středa 11. července 2012

Švýcarskem v poklusu

Přestože jsem si na krátkou švýcarskou dovolenou přibalil běžeckou výbavu, už dopředu jsem tušil, že mi napěchovaný program jen stěží dovolí alespoň jednou skutečně vyběhnout. Tušení se proměnilo v jistotu, ale běh si člověka najde všude, i když tentokrát jen symbolicky.

Ale zpátky na start švýcarského putování. Na běh přijde řada později. Už přidělená místa hned za řidičem byla dobrým znamením. Obě baterie fotoaparátu nabité a na kartách spousty místa. Co na tom, že šance na kvalitní obrázek skrz čelní sklo autobusu není zrovna vysoká, ale náhoda je blbec a někdy i slepé kuře může narazit na zlaté zrno, ne? Využil jsem tedy výhodnou pozici a za řidičovou hlavou cvakal a cvakal, až ten nešťastník chvílemi neslyšel motor. Šance na slušnou fotku ovšem klesaly s každým dalším kusem hmyzu, připlácnutým na čelní sklo. Nakonec valná většina obrázků z autobusu skončila podle očekávání v kategorii nepoužitelné.

Na cestu jsme vyrazili vybaveni rozumně tenkou příručkou, vydanou před několika lety. Stala se zdrojem přiměřeného množství informací a občas i dobré zábavy, vpravené do textu zcela neúmyslně. Snad nejvíc mě pobavila pasáž o tom, jak nedokonalý systém referend vehnal nezodpovědné Švýcary vstříc nejisté budoucnosti, když opakovaně odmítli vstoupit do Evropské unie. Autorova obava, jestli ten tragický omyl vůbec přežijí, mi vehnala slzy do očí. Chudáci, takhle si šlapat po štěstí. 

Prvním cílem našeho prodlouženého víkendu byla Basilej. V té jsem se teprve rozkoukával, i když i zde toho bylo k vidění požehnaně. V každodenním shonu si člověk ani neuvědomí, v čem všem měli Švýcaři prsty, jaké významné instituce založili nebo jim alespoň poskytli útočiště. V Basileji šlo o první kontakty přítomnosti s historickou realitou, které se pak natvrdo projevily v Ženevě, Lausanne nebo Montreaux. Takže dobrá rada pro všechny budoucí objevitele nebo zakladatele. Chcete-li zpunktovat něco pořádného, nikde se dlouho nezdržujte a honem šup do Švýcarska.


Emil Zátopek
Však tam také parky, ulice a náměstí přetékají pomníky, památníky a pamětními deskami. Samozřejmě potěší, když se občas dostane na krajana. A je-li ten krajan navíc ještě běžec, to přece nesmíme jen tak přejít bez povšimnutí. Jen je trochu divné, že náš zlatý Emil Zátopek je ve Švýcarech bronzový. Ale určitě mu udělalo radost, že je zachycen hezky v pohybu a v běžeckém. To pan Nurmi dopadl výrazně hůř. Sice taky běží, ale nenechali mu ani trenýrky. Teď v létě, proč ne, ale prý tam takhle pobíhá i přes zimu. Přitom taková bohatá země. 
Z bronzu a přesto zlatý
Paavo Nurmi
A pak už to následovalo jedno za druhým. Nasednout, jedeme, zastavit, vystupujeme. Nezapomeňte přijít přesně za půl hodiny. A ráno odjíždíme brzy, ať to všechno stihneme. Vyspíte se doma po návratu. Poklusem klus ... 


Kratičký švýcarský pobyt se dá přirovnat k hostině, která sice nabídla ty nejlepší pokrmy, ale na jejich vychutnání nezbývalo dost času, takže sem tam jsme něco jen tak shltli "na stojáka". Přiznejme ale, že jídelníček musel sestavoval zkušený kuchař. Již zmíněná Basilej poskytla lehký předkrm, aby následoval první výživný chod v malebném Murtenu. Ještě jsem se nestačil vzpamatovat a už servírovali další lahůdku v Gruyéres. Nášup na hradě Chillon už byl pro ty největší jedlíky. Jen závěrečnou sladkou tečku na Les Rochers-de-Naye trošičku pokazilo počasí. A pak tradá domů, zpracovávat dojmy. Chtělo by to mít čtyři mozky, jako má kráva čtyři žaludky.

A co mě ve Švýcarsku nejvíc dostalo?

Murten - pohled z hradeb jako by člověka vrátil o pár století nazpátek. Přitom to není žádné muzeum, ale normálně fungující městečko, ve kterém si lidi žijí své úplně běžné současné životy. Jak to udělali, že celému místu dokázali zachovat původní ráz, je mi naprostou záhadou.

Gruyéres - za pár dnů je těžké tvrdit, že vím, jak vypadá Švýcarsko. Ale tohle určitě Švýcarsko bylo. I kdyby zapomněli vyvěsit vlajky, nikoho by nespletli.

Chillon - dávní stavitelé snad museli vědět, že jednou z toho bude pohádkový hrad. A povedlo se ji to dokonale. Všude můžete vlézt, fotit smíte bez omezení, ostatně jako skoro na všech místech, kam jsme se při svém švýcarském výletě zatoulali. Kde chybí autentické vybavení, trochu to doplníme ze zdrojů přítomnosti, ale celkový dojem to rozhodně nepokazí.

Hravost - ať už se Švýcarští vystavovatelé rozhodnou uspořádat expozici obrazů, plastik, hodinek nebo mixerů, rozhodně naleznou způsob, jak nenudit. Jejich expozice nepostrádají vtip, hravost a fantazii. Nebude se nudit předškolák ani stařec nad hrobem. A takové dílko prostě musí uvíznout v paměti daleko líp, než stroze poskládané sbírky muzejních předmětů, byť by samy o sobě byly sebeatraktivnější.  


Exkurze - vzpomínáte si, jak jsme coby dítka školou povinná jezdívali na exkurze do skláren, mlékáren, sýráren nebo čokoládoven? A jak jsme se ve většině případů nudili a nechápali, proč se ta divná kolečka točí tu na jednu a tu zase na druhou stranu? Švýcarským školákům nelze než tiše závidět. Jak poutavé expozice a názorné příklady dokázali vymyslet, jak zábavně podali historii například výroby čokolády. Odkud že to byl pan Komenský, který prosazoval koncept škola hrou? Že by to byl Švýcar? 


Počasí - nikdy nedejte na první dojem. V Alpách se krásná slunečná obloha bez mráčku změní na hnusnou plískanici dřív, než řeknete švec. Naštěstí to občas umí zafungovat i obráceně. Místní asi vědí, nebo alespoň tuší, co za překvapení příroda chystá na nejbližší hodiny. Ale cizozemec nemá šanci odhadnout zhola nic. 


Moře - pokud vám někdo bude tvrdit, že Švýcaři přece žádné moře nemají, je jasné, že neví o čem mluví. Ženevské jezero je pro Švýcary moře. Alespoň oni se tak k němu chovají a ono se statečně snaží plnit svoji přidělenou roli. Promenády v Montreaux nebo Vevey jsou nefalšované přímořské promenády a to, co dokáže předvést jezero při příznivém větru, je opravdický mořský příboj. Jen velké zaoceánské parníky na hladině nečekejte. 


Kravské zvonce - zapomeňte na stereo či kvadro. Zahoďte hi-fi soupravy a drahá sluchátka. Takový prostorový dojem, jaký v podvečer vyrobí kravské zvonce na okolních svazích, se prostě nedá nasimulovat. To musíte slyšet přímo na místě.   


Stroje - malinkaté švýcarské hodinky na jedné straně a dokonale vyleštěný fungující stroj stroj na kolesovém parníku, to jsou vlastně jen dvě strany stejné mince. Mikroelektronika, počítače, smartfouny, to je sice všechno hezké, ale šikovně poskládaná ozubená kolečka mají své kouzlo, které jim technický pokrok nemůže sebrat. 


Lidi - jsou ochotní a snaží se vyjít vstříc. Člověk nikdy neví, jakým jazykem kdo promluví, ale nakonec se vždycky dorozumíme, protože nechybí vůle domluvit se. 


Běžci - jsou všude. Tedy skoro všude. V parcích, na silnicích, v ulicích mezi auty. Obvykle se vyskytují v rozumné koncentraci. A náhoda tomu chtěla, že největší shluk běžců jsem zažil na místě, které mělo podle všech předpokladů být tím nejopuštěnějším. Ve dvou tisících metrů nad mořem, kousek pod vrcholem  Les Rochers-de-Naye byl cíl běžeckého závodu, jaký u nás neuspořádá ani ten nejschopnější organizátor. Těžko totiž někde v Česku sežene trasu s převýšením 1600 metrů na necelých devatenácti kilometrech délky. Pětistovka běžců a běžkyň proměnila jinak opuštěné místo v docela slušný Václavák. Škoda že ani tak obrovský dav nedokázal rozehnat mraky. Výhled na nádherné panorama jsem si musel vygůglit až doma.    


Za pár dnů se nedá stihnout mnoho, ale dojem si člověk udělá. A jaký dojem jsem si udělal já? Ten nejlepší. Švýcaři nejsou žádní neomylní bozi, ale normálně chybující lidi. Bezpochyby mají větší pořádek než ve většině míst u nás, ale rozdíl už zdaleka není tak propastný, jako se to mohlo zdát před dvaceti lety. Sem tam se dá nalézt nějaká nefungující drobnost, občas si i švýcarský vlak dopřeje menší zpoždění. Zkrátka Švýcaři čas od času řeší úplně stejné problémy jako my. Možná dokáží žít ve větším klidu a rozumnějším tempu. V daleko větší pohodě zvládnou svoji práci a najdou si chvíli, kdy se mohou zastavit, vydýchat se, vychutnat něco dobrého. To je možná ten nejzásadnější rozdíl. My se daleko snáz necháváme strhnout uštvaným tempem současnosti. Jako bychom si ten čas na oddech nenašli ani o dovolené.

Žádné komentáře:

Okomentovat