bílém a druhou v zeleném dresu, ale já si za boha nemohl vzpomenout, co má vlastně na sobě. No a když jsem se konečně přiblížil tak, že už mi
bylo jasné, že ten správný Libor je zelený, přišla poslední občerstvovačka a na té mi definitivně frnknul.

Kalkulačka v hlavě, kterou používám na odhad cílového času, mi postupně hlásila, jak se propadám k času 1:50, kterému bych se před startem jen smál. Začal jsem tušit, že vodič mi už musí dýchat na záda. A taky že jo. Cíl už byl skoro na dosah a on mě doběhl. Sice povzbuzoval, ale aby člověka naložil na záda a chvilku poponesl, to ne. Někde jsem tedy vyšťáral poslední zbytky vůle a snažil se ho udržet po svých. Muselo to vypadat docela směšně, když jsem se pokoušel o finiš. Vnitřní pocit, jako děsný kvapík a ve skutečnosti to byl jen ploužák. Ale i tak jsem se nakonec nějak dostal přes cílovou čáru. Těch opovrhovaných jedna padesát mi o pár vteřinek uteklo, ale kdo by se zabýval takovými prkotinami, když jsem byl v cíli a ke všemu dokonce pravděpodobně ještě pořád živý.

Pak už jsem jen ukořistil kelímek s vodou, dovlekl se k výdeji báglů, našel místo ve stínu, svalil se na zem a čekal, kdy se zmátořím a budu zase schopen normálně fungovat. Po nějakých deseti minutách ležení první pokus o vertikální polohu a ... ono to kupodivu šlo. Tempo, jakým jsem pochodoval po areálu, sice nebylo z nejrychlejších, ale na postup ve frontě na pivo a klobásu jsem si ještě troufl. Dokonce jsem celou dobu dokázal dýchat na záda vítězi závodu. Až u pípy jsem byl o chlup pomalejší, ale to jen proto, že jsme čekali, až spadne pěna.

Jenomže pak člověk doplní ionty nádherně vychlazeným nápojem, chvíli posedí, poklábosí s ostatními a je to jasné. Pokud to zdraví a čas dovolí, příští rok mě tu mají zase. Zůstává jen jedna otázka. Co za počasí objedná Pepa Burian příště? Zase na střídačku liják a kroupy, nebo přijde s nějakou novinkou? Ještě jsme v Miřejovicích neběželi při zemětřesení, ale možná by mnozí z nás nepohrdli ani sněhovou vánicí.

Tak Pepo za rok, budeme se těšit. 

Žádné komentáře:

Okomentovat